Jiří Mikulec

Stát se v 17. a 18. století členem nějaké konfraternity nebylo obtížné. Alespoň pro každého, koho
nepoznamenal nějaký závažný mravnostní skandál a kdo nezavdával příčinu k pochybnostem o pravověrnosti
svého katolictví. Stačilo projevit zájem o členství, podrobit se přijímacímu rituálu, složit vstupní poplatek a v
některých případech také absolvovat jakousi zkušební nebo čekací dobu. Obecně je možné konstatovat, že pro
raně novověká náboženská bratrstva byla typická otevřenost a snaha získat pokud možno co největší množství
členů. Určitá omezení pro vstup do bratrstev v pobělohorských Čechách ovšem existovala. Byla zde početně
uzavřená společenství, která přijímala nového člena pouze po úmrtí některého ze svých příslušníků. Dále mohly
vstupu do některých bratrstev zabránit dva faktory - pohlaví uchazeče a případně i jeho věk.
Převážná většina bratrstev byla zakládána jak pro muže, tak i pro ženy. V textu standardního odpustkového
privilegia s incipitem Cum sicut accepimus se užívá formulace "bratrstvo ... křesťanů obojího pohlaví". Taková
společenství byla nejrozšířenější, ale vedle nich také existovaly konfraternity uzavřené příslušníkům opačného
pohlaví. V Čechách nalézáme bratrstva mužská, v jejichž členských matrikách není jediné ženské jméno.
Některé z nich byly spojeny se starým literátským kůrem, jiné představovaly typické barokní konfraternity bez
takové vazby. Jen namátkou lze uvést bratrstvo Nanebevzetí Panny Marie v Počátkách, spojené s literátským
kůrem, nebo konfraternitu sv. Michala v Přísečnici (na místě této obce nedaleko Chomutova se dnes rozprostírá
vodní nádrž). Mezi výhradně mužská bratrstva patřily také mariánské družiny jezuitů, jejichž členy se mohli stát
jen studenti jezuitských kolejí a následně i měšťané. Z německých zemí jsou naproti tomu známa kromě těchto
výhradně mužských společenství i zvláštní sdružení, která Tovaryšstvo zakládalo pro ženy.42) U nás dosud
taková společenství nebyla objevena, ale u zdejších jezuitských kostelů vedle sodalit občas existovala i některá
další bratrstva s mužskými i ženskými členy (jako třeba bratrstva sv. Barbory a Smrtelných úzkostí Kristových,
která obě fungovala u jezuitského kostela sv. Mikuláše na Malé Straně).
Co se týče věkového omezení členství, většinou se o něm mnoho nedovíme. V regulích jsou takové informace
uváděny spíš výjimečně a v pramenech vzniklých přímo z činnosti konfraternit nebývají obsaženy vůbec. V
praxi to záleželo na každém bratrstvu. Někdy byly ze členství vyloučeny děti (regule svato izidorského bratrstva
umožňují vstup až od šestnácti let, jezuitské sodality přijímaly studenty v průměru třinácti- až čtrnáctileté,
nejmladším bývalo okolo dvanácti), jindy se naopak přijímaly i docela malé děti. Vzhledem k významné zádušní
funkci bratr stev je jasné, že o členství měli zájem také těžce nemocní nebo umírající lidé (případně jejich
příbuzní). Některá bratrstva se nebránila takovým vysloveně účelovým vstupům, zvláště pokud jim přinášely
nějaký prospěch (zápisné, povinné zádušní mše apod.). Ostatně najdeme i případ, kdy je konfraternita ochotna
zapsat mezi své členy i jména zemřelých osob. Za všechny nové členy, kteří nebyli z nějakého důvodu schopní
vykonat vstupní modlitby, absolvovat přijímací rituál a případně i další předpoklady členství, ovšem museli vše
učinit jiní příslušníci konfraternity, obvykle jejich příbuzní.43)
Překážkou pro vstup do bratrstva nemuselo být ani vzdálené bydliště a příslušnost k jiné farnosti. Bratrstva
působící u klášterů nebyla vůbec na farnost vázána a bez ohledu na ni mohla získávat členy ze širokého okolí.
Podobné to bylo s bratrstvy u poutních míst. Ale i konfraternity u farních nebo filiálních kostelů se otevíraly
zájemcům o členství příslušným do jiných farností, jak o tom svědčí třeba již zmíněné články regulí, které měly
umožnit lidem ze vzdálených míst stát se plnoprávnými členy. Některá bratrstva sice byla založena s úmyslem
získat členy z určité oblasti, ovšem nikoli z území farnosti, nýbrž z panství. Jednalo se kupříkladu o
svatoizidorské družiny zakládané pro rolníky - členská matrika bratrstva Útěku Panny Marie do Egypta a sv.
Izidora, patřící mezi ta vzácnější alba členů, která u jednotlivých jmen zaznamenávají i bydliště, zachycuje v
průběhu 18. století několik tisíc členů z vesnic celého jindřichohradeckého panství.44)
Pro dobové, ale i dnešní hodnocení významu bratrstva je důležitý počet jeho členů. V tomto ohledu existovala
skutečně široká škála společenství. Vyskytovaly se konfraternity docela malé, tvořené jen úzkým okruhem
několika lidí. Kupříkladu v Tachově působilo skromné bratrstvo Panny Marie a sv. Jakuba. Mezi lety 1670-1710
se počet jeho členů pohyboval mezi patnácti až třiceti čtyřmi, přičemž naprostou většinu tvořili muži. V Tachově
existovala v této době ještě dvě jiná bratrstva a to snad může být jeden z důvodů poměrně malého zájmu o
členství. Druhou příčinou byla pravděpodobně tradice; dějiny této konfraternity lze na základě zápisů v její
pamětnici totiž sledovat až do předbělohorské doby a nelze vyloučit ani její sepětí s literátským kůrem.45)
Opačným extrémem oproti početně velmi slabým bratrstvům byla společenství velká, s tisíci i desetitisíci
členů. Celkově bylo takových bratrstev větší množství než těch malých, což souvisí jak s výše zmíněnými
snahami získat co nejvíce členů, tak i s obecnou otevřeností těchto společenství. Záleží ovšem také na tom, co
celkovým počtem členů bratrstvo mínilo. Některé konfraternity ve snaze zapůsobit na okolí, či přímo ohromit
obrovskými čísly, totiž sčítaly všechny členy zapsané v matrice od svého vzniku bez ohledu na to, kolik lidí již
od té doby zemřelo.

Jiří Mikulec

Dochované matriky členů bratrstev nám v budoucnu možná připraví nejedno překvapení. Skrývají se v
nich totiž některé dosud neznámé informace o obyvatelích Českého království doby baroka, jež mohou být
zajímavé pro genealogy i životopisce významných osobností. Kupříkladu v albu jindřichohradecké
latinské sodality Zvěstování Panny Marie, která se scházela v jezuitském kostele sv. Maří Magdalény a
která kromě studentů sdružovala také ostatní intelektuály z tohoto města, je zapsán místní varhaník,
skladatel a básník (a také významný člen jindřichohradeckého literátského kůru) Adam Michna z
Otradovic. Jde o osobnost, k jejímuž životu máme dnes poměrně málo informací, mimo jiné není známo
přesné datum jeho úmrtí v roce 1676.37) Album, které Michnu označuje za významného dobrodince
družiny, toto datum uvádí - podle zápisu jím byl 2. listopad.38)
Adam Michna z Otradovic samozřejmě není jedinou slavnou a dodnes známou osobností pobělohorských
Čech, která se podílela na činnosti nějakého bratrstva. Takových lidí lze identifikovat celou řadu. Vedle
formálního členství habsburských panovníků a příslušníků jejich rodin, kteří se při svých řídkých pobytech v
Čechách zapisovali do členských alb některých konfraternit, se v matrikách nalézá množství jmen vysokých
zemských úředníků i dalších významných příslušníků vyšší i nižší šlechty. V bratrstvech se tedy setkáme třeba s
Berky z Dubé, Černíny z Chudenic, Fürstenberky, Gallasy, Lobkovici, Martinici, Pachty z Rájova, Slavaty,
Švamberky, Šternberky, Thuny, Trautmannsdorfy, Valdštejny, Vratislavy z Mitrovic - v tomto výčtu by bylo
možné ještě dlouho pokračovat, matriky různých barokních bratrstev totiž zachycují příslušníky snad všech šlech
tických rodů usazených v 17. a 18. století v Čechách. Členství šlechticů v bratrstvech mělo v podstatě dvě
podoby. Jednak byli - jako výše uvedená Zuzana Černínová - příslušníky významných či přímo luxusních
konfraternit nebo jezuitských družin. Pak šlo o běžné spolubratry a spolusestry, kteří se obvyklým způsobem
účastnili života společenství. Mnozí šlechtici však byli členy (a často také iniciátory) bratrstev na svých
panstvích, jejichž příslušníci se rekrutovali z podřízených osob - z úředníků panství, z poddaných měšťanů, ale i
z vesničanů. V takovém případě byli tito šlechtici se svými rodinami jedinými urozenými členy bratrstev, a proto
v nich zaujímali úplně jiné postavení. Automaticky se stávali laickými představenými, ale jejich skutečná účast
na životě konfraternity byla mnohem formálnější, než v prvním případě.
Vraťme se však k významným osobnostem v bratrstvech. Také z řad kléru nalézáme v konfraternitách kromě
tisíců prostých farářů a řeholníků i ty nejvznešenější a nejvýznamnější osobnosti - pražské arcibiskupy,
kanovníky, vysoké preláty, opaty klášterů. Mariánské družiny u jezuitských kolejí vedla celá řada významných
příslušníků Tovaryšstva, mezi nimi Jan i Matěj Tannerové, Jan Kořínek, Bohuslav Balbín a mnozí další.39) Sám
Balbín, který mimo jiné v 50. letech 17. století vedl jindřichohradeckou latinskou sodalitu a byl tedy na čas jejím
duchovním správcem v době Michnova členství,40) pamatoval na jinou mariánskou družinu ve své závěti. V
roce 1681 sepsal testament ve prospěch sodality klementinských studentů (tzv. menší družina pod patrociniem
Narození Panny Marie). Odkázal jí neprodané výtisky svých knih, a to i těch, které ještě stačí do své smrti napsat
a vydat.41)

Jiří Mikulec

Lidé v bratrstvech

Nahlédneme-li do zachovaných členských matrik bratrstev, narazíme na určitý paradox. Kniha, která
zachycovala pro delší či kratší období jména všech členů konfraternity a která představovala hlavní a většinou i
jediný prostředek jejich evidence, nám o těchto lidech dnes prozradí obvykle jen velmi málo. Problém je v tom,
že ve většině případů se do matrik nezapisovalo nic než právě ta jména, a to vesměs - ve shodě s běžnou
dobovou praxí - v abecedním pořádku podle křestních jmen. Méně často a už vůbec ne systematicky bývají ke
jménům uváděny nějaké další informace (hlavně o úmrtí člena, ale někdy i místě jeho původu či povolání).
Vzhledem k tomu, že pro vedení těchto matrik neexistoval žádný jednotný model nebo předpis, liší se od sebe
jednotlivá členská alba kvantitou i kvalitou informací, které mohou o každém členovi poskytnout. Obecně platí,
že z většiny matrik není možné bez použití dalších srovnávacích pramenů ani spolehlivě určit, kolik příslušníků
bratrstvo mělo v určitém roce. Přitom dnešní historik by se potřeboval dozvědět o lidech v bratrstvech co nejvíce
- v jakém věku do konfraternit vstupovali, z jakých byli sociálních vrstev, čím se živili, z jakého území
pocházeli, ale i třeba jaké mezi nimi byly rodinné a příbuzenské vztahy. Zodpovězení těchto i mnoha dalších
otázek bude vyžadovat náročný prosopografický výzkum, na který matriky našich - ale v tomto případě nejen
našich - bratrstev dosud čekají.

Jiří Mikulec

Ti všichni sice maso jíst mohou, ale za to mají udělat nějaký dobrý skutek, čímž je míněno modlení,
almužna, nebo "jiné těla mrtvení".34)
Autoři regulí také museli počítat s různou úrovní svých členů, s jejich rozdílným vzděláním a gramotností.
Proto v případě členských modliteb tištěných v bratrských knihách uvádějí pro negramotné členy alternativu
Otčenášů, Zdrávasů a dalších základních modliteb. Mimo to se občas vyskytla i možnost nechat se zastoupit
někým jiným v případě obšírnějších pobožností a růžencových modliteb, kterých se člen nemohl zúčastnit z
vážného důvodu, třeba pro nemoc.35) Dokonce i v přísných regulích františkánských trinitářů nalézáme některé
úlevy v modlení již zmíněných církevních hodinek. Zatímco pravé řeholní hodiny začínají již o půlnoci (jitřní),
pokračují při východu slunce (prima) a končí večer (kompletář), mohli je světští terciáři s ohledem na své
povolání a vůbec na skutečnost, že nežijí v řeholním domě, vykonávat z větší části (jitřní, primu, tercii, sextu a
nonu)
kdykoliv během dopoledne a zbytek (nešpory a kompletář) od poledne.36)

Jiří Mikulec

Aby se co nejvíce přiblížil dokonalosti, dbá na to, aby nikdy nevzal jméno Panny Marie nadarmo.
Navíc mu vždy, když ho uslyší nebo sám vysloví, vzdá poctu malým úklonem hlavy.
Samozřejmě většina členů náboženských bratrstev zdaleka nedosahovala oné téměř andělské dokonalosti,
jakou jim předpisují regule jejich společenství. Narážíme zde totiž na zkreslení, které přináší práce s
historickými prameny normativního charakteru. Regule nic neříkají o tom, jaký život v bratrstvech skutečně byl,
ale vypodobňují ho tak, jaký by podle jejich tvůrců být měl. Jestliže nám výše uvedené povinnosti členů
náboženských bratrstev - účast na bohoslužbách, procesích a spolkových schůzích, pohřby spolučlenů, neustálé
modlení, upřímně prožívaná zbožnost a dodržování všech morálních nařízení - budou připadat jako značná zátěž
pro každodenní život člověka, pak si musíme uvědomit, že každé regule jsou od počátku míněny spíš jako
návody k určitému způsobu života, než jako závazné předpisy. Církev ostatně respektovala dobrovolnost členství
v bratrstvech i z teologického hlediska. Proto se v každých stanovách automaticky opakuje upozornění, že jejich
dodržování není vázáno na hřích. Jinými slovy, pokud člen nebo členka nebude dodržovat regule své
konfraternity, nedopouští se při tom hříchu, ale pouze se připravuje o všechny výhody a duchovní milosti, které
mu (jí) členství mohlo dát.
Ovšem již tvůrci regulí si velmi dobře uvědomovali, že naprosto dokonalé dodržování těchto předpisů není
prakticky realizovatelné. Stanovy bratrstev vytvářeli či navrhovali duchovní, často faráři nebo řádoví kněží v
duchovní správě, kteří z denní praxe zpovědníků velmi dobře znali lidské slabosti a nemohli si o členech dělat
velké iluze. Navíc věděli, že vzhledem k zaměstnání, cestování a dalším povinnostem mnoha lidí ani není striktní
dodržování regulí v řadě případů technicky možné. Proto se ve stanovách bratrstev na jedné straně sice
setkáváme se značnými požadavky a určitou náročností, na straně druhé to však vyvažuje snaha přizpůsobit ideál
skutečnému životu a přílišnými nároky neodradit. Prakticky každé regule proto nabízejí k řadě povinností
alternativy.
Především se jedná o možnost nahradit povinnou účast na bratrských pobožnostech buď modlitbami, nebo
vyslechnutím mše někde jinde. Díky tomu se řádnými členy bratrstva mohli stát i lidé, kteří nebydlí v místě, kde
konfraternita působí, případně i ti, kteří často pobývají na cestách. Podobně jeptišky přísné karmelitánské řehole,
které se staly členkami škapulířového bratrstva (většina konfraternit byla otevřena i řeholním osobám) a které se
z důvodu klausury nemohly účastnit předepsaných procesí, měly jako náhradu předepsánu chórovou pobožnost.
Možnost nahradit členské povinnosti jinými náboženskými úkony byla běžně využívána u pohřbů
zesnulých členů. Zde autoři regulí někdy přímo poznamenávají, že pohřbů se spolubratři a spolusestry
mají účastnit "dle možnosti". Svou nepřítomnost však musí nahradit modlitbami. Doprovázení kněze,
který je na cestě s Nejsvětější Svátostí k těžce nemocnému členovi, bylo ještě problematičtější, protože se
jednalo o záležitost momentální potřeby, která se dost dobře nedala naplánovat dopředu. Také zde platilo
"podle možnosti", přičemž v praxi to většinou fungovalo tak, jako u pražského bratrstva Božího Těla,
které sídlilo u kostela sv. Tomáše na Malé Straně. V případě, že se duchovní správce chystal k
umírajícímu, měl služebník konfraternity za povinnost rychle sehnat několik členů, kteří ponesou nad
knězem baldachýn. Průvod se zpěvem, za hlaholu zvonku a s rozžatými svícemi pak měli doprovodit
všichni členové, kteří ho potkají. Pokud by však byli příliš zaměstnáni, mají se místo toho alespoň
pomodlit Otčenáš a Zdrávas za duši umírajícího.33)
Podobné to bylo u povinností, které vyžadovaly nějakou peněžní investici. Příkladem může být již zmíněná
konfraternita
Andělů Strážných za Smrkovce. Její členové měli podle stanov
nechat alespoň jednou za svůj život sloužit mši za mrtvé u privilegovaného oltáře bratrstva. Počítalo se však s
chudými, pro něž by byl takový výdaj nad jejich možnosti. Těm stanovy ukládají náhradní povinnost
vyslechnout tři mše a při každé se pomodlit celý růženec za zemřelé. Takové úlevy v případech, kdy by se chudší
členové nemohli zhostit svých povinností, jsou v regulích barokních bratrstev obvyklé.
Další smysl pro realitu prokazují ty regule, které umožňují členům úlevy v půstech. I když půsty jako
standardní povinnost katolíka v mnoha regulích vůbec zmiňovány nejsou, měla některá bratrstva ještě svá postní
pravidla. A u nich bývají úlevy pro těhotné a kojící ženy, pro nemocné, ale i pro členy na cestách, pro čeleď,
která je živena hospodářem a nemůže si příliš vybírat nebo pro ty, kteří jsou někam pozváni a nemohou
odmítnout.

Jiří Mikulec

Nepomucenští sodálové měli svůj přívěšek nosit viditelně, pouze kněží ho měli skrývat pod
klerikou. Podobně členové bratrstva Andělů Strážných, které působilo v dnes již zaniklé farnosti Smrkovec
(Schönficht u Kynžvartu v západních Čechách), měli za povinnost nosit škapulíř s posvěceným obrázkem
Anděla Strážného.

* * *

Vedle uvedených členských povinností, které vycházely přímo z činnosti a kultu bratrstva, se většina
konfraternit snažila prostřednictvím svých regulí také působit na člověka, ovlivňovat jeho chování, měnit a
zlepšovat jeho mravní profil. Jedná se o ustanovení, která buď jen obecně nařizují mravné chování, nebo se
obracejí proti konkrétním jevům, jež tehdejší křesťanská morálka považovala za nešvary a poklesky. Členové se
jich měli vystříhat a současně bývají vyzýváni k vzájemné lásce a skutkům milosrdenství. Bratrstva - jako
většina tehdejších korporací - si vyhrazovala právo řešit spory mezi svými členy.
Pokud se na základě regulí nějakého bratrstva pokusíme rekonstruovat jakéhosi hypotetického ideálního
člena nebo členku této konfraternity, začne nám před očima vyvstávat podivně neživotná figura. A to ani
nemusíme sáhnout po předpisech terciářů, které jsou nejpodrobnější a nepřísnější. Stačí nějaké obyčejné
bratrstvo, kupříkladu Nejsvětějšího Jména Panny Marie, které se scházelo v kostele Panny Marie Bolestné
u kláštera a špitálu alžbětinek na Novém Městě pražském, kousek pod Emauzy.32) Jeho ideální člen nebo
členka je člověk silně zbožný, což dává najevo nejen pravidelnou a pečlivě dodržovanou účastí na všech
společných pobožnostech, častými zpověďmi a přijímáním, ale i stejně svědomitým vykonáváním svých
osobních modliteb, které mu regule přikazují, a samozřejmě i neochvějně ctnostným životem. Pro něj mají
regule tohoto bratrstva, stejně jako většiny bratrstev jiných, označení "čistý". V tom je obsažena pohlavní
mravnost (ne ovšem pohlavní zdrženlivost, "zákonný" manželský sex církev respektovala), ale i "čistota"
myšlenek a vyjadřování. Hypotetický ideální člen této konfraternity se ani náznakem nedopouští pomluv,
nactiutrhání a nectných řečí, není schopen klít, natož se třeba rouhat. Ústa, která vyslovují uctívané jméno
Panny Marie nesmí být nijak poskvrněna. Právě v mariánské úctě tento člen spatřuje hlavní smysl svého
života.

Jiří Mikulec

Ti pro
členy vypracovali variantu svých klášterních hodinek jakožto zvláštní "pobožnost k svatému arciotci
Benediktovi."29)
Některá bratrstva také spolubratry a spolusestry zavazovala k nošení symbolů či odznaků členství. Terciáři
měli svůj hábit, jehož vzhled byl předepsán v jejich regulích, a který nosili především při společných
pobožnostech. Ale i jinak byli povinni nosit tmavé, nezdobené odění. Co se týče ostatních bratrstev, již jsme se
zmínili o důležité duchovní funkci karmelitánského škapulíře. Na rozdíl od tzv. velkého škapulíře, tvořeného
pruhem látky s otvorem pro hlavu, jenž splýval na hruď a na záda a byl součástí řeholního hábitu, byl tzv. malý
škapulíř užívaný bratrstvy tvořen dvěma čtverhrannými kusy látky, spojenými tkanicemi. Nosil se stejně, tkanice
splývaly přes ramena tak, že jedna část škapulíře visela na hrudi a druhá na zádech. Tyto škapulíře členové
dostávali při vstupu do bratrstva, musely být posvěcené buď karmelitánem, který k tomu měl oprávnění, nebo
farářem - duchovním správcem konfraternity, pokud mu představený karmelitánského kláštera toto oprávnění
udělil. Členové byli zavázáni nosit škapulíř ve dne i v noci buď přímo na holém těle, nebo na spodním prádle.
Měli o něj náležitě pečovat, v případě roztrhání ho spravit nebo si udělat či koupit nový. Ten již nemusel být
znovu posvěcen, protože posvěcení prvního škapulíře při vstupu člena se automaticky přenášelo i na nový. Starý
zničený škapulíř měl být spálen.30)
Škapulíře užívali i členové jiných bratrstev spojených s kulty šířenými řády. Serviti zakládali po celé zemi
bratrstva Panny Marie Bolestné s černým škapulířem, theatini pěstovali kult Panny Marie s nebesky modrým
škapulířem a jednu tuto konfraternitu měli ve svém malostranském kostele.
Jiným odznakem členství v bratrstvech byl opasek - v Čechách ho užívala kupříkladu bratrstva zasvěcená sv.
Františkovi z Assisi (ta bývají někdy přímo označována jako bratrstva opasková), nebo bratrstva svaté Moniky.
V obou případech byl opasek, stejně jako výše zmíněný škapulíř, součástí hábitu řádů, které tyto bratrstva
zakládaly, tedy františkánů či minoritů a bosých augustiniánů (eremitů). A samozřejmě šlo o připomínky
uctívaných světců, ve druhém případě i o úctu mariánskou. Augustiniánská bratrstva totiž existovala pod
zasvěcením Panny Marie Utěšitelky a svaté Moniky. Svatá Monika byla matkou svatého Augustina, původce
augustiniánské řehole, a podle legendy ji sama Panna Marie vyzvala k nošení černého šatu přepásaného černým
koženým opaskem, jaký nosila sama po Kristově smrti. Členové bratrstev svaté Moniky měli podle regulí stále
nosit černý kožený opasek, jenž musel být posvěcen knězem. Směli jej odkládat pouze na noc, ale ne daleko od
svého lože. Mimo jiných milostí jim tento opasek zaručoval čtyřicetidenní odpustky pokaždé, když ho "s myslí
obrácenou k Bohu a jeho svaté matce políbí".31)
Nošení symbolů sice bylo nejčastější u bratrstev zakládaných řeholemi, ale vyskytovalo se i u konfraternit
farních, které žádné vazby na řády neměly. Příkladem mohou být dvě pražská bratrstva svatého Jana
Nepomuckého, která svým členům v 18. století nařizovala nosit světcův obrázek zavěšený na hrudi (zřejmě tím
byla míněna nějaká medaile s vyobrazením světce, ostatně zprávy o takových kovových přívěšcích máme i od
jiných bratrstev).

Jiří Mikulec

Některá významná a bohatá bratrstva (kupř. bratrstvo
Smrtelných úzkostí Kristových v jezuitském kostele sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně nebo bratrstvo sv.
Otýlie u sv. Ducha na Starém Městě pražském) disponovala dokonce i vlastní kryptou, do které své zemřelé
ukládala.27)
Souhrnně lze konstatovat, že barokní bratrstva toho svým členům nabízela poměrně dost - od slavných
bohoslužeb a procesí až po okázalé pohřby, od společenského styku až po niternou a intimní zbožnost, od
reprezentace v životě společenském až po vzájemnou podporu v životě posmrtném. Záleželo jen na každém, co
pro něj bylo z toho všeho významné, čím ho jeho konfraternita upoutala.

Povinnosti členů

Členství v náboženském bratrstvu pochopitelně přinášelo i určité povinnosti. Některých jsme se již dotkli při
pohledu na regule konfraternity v Praskolesích. Stručně shrnuto, členové se měli účastnit všech akcí bratrstva -
bohoslužeb, procesí, měli doprovázet kněze na cestě s Božím Tělem k umírajícímu a zemřelého do hrobu, měli
se modlit za zemřelé, ale také se účastnit výroční spolkové schůze, kde byli ustanovováni laičtí představení
bratrstva a kde proběhla inventura majetku. Mimo to měli členové do spolkové pokladny platit pravidelné
příspěvky (čtyřikrát do roka po třech krejcarech). Velice podobné povinnosti přinášelo členství ve většině
ostatních bratrstev. Někde byly navíc předepsány každodenní modlitby (právě o nich se zmiňovala Zuzana
Černínová ve výše citované pasáži z dopisu synovi). Ty byly různé - některá bratrstva měla pro tento účel svou
zvláštní modlitbu, která byla otištěna v členské knížečce vedle regulí a odpustků, jiná se spokojovala s určitým
počtem Otčenášů, Zdrávasů či jiných obecně známých modliteb. Růžencová bratrstva svým členům zpravidla
ukládala pomodlit se každý týden tzv. žaltář Panny Marie, tedy velký růženec obsahující celkem 168 modliteb
(3 x Věřím v Boha, 15 Otčenášů a 150 Zdrávasů). Největší povinnosti měli v tomto ohledu členové
františkánských třetích řádů. Součástí jejich úzké vazby na františkánskou řeholi byl závazek dodržovat
"církevní hodinky", dobu ke čtení breviáře rozloženou na celý den - jitřní, primu, tercii, sextu, nonu, nešpory a
kompletář. Regule nařizují, že ti členové, kteří se vyznají v breviáři (především kněží), se budou modlit breviář,
ostatní pak mají na každou "hodinku" předepsané kombinace několika modliteb (kupř. na jitřní jednou Věřím v
Boha, dvanáct Otčenášů a Zdrávasů a jednou Sláva otci).28) Dodržování církevních hodinek sice bylo
specialitou třetích řádů, jejichž členové je měli jako svou povinnost, ale i některá další bratrstva s vazbou na
řeholní instituci mají takové pobožnosti alespoň doporučené. Příkladem může být bratrstvo svatého Benedikta,
které při Emauzském klášteře na Novém Městě pražském založili v roce 1734 montserratští benediktini.