Lidová slovesnost

Základní rysy lidové slovesnosti : tématická utilitárnost (= účelnost), kolektivnost, improvizovanost projevu, variabilita (= proměnlivost, obměny tématu, stylu, jazyka), účelnost, funkčnost, synkretičnost (tj. spojení různých žánrových postupů), anonymnost a komunikativnost. Dnes se texty zpravidla udržují v podvědomí prostřednictvím písma (takže literatura se někdy nazývá písemnictvím), ale před prvními písemnými památkami vznikaly útvary, které se udržovaly a předávaly ústním podáním (tradicí). Ty nazýváme ústní slovesností, ta je součástí folklóru a právě v ní je vlastní pramen literatury. Vznikala už v nejstarších dobách, kdy ještě nebylo známo písmo, měla kolektivní lidový charakter (tz. že vyjadřovala myšlení a cítění kolektivu). Této lidové tvorbě říkám folklorní. Nejprve vzniká folklór vesnický, posléze městský. V ústní slovesnosti se nejvíce rozvíjelo : lyrické písně, balady, hrdinská epika, lidové pohádky, pověsti, proroctví, lidové drama apod.