Němečtí biskupové,

jimž připadla po seberozpuštění strany Centra zvláštní vedoucí pozice, se sešli v létě 1933 nejdřív na celoněmecké konferenci ve Fuldě. Na rozdíl ode dneška nebyla biskupská konference ve Fuldě v žádném případě tak formálně organizovaná instituce; společně jednat mohlo grémium jen tehdy, pokud si mysleli všichni biskupové totéž a chtěli to dělat. Odhlédneme-li od výjimek jako byl nejprve optimistický freiburský arcibiskup Gröber, byli biskupové velmi jednotní v kritickém hodnocení nacionálně socialistické církevní politiky. Před všechny předstoupil mnichovský Michael kardinál Faulhaber již se svými adventními kázáními z prosince 1933 za náboženské, mravní a sociální hodnoty Starého Zákona.

Berlínský farář

a kapitulní kanovník Bernhard Lichtenberg, zvolený roku 1938 za kapitulního probošta a tím za v hodnosti nejvyššího představitele po berlínském biskupovi z Preysingu, byl už před svým zatčením v roce 1941 znám v aktech gestapa: jeho politická angažovanost ve straně Centra před rokem 1933 a jeho otevřená kritika opatření nacionálně socialistického státu, nepřátelských k církvi a odporujících konkordátu, pro něj znamenaly velké množství výslechů státní policií.

V jednom průzkumu, který se objevil v létě 1996, je zadokumentováno více než 38.000 opatření (např. výslech, výstraha, peněžitý trest a trest odnětí svobody, zákaz pobytu, věznění v koncentračním táboře) vůči kněžím a řeholníkům a více než 26.000 „provinění“. Ohromné množství konfliktů přitom vzniklo z duchovně pastýřsky motivovaného trvání duchovních na neomezovaném zvěstování a službě v obci, někdy i kvůli pomoci zahraničním (totálně nasazeným) dělníkům a Židům. Více než 40 % „případů“ pocházelo z běžného vykonávání kněžské činnosti: z bohoslužby, z péče duchovního pastýře, ze školy nebo z práce ve spolcích a pro mládež.

Osudy Karla Leisnera

a Bernharda Lichtenberga mluví za všechny ostatní: Leisnera, charismatického vedoucího mládeže školou povinné v diecézi Münster a vysvěceného 25. března 1939 biskupem z Galenu na diákona (kněžský čekatel), udali po jeho vyslovení se o nepodařeném atentátu na Hitlera („Škoda, že tam vůdce nebyl.“) a už den nato, 9. listopadu 1939, byl zatčen. Po pobytech ve vězení ve Freiburgu a Mannheimu byl internován 16. března 1940 nejdřív v koncentračním táboře Sachsenhausen (u Berlína), od 14. prosince 1940 pak v koncentračním táboře Dachau (u Mnichova). Plicní tuberkulóza, kterou strádal vězeň již delší dobu, vypukla následkem namáhavých vězeňských dnů nanovo. Už smrtelně nemocnému splnili jeho druzi v utrpení v takzvaném „kněžském bloku“ jeho největší přání; Leisner byl 17. prosince 1944 tajně vysvěcen na kněze. Krátce po osvobození tábora v Dachau Američany zemřel tento nový kněz 12. srpna 1945 na následky dlouholetého věznění v sanatoriu Planegg u Mnichova.

Velká část katolíků

reagovala od roku 1934 na omezení a ohrožení jejich víry intenzivnější účastí v církevním životě a vyjadřovala to demonstrativně při veřejných manifestacích víry, poutích a procesích. Široce ve známost vešel roku 1936 „Oldenburský křížový boj“: působivá mobilizace mas donutila národně socialistické mocipány, aby zase vrátili do školních tříd kříže, které odtud nařídili odebrat. A ještě v únoru 1939, na vrcholu Hitlerovy popularity, hlasovalo ve vnitrocírkevních hlasováních 85 % dospělých západoněmeckých návštěvníků kostelů proti národně socialistické církevní politice.

Kléru připadla uvnitř katolického prostředí role „opinion leader(a)“. Toto sociální postavení a vlastní identita duchovního pastýře zapříčinily, že se mnozí duchovní, především z kazatelen, více nebo méně otevřeně vyjadřovali k omezení oblasti církevního působení. Radikalizace nacionálně socialistického opatrovnického státu zvětšovala očividně riziko, že by mohli být kvůli tomu stíháni. Více než 12.000 světských kněží, tj. 36 % celkového počtu německého kléru, se dostalo v létech 1933 až 1945 do konfliktu s nacionálně socialistickým režimem; 407 z nich bylo převezeno do koncentračního tábora, 107 jich tam přišlo o život. 63 dalších kněží bylo popraveno nebo zavražděno.

V regionech

postupně vyhnali národní socialisté také církevní vliv ze školního výchovného sektoru; výuka náboženství byla redukována nebo zcela zrušena, konfesijní škola přeměněna na takzvanou Německou kolektivní školu, soukromé vyšší školy byly zrušeny. Od roku 1938/39 byla katolická církev zcela ohraničena ve svém vnitrocírkevním poli působnosti. V posledních dvou rocích před válkou byly přitom méně prováděny činnosti mimořádných opatření než tichých akcí SS a gestapa. U církevního lidu a kléru vedly zásahy k vyjasnění front: rostlo poznání, že národně socialistický stát směřoval se svými aktivitami k úplnému zbavení se církve a křesťanství ve společnosti.

Překrývané byly ty konflikty prudkými světonázorovými střety o ´Mýtus 20. století´, který se objevil kolem roku 1930. Alfred Rosenberg, od roku 1934 Hitlerův zmocněnec pro veškeré světonázorové vzdělávání a výchovu v NSDAP, v něm vyhlásil národně rasové náboženství krve a půdy. V Kolíně bylo zřízeno v této souvislosti pod vedením pozdějšího generálního vikáře Josepha Teusche „Obranné místo proti národně socialistické antikřesťanské propagandě“. „Studie k Mýtu 20. století“, vydané v říjnu a prosinci 1934 v Kolíně, za jejichž objevení nesl zodpovědnost münsterský biskup Clemens August, hrabě z Galenu, vyvracely Rosenberga větu za větou. „Studie“ nabízely mnoha věřícím důležitou orientaci. Nicméně znamenala „postupná sakralizace nacionálního socialismu“ neudržitelně nabírající na síle „potlačení křesťanských hodnot z veřejnosti“ (Heinz Hürten); v létě 1935 požadoval už říšský ministr vnitra Frick úplné „Odnáboženštění veřejného života“.

Objasnění front (1934 – 1939)

O relativně rychlé zchlazení euforie z konkordátu se ovšem brzy postarala mnohá šikanující opatření, která zavedly stát a strana proti pilířům katolického prostředí a která byla doprovázena každodenní, často sociálně motivovanou nebo konfesionálně zakrývanou „malou místní válkou“. Právě velké mládežnické a dělnické spolky s jejich statisíci členy byly v létech 1934/35 stále silněji tlačeny do kouta, jakákoli jiná než čistě náboženská aktivita se jim zakazovala. Katolické deníky podléhaly ihned redakční a hospodářské kontrole, církevní tisk byl omezen na výlučně církevně-náboženské zpravodajství. Obzvláště vyřazení kléru sloužily devizové procesy a procesy proti mravnosti, vedené v létech 1935 a 1937 s velkým propagandistickým halasem, při kterých byli prohlášeni za úplatné, hamižné a morálně bezpříkladně zpustlé biskupové, kněží a řeholníci.

Jednání o Říšském konkordátu

vedl na základě starších předloh od dubna 1933 vicekancléř Franz von Papen s hlavním státním tajemníkem Pacellim, dřívějším nunciem v Mnichově a Berlíně a pozdějším papežem Piem XII. a s prelátem Ludwigem Kaasem, v Římě se zdržujícím politikem Centra. Mezi souhlasem frakce Centra v Říšském sněmu se „Zmocňovacím zákonem“ a nadějí na Říšský konkordát nebylo souvislosti. Opakovaně hrozilo, že budou jednání přerušena. „Uvnitř papežské stolice bylo vesměs počítáno s tím, že národní socialisté nedodrží Hitlerovou vládou nutně požadovanou smlouvu – její 3. int. dohodu, která by jim zabezpečila získání prestiže. Na závěr konečně rozhodla úvaha, že se Říšským konkordátem sice nebude moci zabránit obávanému boji církve, snad ale bude možno mít po jeho zahájení obranné linie podle mezinárodního práva, příznivé pro církev a německé katolíky.“ (Rudolf Morsey) „S vysloveným uznáním zemských konkordátů a mlčenlivým převzetím právním pozic, které přijala církev ve Výmarské ústavě, pronikl kousek liberální ústavní tradice…do práva „Třetí říše“…Už tímto právním stavem se stal Říšský konkordát politickým rušivým faktorem v režimu…Stát byl nejen povinen k určitým výkonům a poskytnutí přiměřeného svobodného prostoru, ale byl i omezen všeobecně ve své svobodě jednání, jeho sebeuskutečnění v nacionálně socialistickém smyslu bylo brzděno.“ (Heinz Hürten)

Němečtí biskupové

vzali zpět již 28. března 1933 své všeobecné zákazy a varování před NSDAP, poté co Hitler vyšel vstříc církevně-politicky (vládní prohlášení z 23. března 1933), nicméně však trvali na odsouzení nacionálně socialistického světonázoru. 20. července 1933 došlo k podepsání Říšského konkordátu mezi říšskou vládou a Svatou stolicí. To živilo i v katolících naději, zvláště na pozadí zrovna tak euforicky uskutečněného spojení evangelických zemských církví v německou říšskou církev, že nebudou muset stát stranou při budování nového křesťansko-národního Německa.

Pro katolíky

se natolik změnila výchozí situace ve vztahu k národním socialistům, že odepírali nové říšské vládě i státně občanskou poslušnost v tradičním pojetí (srov. Řím. 13). Mnohým Němcům se jevil nový říšský kancléř jako křesťansko-národní integrační postava, která se starala o „klid a pořádek“. Mnohý katolík snad zapochyboval o „bezhlesém úmrtí a záhubě“ (Rudolf Morsey) strany Centra a násilném odstranění Křesťanských odborů i Lidového spolku za katolické Německo. Byly převálcovány vlnou „národní vůle obnovy“, která zasáhla i mnoho katolických věřících „ve směsici přesvědčení, zaslepenosti a oportunismu“ (Rudolf Lill). Ostatní učinily signály církevního přiblížení se k novému státu:

Národní vzbouření

koexistence a říšský konkordát 1933

Povolání Adolfa Hitlera do říšského kancléřství nebylo nejprve z hlediska ústavněprávního žádným mezníkem, nýbrž pokračovala řada prezidiálních kabinetů, započatých roku 1930 Heinrichem Brüningem. Až bouřlivý vývoj v týdnech a měsících před a po březnových volbách roku 1933, při kterých dosáhla NSDAP téměř 44 % odevzdaných hlasů, prokázal, že 30. leden byl rozhodujícím politickým mezníkem v německých dějinách. Uskutečnil se dech beroucí a normálního občana v rozpaky uvádějící proces nacionálně socialistického dobytí moci: revoluční akce zespoda proti politickým, především komunistickým protivníkům a zdánlivě legální, administrativní sjednocující opatření do sebe vzájemně zapadaly.