Proč se stát členem?

Obrovský rozmach náboženských bratrstev v 17. a zejména v 18. století, který poznamenal náboženský vývoj
všech katolických částí Evropy, doprovázely změny v postoji církve vůči bratrstvům. Zatímco v době
Tridentského koncilu bratrstva ještě pro církev mnoho neznamenala, v 17. a 18. století je církevní instituce již
vnímaly jako jeden z důležitých prostředků pro aktivizaci laického prvku v náboženském životě a jejich existenci
tedy všemožně podporovaly. Biskupské konzistoře ochotně konfirmovaly vznikající konfraternity v jednotlivých
diecézích, papežská kurie jim běžně udělovala odpustková privilegia. Ostatně i příslušníci farního kléru, na
jejichž bedrech spočívala hlavní práce se založením a vedením bratrstev, cítili, že takové aktivity hodnotí jejich
nadřízení pozitivně.1) Právě faráři či administrátoři far sehráli při zakládání bratrstev velmi významnou roli a
vedle nich vyvíjelo velkou aktivitu i řeholní duchovenstvo šířící své řádové kulty.
Samo úsilí církve by však nebylo příliš platné, kdyby bratrstva nedokázala ty obrovské zástupy lidí, kteří do
nich vstupovali, něčím zaujmout. Je jasné, že náboženská bratrstva jako specifická forma laické zbožnosti - a
nezapomínejme, že forma skutečně dobrovolná - musela tehdejší lidi něčím lákat, že pro ně něčím musela být
přitažlivá. Logicky se tedy naskýtá otázka, v čem tato atraktivita bratrstev pro člověka 17. a 18. století spočívala,
co vedlo muže i ženy, šlechtice, měšťany a vesničany k tomu, že do těchto společenství vstupovali, že se podíleli
na jejich činnosti, že mnozí z nich byli ochotni je i materiálně podporovat?
Při odpovědi na takto položené otázky samozřejmě nevystačíme s pouhým poukazem na dobře známou
lidskou potřebu sdružovat se, tvořit více či méně uzavřená společenství a naplňovat tak potřebu pocitu
sounáležitosti. To sice platí pro celé dějiny lidské společnosti, ale nevysvětluje to onen obrovský početní vzestup
bratrstev v 17. a 18. století. Motivy, které vedly katolíky a katoličky, aby vstupovali do bratrstev a stávali se tak
"spolubratry" a "spolusestrami", je třeba hledat v bratrstvech
samých.
O důvodech, které je vedly ke vstupu do bratrstev, by nám samozřejmě mohli podat nejzasvěcenější
zprávu sami jejich členové. Taková dochovaná písemná vyjádření jsou však velmi vzácná. Je sice vysoce
pravděpodobné, že v dosud neprobádaných denících a korespondenci ze 17. a 18. století by k tomto
tématu bylo možné leccos najít, to je ovšem otázka budoucnosti. Z toho, co je známé dnes, můžeme
nahlédnout do názorů jedné stárnoucí zbožné vdovy. Česká šlechtična Zuzana Černínová rozená z
Harasova byla matkou známého barokního kavalíra, hraběte Humprechta Černína z Chudenic. V její
dochované a z velké části i vydané korespondenci, kterou psala tomuto svému synovi ve 40. a na počátku
50. let 17. století,2) je několik zmínek o bratrstvech. V létě roku 1646 synovi psala, že kapucín a misionář
František z Rozdražova, který byl jejím zpovědníkem, zprostředkoval jí a jejím dvěma synům přijetí do
blíže neurčeného kapucínského bratrstva.3) Podle svých slov to nečekala a velmi ji to potěšilo, považovala
tento čin za dobročinný skutek řeholníka, ale současně i za projev boží péče o vdovy a sirotky. V dopise
nabádala svého syna, aby za to kapucínovi poděkoval. O necelé dva roky později, na počátku roku 1648,
byla opět i s oběma syny přijata do bratrstva "bosákův u Matky Boží". I v tomto případě jí zřejmě bylo
členství zprostředkováno, stejně jako před tím píše, že k tomu došlo "mimo mou zasloužilost a
nadálost".4)
Existovalo však ještě jedno bratrstvo, do kterého Zuzana Černínová vstoupila sama a o které zřejmě stála
nejvíce. V roce 1646, nedlouho po svém přijetí do kapucínské konfraternity, se stala členkou jednoho z
nejvýznamnějších pražských bratrstev 17. století, konfraternity Narození Panny Marie "za šťastnou smrt", která
působila u staroměstské koleje strahovských premonstrátů zvané Norbertinum, u kostela sv. Benedikta. Synovi o
tom napsala: "Nevím, zdaliž jsem Ti o tom psala, že jsem se ta ky do druhýho bratrstva Narození blahoslavený
Panenky Marije za šťas[t]ný skonání u svatýho Benedikta zapsala, v témž bra tr stvu jsou všickni Jich Milosti
[královští místodržící - pozn. Z. Kalista] i s svej ma paníma a jinších mnoho vzácných, též Jeho Milost pan
kardinál. Velice kratičký modlitby s letanií lauretánskou každej den říkali jsou a v některé obzvláštní dny
blahoslavené Panny Marie, též velikonoční a svatodušní outerej hlavní procesí; tuto minulou neděli zase se
začínal novej rok též slavné congregací, bylo nás velmi mnoho při tý svatý procesí, jsou tam takovýho řádu jako
na Strahově."5)
Z těch několika málo zmínek o bratrstvech, které Zuzana Černínová ve svých dopisech utrousila, je patrné, že
své členství v nich chápala jako náboženskou, duchovní záležitost, jako důležitý předpoklad pro své spasení.
Proto pro ni byly velmi významné každodenní pobožnosti, které k bratrstvu příslušely. V případě svého členství
v kapucínském bratrstvu, jež bylo zřejmě ryze formální, dokonce sama požádala zmíněného patera Františka,
aby jí nějaké pobožnosti k tomuto bratrstvu uložil.6) Současně však nepouštěla ze zřetele ani společenský
význam bratrstev. Především její zápis o pražském mariánském bratrstvu u kostela sv. Benedikta je výmluvný -
pro českou šlechtičnu starobylého rodu byla účast v této honosné a vysoce prestižní konfraternitě téměř
společenskou povinností. Na jejím přístupu ke členství je dobře patrné, že náboženská bratrstva vstupovala do
lidského života hlavně ve dvou oblastech - v oblasti víry, zbožnosti, náboženského prožitku a v oblasti
společenských vztahů, reprezentace, osobní prestiže. Pro naši otázku po motivech, které vedly barokního člověka
k tomu, aby se stal členem bratrstva, je důležité, že obě oblasti v podstatě nelze oddělit. Není dost dobře možné
kupříkladu zkoumat, nakolik lidi přitahovala do bratrstev náboženská a nakolik společenská a reprezentační
stránka věci. Náboženský život baroka totiž prorůstal se životem společenským. To platí v zásadě pro každou
dobu, ale v pobělohorském období bylo toto sepětí mnohem těsnější než kupříkladu dnes.
Vycházelo to již z postavení katolické církve, která pro společnost plnila vedle náboženských i množství spíše
světských funkcí. Kazatelna byla nejen místem, odkud se k lidem dostával základní výklad víry a zásad
křesťanské morálky, nýbrž i tribunou, z níž zaznívaly informace o dění ve státě a společnosti, kupříkladu o
korunovacích a úmrtích panovníků, o válkách nebo o významných státních výnosech. Potridentská katolická
církev také evidovala obyvatelstvo v matrikách a - což bylo pro každodenní život nesmírně důležité -
zajišťovala pro společnost nezbytný "servis" v podobě křtů, sňatků a pohřbů. Vzhledem k tomu, že katolická
církev pojímala manželství jako svátost, byl církevním úřadům svěřen nejen dozor nad jeho uzavíráním, nýbrž
celé manželské právo. Z toho důvodu řešily biskupské konzistoře nejen nekonečné spory o manželské sliby
(zvláště žaloby dívek svedených pod slibem manželství), ale musely rozhodovat i v řadě dalších případů
dotýkajících se manželského soužití.7)
Pro věřící byly projevy a úkony náboženského života samozřejmou součástí života společenského. Vždyť již
sama návštěva bohoslužeb znamenala vedle náboženské povinnosti a duchovního prožitku také společenskou
událost. Jedním z oblíbených motivů užívaných barokními kazateli a autory náboženské naučné literatury byly
stížnosti na věřící, kteří se v kostele neumějí chovat, místo zbožného rozjímání tam hledají povyražení a
zábavu.8) Tyto stížnosti byly sice literárními topoi, ale současně popisovaly skutečné dění v kostele, kde se často
řada lidí zajímala spíš o své okolí než o dění u oltáře: "... někteří ani neklekli, jiní toliko na jednom koleně
klečeli, jiní šeptali aneb rozprávěli, jiní se smáli, a modlicím se překážku dělali, jiní na strany se ohlídali, jiní
zahálejíce seděli aneb stáli, jiní na ženské pohlaví všetečně vzhlédali, a ony na ně zas, zdali by se někomu
zalíbily, a spíš provdati a jako kravičky na jarmarku se prodati mohly. Na modlitbu, a na konání mše svaté malý
pozor měly, vnitřní pak pobožnosti mnohem méně" - tak popsal chování ve venkovském kostele moravský farář
Valentin Bernard Jestřábský v mravoučném spisku Vidění rozličné sedláčka sprostného (1719).9) Podobně tomu
bylo i při procesích, poutích apod. Události náboženského charakteru přinášely věřícím možnost oddat se
zbožným myšlenkám stejně jako příležitost setkat se a pohovořit s přáteli a známými. Samozřejmě záleželo na
každém jednotlivci, zda inklinoval více k té či oné stránce náboženského života, záleželo však i na duchovních
správcích, jak dokázali své věřící zaujmout. Kupříkladu barokní kazatelství šlo ve snaze upoutat značně daleko,
sami kazatelé si dobře uvědomovali, že musí upoutat nejen zajímavou a působivou formou, nýbrž i přitažlivým
obsahem. Proto do kázání stále více zařazovali různá exempla, komické historky i aktuální příběhy.10) Podle
slov zmíněného kněze Jestřábského si to vynucují sami věřící, "... lid z kázání ničemu dobrému se učiti nechce, a
takové učení zamitá, ale fábule, a co k smíchu jest, aneb raději co nového slyšeti, vždy žádostiv jest..."11)
Dalším jevem, v němž se mísil náboženský a světský prvek, byl náboženský stereotyp. Barokní katolická
zbožnost kladla velký důraz na vnější, formální projevy víry. Patřila mezi ně návštěva bohoslužeb, procesí, poutě
k zázračným obrazům a sochám, ale i časté přijímání svátostí, zejména svátosti pokání a eucharistie, hojné
užívání svátostin, stavění Božích hrobů, křižování se, dále také nejrůznější prosebná procesí, modlení u křížů a
Božích muk, zvonění na mraky a podobně. Toto vše tvořilo běžnou náboženskou praxi většiny obyvatelstva
pobělohorských Čech, přičemž u každého jedince vykonávání těchto náboženských povinností současně
dokládalo i jeho katolickou pravověrnost (velmi důležitá funkce v zemi, kde nekatolictví patřilo k těžkým
zločinům). Mnohé z těchto úkonů, které se často opakovaly, se přirozeně stávaly stereotypem, což ovšem v
barokní mentalitě nevylučuje individuální náboženský prožitek a osobní zbožnost.