- Námety v maliarstve
- = Portrét – celá postava
– skupinový portrét
– autoportrét
– akt
= prvýkrát sa portrétne umenie začalo rozv. v rímskom umení, 2-krát v renesancii
= Arcimold – portréty skladal z ovocia al. iných prírodných prvkov
= predstavitelia: Tizian, Stuart, Manet, Bronziva
= Figurálna kompozícia – celá postava
= rozlišujeme: žánrovú maľbu – bežné výjavy zo života – napr. trhy
= Krajinomaľba – nebola vždy samostatným námetom (náznaky v renesancii)
= tvorila len pozadie za výjavom
= rozvoj krajinomaľby v realizme – vzn. plenérová maľba – maľovali vonku, predtým sa maľovalo vo vnútri
= skup: – francúzska Barbizónska škola
– anglická krajinomaľba 19.st.
= Zátišie – Caravaggio
- Techniky maľby
= Komorná
= a) olejomaľba - základná technika, maľba olejom – maľuje sa na plátno a musí byť uchytené na ráme
= plátno sa upravuje podkladovým náterom
= b) tempera – maľuje sa s plochým štetcom
= c) akvarel – vodové farby – špeciálna technika – riedi sa vodou, farba by sa mala zapúšťať do mokrého podkladu.
= nanáša sa len na papier (špeciálny)
= maľuje sa guľatým štetcom

- Monumentálne maliarstvo
- = freska – fresco – čerstvý
- = najmä stredovek, renesancia, do mokrej omietky sa nanáša maľba – farba
- = mazaika – môže pokrývať steny, zem – na dlažbe
- = základné farebné kamienky, sklíčka, keramické črepy
- = môže zdobiť sakrálne stavby, al. obytné
- = kamienky môžeme nahradiť kartónom, al. papierom – papier môže byť nastrihaný, al. trhaný na útržky
- = najprv sa kreslí motív – potom sa vypĺňa – pravidelne al. nepravid.
- = využívalo sa v Byzantskom umení, v antike
- = vitráž – sústreďuje sa do výzdoby okien
- = veľký rozvoj v gotike – lomené okná
- = farebné sklíčka, ktoré spájajú olov. Sieť

- = 2) lineárna (geometrická) = objavená v renesancii – zobrazov archit. – aby bol dojem hĺbky



- keď sa pozeráme do diaľky predmety sa zmiešajú
- ak je horizont veľmi nízko – pocit, že všetko je obrovské – žabia perspektíva
- ak je horná línia veľmi vysoko – hovoríme o vtáčej perspektíve

- maliari sa snažili zachytiť skutočnosť, ktorá ich obklopovala, neskôr v modernom umení zobrazovali svet ľudských predstáv, alebo pocitov
- podľa toho, či dokážeme identifikovať reálny svet rozdeľujeme umenia na:
- a)figurálne
- b)nefigurálne – geometrické, lyrické
- podľa vzťahu k architektúre rozdeľujeme maliarstvo na:
- a)monumentálne – fixované, súčasť arch. – interiér (freska), exteriér (grafiton)
- b)komorné – voľné, intímne
- c)úžitkové – ilustrácia, plagáty

- = základom symetrie je vo VU kríž X na označenie miesta, v staroveku sa prebral na normálny kríž (náboženský)
- = pr. z VD – tvar je telo z profilu – tým smerom kam sa pozerá – viacej priestoru
keby to bolo narovnako vyvoláva pocit uzavretia
= rovnováha = spôsob usporiadania kompozície
= ak je rovnováha porušená – chcú vyburcovať diváka, aby sa nad dielom zamyslel
= ak sa nejaký prvok (farba) vyváži so škvrnou
= svetelná forma sa vyváži v svetelnom prvku
= nerovnováha
= pohyb = vyjadrovanie pohybu statick. prostr. – neskôr bola ilúzia pohybu
- kompozícia podľa zlatého rezu
- = ideálny pomer proporcií al. ideálneho usporiadanie prvkov na obraze
- = vymysleli ho Gréci
- = výpočet ZR je zložitý
- perspektíva
- = usporiadanie prvkov v priestore
- = bola objavená až v renesancií, dovtedy sa využívala naivná perspektíva:
- = 1) pásová

- pestré farby = farby intenzívne, vzn. primiešaním bielej al. čiernej
- Kompozícia
- = spôsob usporiadania V prvkov (farieb, tovarov, priestoru)
- = v kompozícií sa vždy zohľadňuje obsah diela, niekedy nie je náhodná
- = pri kompozícií – dôležitý – formát obrazu
- = najjednoduchšie usporiadanie prvkov, ktoré vytvára rytmus – striedanie prvkov, ktoré budú nejakým spôsobom opakovať, opakovanie je pravidelné aj nepravidelné – dôležitý je charakter prvkov pr. - - . - - . - - . - - . = pravid. -.- - . - - - . = nepravid.
- = rytmus môžeme nájsť aj v arch., v hudbe, sochárstve
- = rytmus bude základom ornamentu, v ornamente sa udržiava pravidelný rytmus, v soch. môže byť aj nepravid.
- = symetria (zhoda) = forma usporiadania prvkov
- = zhoda podľa osi súmernosti
- = v prírode je takmer všetko symetrické
- = asymetria (nezhoda) = forma usporiadania prvkov
- = napr. mušľa, tvár

- Doplnkové komplementárne farby
- = dvojice farieb, ktoré sa spolu ideálne dopĺňajú (základné + sekundárne)
- = sú to dvojice farieb, ktoré ležia oproti sebe
- = žltá(najsvetlejšia farba) + fialová(najtmavšia farba) keď tieto farby zmiešame,
- = červená + zelená mala by vzniknúť ideálna
- = modrá + oranžová sivá
- farebný kontrast = farby, ktoré sú úplne odlišné v tom svojom tóne (môže byť aj doplnkové)
- svetelný kontrast – kvantitatívny kontrast
- = ženy ho využívajú v móde napr. žlté šaty, čierne topánky – treba vyladiť – pridáme čiernu kabelku
- = svetlé farby pôsobia – väčšie
- = tmavé farby pôsobia – menšie
- = máme pocit, že vstupujú do pozadia
- farebný tón = jedna farba v rôznych odtieňoch
- symbolika farieb = vo VU často používaná
- = biela – symbol – čistota, nevinnosť
- = zelená – nádej, život
- = modrá – duša
- = červená – vášeň, láska, energia
- = čierna – smútok, smrť

Výtvarné umenie

jeden z druhov umenia
- využíva sa najmä vizuálne vnímanie, nemusí to byť vždy pravidlom, hlavne pri moderných dielach (hmat,zrak)
- delí sa na ďalšie druhy:
- 1) priestorové umenie – architektúra, sochárstvo
- 2) plošné – kresba, maľba, grafika, fotografia
- vzn. umenie s cieľom estetického zážitku, emocionálneho – úžitkové umenie (účel, funkčnosť)
- rozdeľujeme podľa výtvarných vyjadrovacích prostriedkov:
- a) bod – základný vyjadrovací prostr. (keď sa bodky zhusťujú – tma, keď sa zrieďujú – svetlo = spájaním bodov vzniká línia, zhusťovaním a zrieďovaním môžeme vytvoriť ilúziu
- b) línia – vo VU rozlišujeme 3 základné polohy línie:
- 1.horizontálna – približné vo výške našich očí – vyvoláva pocit – pokoj, výška
(renesancia
- 2.vertikálna – línia na výš. – po pocit nekonečna (gotika)
- 3.diagonála – z rohu do rohu - pocit napätia, neistota – barok
= typ. Pre kresbu,maľbu,grafiku
- obrysová línia – kontúra
- = c) tvar – môže byť znázornený v 3 rozmeroch – výška, šírka, hĺbka
- - môže byť v kresbe, maľbe – 2 rozmerný – výška + šírka
- - môže byť v architektúre, sochárstve – 3 rozmerný – výška + šírka + hĺbka
- = plocha – ohraničený tvar
- = škvrna – nemá presný tvar, u diváka má povzbudzovať fantáziu
- = d) farba – zákl. vytvar. prostredníctvom maľby
- – vzniká pôsobením svetla, ak je svetla nedostatok – je to čierna farba, nadbytok svetla – biela farba
- – rozlišujeme – základnú farbu (primárne) – žltá, modrá, červená
- – sekundárne farby – vznikajú zmiešaním základných farieb – fialová, oranžová, zelená
- – teplé farby – žltá, červená, oranžová
- – studené farby – modrá, fialová, ružová, biela, zelená

Roku 1567 zemřel opat Martin III. a zaniká tak želivský konvent v Jihlavě. Obnovy se dočkal 1590 díky strahovskému opatovi Janu Lohelovi.
Od roku 1599 pak statek často měnil majitele. Roku 1623 Marie Magdalena Trčková prodala statek strahovskému klášteru, tudíž opat strahovský byl zároveň opatem želivským. Zpustlý chrám se tak dočkal svého obnovení.
Roku 1643 v Želivu existovalo opět samostatné opatství, klášter měl vlastního preláta, jenž snášel útrapy při obléhání švédskými vojsky 1645-46. Poté se opět začal rozvíjet řeholní život.
Roku 1712 shořel klášter i s kostelem, ale do osmi let byl obnoven.
V klášteře též existovalo soukromé gymnázium, jež bylo 1885 předáno státní správě.
Klášter vychoval řadu kvalitních učitelů, také hudebníky a spisovatele.
Klášterním znakem je čtyřdílný štít. V prvním a čtvrtém červeném poli se nachází dvě stříbrné dvojzubé vztyčené vidlice, ve druhém a třetím modrém poli jsou dva zlaté klíče křížem přeložené, uprostřed štítku se skví malý stříbrný štítek s černým jednohlavým orlem a iniciálami zakladatelů S. A. (Soběslav a Adléta).

V klášteře jsou pozoruhodné knihovny (přes 10 000 svazků), mnohé malby a umělecké sbírky.
Klášter spravuje též duchovní osady v Humpolci, Vojslavicích, Senožatech, Mladém Bříšti a Jiřicích.

Klášter založil český kníže Soběslav I. se svou chotí Adlétou 1139 pro benediktiny, kteří přišli ze Sázavy s prvým opatem Reinardem. Působením pražského biskupa Daniela však byli za několik let odstraněni a do kláštera byli uvedeni premonstráti ze Steinfeldu v Porýní. Prvním opatem byl Gotschalk (+1184), který byl otcovským přítelem chovance svého slavného kronikáře Jarlocha..
Premonstráti začali svůj řeholní život v roce 1149 a podporu našli u olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Dodnes želivský opat užívá titul „pater abbas canoniae Gerusenae“.
Roku 1226 byl klášter potvrzen i se svým majetkem papežem Honoriem III., a tak vzrůstal blahobyt. Klášteru byly svěřovány farnosti v Čechách i na Moravě a zvláště v Jihlavě.
Roku 1375 byl zničen požárem, poté znovu vystavěn, ale hrůzy zakusil za husitských válek v květnu 1420, kdy rozněcoval proti klášteru vášně sám želivský řeholník Jan ze Želiva. Od té doby klášter živořil. Pro nedostatek prostředků byl roztroušen konvent a opat přebýval většinou v Jihlavě.
Roku 1467 byl klášterní statek zastaven Trčkovi z Lípy, jenž byl hejtmanem čáslavského kraje a až do 1599 zde pobýval jeho rod.

Klášter v Želivu

Želivský klášter se rozkládá na dlouhém ostrohu nad soutokem Trnávky a Želivky. Je tvořen skupinou budov, které byly postaveny v různých dobách.
Na horním nádvoří se vypíná opatský a poutní chrám narození Panny Marie se dvěma věžemi a konvent. Na druhé straně je prelatura, pak tzv. Trčkův hrad, opatská zahrada a za ní hospodářské budovy. 12. srpna 1907 zachvátil klášter velký požár, po němž byly na shořelých budovách provedeny veliké změny. Opatský chrám byl přestavěn na gotické prezbyterium s hlavním oltářem Panny Marie a kanovnickým kůrem.
V hlavní i postranních lodích se nachází velký počet postranních oltářů, starodávná gotická cínová křtitelnice (1629), několik šlechtických hrobek (Vraždové z Kunvaldu, Věžníkové, Leskovcové).
Pro duchovní správu je nedaleko kláštera upraven zvláštní farní kostelík sv. Petra a Pavla z 15. století se hřbitovem.

V české meziválečné próze se objevuje i baladicky laděná próza, románová balada. M. Majerová – Havířská balada – rozčleněno na tři části, uzavřená veršovaným posláním. Objevuje se v ní kontrast domova a ciziny, práce a nezaměstnanosti, přátelství a nelidskost…
Další autoři: I. Olbracht – Nikola šuhaj loupežník, O smutných očích Hany Karadžičové.
V. Vančura – Pekař Jan Marhoul, Markéta Lazarová
K. Nový – Chceme žít
K. Čapek – Hordubal

Dalším důležitým autorem

byl J. Neruda – Kniha veršů : obsahuje balady se sociálními motivy (Dědova mísa), Balady a romance – sbírka zahrnuje balady ze tří okruhů: obecně lidské vztahy, látky typizující český národní charakter a látky legendární. P. Bezruč – Slezské písně – autor se stylizuje do postavy lidového barda a jménem lidu protestuje proti sociálnímu a národnostnímu útlaku ve Slezsku (Maryčka Magdonova). J. Wolker – Těžká hodina – sociální balady, autor se hlásí k Erbenovu odkazu, ale nesdílí názor o neměnitelnosti mravního zákona. Námětem básní Těžké hodiny je bída a utrpení proletariátu a výzva k boji za uskutečnění spravedlivějšího společenského řádu. Idea je prací a bojem přetvářet svět (Balada o očích topičových). V baladách: Balada o ženě, Bohu a muži, Balada o námořníkovi – převládá motiv erotický, v Těžké hodině zatlačený do pozadí problematikou sociální. V. Nezval – sbírka Padesát dva hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. Nezval se stylizuje do postavy nezaměstnaného intelektuála, který se toulá velkoměstem.

Česká balada:

první významná česká balada Toman a lesní panna je obsažena ve sbírce F. L. Čelakovského Ohlas písní českých. Na Čelakovského navazoval K. J. Erben ve sbírce Kytice. Usiloval o podání obrazu české společnosti a soustředil se na problém mezilidských vztahů, základním motivem je otázka viny a trestu. Konflikty vznikají porušením základních lidských vztahů, někdy si hrdina vinu uvědomí, jindy se lidské životy vzájemně vylučují. Často se objevuje motiv vztahů matky a dítěte. Svět pohanské mytologie, v němž je každá vina potrestána, doprovází křesťanská víra sílu lásky a pokání.

K nejstarším typům národních balad patří balada francouzská. V české poezii typ této balady rozvíjeli Nezval, Voskovec a Werich. Francouzské baladě je příbuzná italská balada, tento typ používal Vrchlický. Balada v novověkém smyslu má počátky v Anglii a ve Skotsku. Z Anglie se tento žánr rozšířil vlivem Thomase Percyho, který vydal Památky starodávné anglické poezie. Inspiračním zdrojem umělých balad, vznikajících od 18. stol. (Goethe, Čelakovský, Erben, Neruda, Bezruč, Wolker), byly balady lidové, pověsti a mýty. Fantastické náměty jsou v české baladě postupně vytlačovány tematikou sociální.

Vývoj balady

Balada bývá charakterizována jako lyrickoepická báseň s pochmurným dějem, rychlého spádu, stručnými dialogy a tragickým zakončením. Jménem odkazuje balada k tanci (románské ballare = tančit) a ke své původní písňové formě. Náměty balad jsou ze života : nešťastná láska, nevěra, smrt, mezilidské, mezigenerační, rodinné vztahy, války, všeobecně tragická událost.

Lyrika :

lidové písně – pracovní, válečné, milostné, ukolébavky a balady. Rozhraní mezi poezií a prózou : pranostiky, říkadla, rozpočítávadla, přísloví a pořekadla.
Drama : bylo vázáno na náboženské slavnosti, průvody masek, masopust apod. Na rozhraní mezi tradiční a folklorní tvorbou a dalšími produkcemi stojí pololidová tvorba (např. kramářské písně, knížky lidového četní a dramatická tvorba – interludia aj.). Společně s ústně šířeným folklórem existuje v lidovém prostředí i písemná neprofesionální tvorba, zejména písmácké zápisy, rodinné a jiné kroniky, verše, nápisy aj. Další velká skupina je tvorba zlidovělá, což jsou nejčastěji zlidovělé písně. Nejznámější písní tohoto typu je Kde domov můj (ze hry Fidlovačka J. K Tyla, zhudebněná F. Škroupem). V českém prostředí bylo těžiště lidové ústní slovesnosti v lyrických písních a baladách. Lidová ústní slovesnost významně ovlivnila naše přední autory : Čelakovského, Erbena, Němcovou, Sládka, Nezvala a Seiferta.

Próza :

pohádky - souboj dobra a zla, vždy vítězí dobro, postavy jsou z různého prostředí, nadpřirozené bytosti, není určeno místní ani časové prostředí, postavy se většinou vnitřně nemění, maximálně jsou obráceny v dobro, vlastnosti nejsou vázány na původ člověka, charakteristika je dána málo vlastnostmi, postava je popsána i vzhledem. Umělé pohádky - jsou určitější v čase a místě, nemusí končit dobře. Pověsti - příběh s historickým jádrem, ale může mít prvky fantazie, váže se na osoby, hrady, města, atd. Vypravování - historky ze života. Přejímala se cizí díla : např. hrdinské zpěvy Homérovy, ruské byliny, ukrajinské dumy a jihoslovanské hrdinské zpěvy). Ústní slovesnost nekončí ani vznikem písma, později vzniká nadále vedle psané tvorby. Nejčastěji vznikají: lidové písně, vyprávění ze života, anekdoty, pohádky, pověsti a pověrečné povídky (o strašidlech).

Lidová slovesnost

Základní rysy lidové slovesnosti : tématická utilitárnost (= účelnost), kolektivnost, improvizovanost projevu, variabilita (= proměnlivost, obměny tématu, stylu, jazyka), účelnost, funkčnost, synkretičnost (tj. spojení různých žánrových postupů), anonymnost a komunikativnost. Dnes se texty zpravidla udržují v podvědomí prostřednictvím písma (takže literatura se někdy nazývá písemnictvím), ale před prvními písemnými památkami vznikaly útvary, které se udržovaly a předávaly ústním podáním (tradicí). Ty nazýváme ústní slovesností, ta je součástí folklóru a právě v ní je vlastní pramen literatury. Vznikala už v nejstarších dobách, kdy ještě nebylo známo písmo, měla kolektivní lidový charakter (tz. že vyjadřovala myšlení a cítění kolektivu). Této lidové tvorbě říkám folklorní. Nejprve vzniká folklór vesnický, posléze městský. V ústní slovesnosti se nejvíce rozvíjelo : lyrické písně, balady, hrdinská epika, lidové pohádky, pověsti, proroctví, lidové drama apod.

Aktivní politický odpor

proti národnímu socialismu, který vyžadoval vlastní rozhodnutí víry a svědomí, koneckonců zůstal věcí menšiny katolíků. Je třeba ale zaznamenat rozsáhlé rezistence katolíků vůči národněsocialistickému světovému názoru a jeho totalitním nárokům. Obhajovaný systém hodnot a norem byl jedním z ústředních předpokladů pro výstavbu demokratického poválečného zřízení ve Spolkové republice Německo.

Významný vliv,

který mělo katolické sociální učení na představy členů kreisaurského kruhu o novém uspořádání Německa a Evropy po válce, se projevil značně u Delpa. S Delpem byli zase ve spojení kroužek kolem kolínského „Kettelerova domu“, spolková centrála katolického dělnického hnutí. Jejich generální představený Otto Müller a ostatní katoličtí dělničtí vůdci jako Jacob Kaiser, Bernhard Letterhaus a Nikolaus Groß se zasazovali od r. 1933 proti zrušení křesťanských odborů a katolických dělnických a tovaryšských jednot a zároveň pracovali nad společenskými a politickými plány nového zřízení. Přes Delpa a berlínského advokáta Josefa Wirmera udržoval kolínský kroužek konečně také kontakt na skupinu odporu kolem Carla Goerdelera, který v úzké spolupráci se spříseženci 20. července 1944 sestavil seznam členů budoucí vlády do které měli patřit Wirmer jako ministr spravedlnosti a Letterhaus jako ministr pro obnovu státu. Ztroskotání atentátu na Hitlera vyvolalo však následně vlnu pronásledování, které padli za oběť spolu s většinou vedoucích osobností hnutí odporu i jeho katoličtí představitelé.

22. května 1942

byl odsouzen Lichtenberg na dva roky vězení, po svém propuštění znovu zatčen gestapem a „převezen“ do koncentračního tábora Dachau. Při transportu tam zemřel berlínský chrámový probošt 5. listopadu 1943 v Hofu. Jeho již delší dobu podlomené zdraví už nevydrželo fyzické a psychycké utrpení z věznění a transportu. Jako i on se rozhodlo mnoho dalších katolíků pro své svědomí a aktivně odporovali národnímu socialismu. Silněji než v úředním církevním rámci udržovali potom mezi sebou mnohostranné osobní kontakty a také s jinými opozičními skupinami. Tak například vytvořili jesuitští páteři Augustin Rösch a Lothar König spolu s justitiárem řádového výboru ve fuldské biskupské konferenci , Georgem Angermeierem, od r. 1941 kruh duchovních, který se snažil pohnout biskupy k výraznějšímu odsouzení národněsocialistické politiky. Jejich největším úspěchem bylo čtení pastýřského listu o desateru v září 1943, na jehož provedení měli značný podíl. Byl to také Rösch, který se účastnil od samého počátku plánů kreisauského kruhu na svržení starého a nastolení nového režimu a který uvedl jak Königa tak jezuitského pátera Alfreda Delpa do kroužku odporu.

Za podmínek totalitní diktatury a nadvlády teroru za válečných let zůstávalo na rozhodnutí jednotlivce, zda vyvodí kosekvence z těchto napomenutí.Bernhard Lichtenberg, který byl zatčen kvůli své „nepřátelské vůči státu“ angažovanosti pro Židy, uvedl nepokrytě do protokolu 25. října 1941 úředníkům na gestapu: „Můj vztah k dnes vládnoucímu nacionálně socialistickému státu se řídí podle názoru apoštola Pavla, jak je vyjádřen v Římském dopise kapitola 1. (…) Tím chci říci, že tento stát jako takový neuznávám. Nemohu ale jako katolický kněz říci ano a amen ke každému předpisu a akci, kterou provede vláda. (…) Jestliže se řídí směr takových nařízení vlády a akcí jasně proti křesťanskému učení a tím také proti mému kněžskému svědomí, budu následovat své svědomí a vyvodím z toho všechny konsekvence, které z toho pro mne osobně vyplývají. Z toho také vyplývá, že vnitřně odmítám evakuaci (neárijců) s všemi jejími doprovodnými jevy, protože jsou namířeny proti hlavnímu přikázání křesťanství: „Miluj bližního svého jako sebe samého“, a já v Židovi vidím také svého bližního, který má nesmrtelnou, podle obrazu božísho stvořenou duši.“

Protest celého episkopátu,

který důrazně žádal mnichovský kardinál Michael Faulhaber od předsedajícího konferenci Bertrama, byl čten z kazatelny 12. září 1943 v pastýřském slovu o křesťanském „Desateru přikázání jako životní zákon národů“. Zde zaznělo s nepřeslechnutelnou důrazností: „Vraždění je samo o sobě špatné, třebaže by bylo vykonáváno jakoby v zájmu společného blaha: na nevinných a neschopných obrany duševně chorých a slabých, na nevyléčitelně churavějících a smrtelně zraněných, na dědičně zatížených a života neschponých novorozencích, na nevinných rukojmích a neozbrojených válečných zajatcích a vězních, na lidech cizích ras a původu. I vysoké úřady mohou a smí potrestat smrtí jen skutečně smrti si zasluhující zločiny.“

V té době měli němečtí biskupové a také papežská kurie ověřené zprávy, že deportace Židů na Východ nebylo přesídlení, nýbrž příprava na jejich fyzickou likvidaci. Informace pocházely z „Humanitární pomoci při biskupském diecézním úřadu Berlín“, zřízeném v roce 1938, kde se jmenovitě Dr. Margarethe Sommer, kapitulní probošt Bernhard Lichtenberg a Heinrich Krone snažili o vystěhování pronásledovaných lidí, především katolických Židů. Se stejným cílem pracovali v Berlíně evangelické „Místo pomoci křesťanským Židům“ pod vedením faráře Heinricha Grübera, ve Freiburgu Dr. Gertrud Luckner a také Spolek sv. Rafaela pro katolické vystěhovalce v rámci katolické německé charitativní jednoty, v Breslau hraběnka Gabriele Magnis a ve Vídni P. Ludger Birn (SJ) a kardinál Innitzer.

Pastýřské slovo

vypracované v listopadu 1941, které podtrhlo význam otázky lidských práv, bylo předloženo v prosinci spolu s církví evangelického vyznání jako společné memorandum říšskému kancléři. Když zůstalo bez odpovědi, přešly mnohé západo- a jihoněmecké diecéze v březnu 1942 k tomu, že nechaly předčítat zkrácené pojetí z kazatelen farních kostelů: „Každý člověk,“ stálo v něm, „má přirozené právo na život a na požitky, nutné k životu“, a biskupové k tomu dodávali: “My biskupové budeme stále protestovat proti vraždění nevinných. Nikdo si není jist životem, když není dotčeno: Nezabiješ!“

Biskupové z Münsteru,

Clemens August hrabě z Galenu, a z Hildesheimu, Godehard Machens, odpověděli svým vlastním způsobem tísni a trýznivým výčitkám svědomí v létě 1941 veřejnými protesty z kazatelen proti ničení zdánlivě „života nehodných životů“, což byla událost, která otřásla nacionálně socialistickou diktaturou až do morku kostí. Hrabě z Galenu byl už v listopadu 1938 po pogromu na Židy ochoten vystoupit na kazatelnu a zastat se spoluobčanů v těžké situaci. Avšak odstoupil od svého úmyslu potom po prosbách místního židovstva, aby jejich situaci – podle jejich vlastního zhodnocení stavu věcí – ještě nezhoršil. Jeho nešetřící veřejné obžaloby zabavování klášterů, vyhánění příslušníků řádů a potom organizované vraždy lidí, sešlých věkem, a duševně nemocných byly v podmínkách roku 1941 „nejpůsobivější formou zachování si vlastní tváře a vyjádřením odporu“ (Morsey). Kázání neměla být provoláním k otevřenému odporu, ale teologicky pastorálně motivovaný protest měl enormní politický účinek