I Morrisonovi - podobně jako většina rodin, které měly co do
činění s armádou - hodně cestovali. Jim vyrůstal v Alexandře ve
státě Virginia, ve floridském Clearwateru, v hlavním městě
Washingtonu, v Albuquerque v Novém Mexiku, v kalifornském
Claremontu a Alamedě a dalších třech nebo čtyřech místech. Steve
Morrison trávíval dlouhá údobí mimo domov (když bylo Jimovi šest
měsíců, Steve odjel do války a po následující tři roky svého syna
neviděl);

Morrison o mnoho let později uvedl, že to bylo jeho první setkání
se smrtí a že - byť mohli sotva co dělat - si poprvé uvědomil
nedokonalost svých rodičů. A tehdy se v něm - jak vyprávěl Franku
Lisciandrovi - něco zlomilo: "Tohle je dávná vzpomínka, ale já si
myslím, že v té chvíli duše nebo duchové mrtvých Indiánů, možná
jeden nebo dva, běželi kolem a dováděli a prostě do mne vskočili,
a já byl jako houba, která všechno vsákne. Není to duchařská
historka; pro mne je to opravdu důležitá věc."

Pár dní poté došlo k bombardování Pearl Harboru a bylo
jasné, že Steve brzy narukuje do aktivní služby. Svatbu měli
v dubnu 1942 a Steve vzápětí vyplul na severní Pacifik.
Následujícího roku se vrátil do Spojených států. Přestěhovali se
na Floridu, kde Steve absolvoval pilotní výcvik. O jedenáct
měsíců později se narodil Jim. Morrisonovi měli ještě dvě děti:
Ann (o tři roky mladší než Jim) a Andrewa (o šest).
Když bylo Jimovi čtyři nebo pět a jel se svými rodiči a prarodiči
někam na jihozápad, projížděli kolem automobilové nehody:
náklaďák plný indiánských nádeníků se srazil s jiným vozem. Na
cestě leželo několik dělníků, kteří doslova vykrváceli k smrti.

Peter K. Hogan, říjen 1993

Otevření dveří
"Tvrdí se, že se narodil každý, ale já si na to nevzpomínám.
Možná jsem měl zrovna okno." - Jim Morrison, 1969

James Douglas Morrison se narodil 8. prosince 1943 v Melbourne na
Floridě. Jeho matka Clara potkala v roce 1941, kdy jí bylo
jednadvacet, na námořnickém bále námořního důstojníka George
S. Morrisona (známého spíše jako "Steve"), který měl čerstvě po
promoci.

Kdyby žil, možná by se jednoho dne vrátil do studia, možná by
dokonce minulými desetiletími dokázal projít stejně důstojně jako
Van Morrison nebo Dylan. Nebo ne - to už se nikdy nedozvíme. Byl
ale ryzí osobností a předběhl svou dobu; a jeho nihilismus měl i
své klady, které jsou za našich dnů chaotické kultury zřejmější:
"Zajímá mě jakákoliv revolta, zmatek, chaos, a zvláště mě
zajímají činnosti, které nemají žádný smysl. Myslím, že
představují cestu ke svobodě." Tohle mohl stejně dobře říci Brian
Eno, David Byrne nebo David Bowie (či Richard Feynman, když už
jsme u toho).
Že se svou smrtí stal větším symbolem, než jakým kdy byl za svého
života, by ho nejspíš značně pobavilo. Jak si jednou napsal do
zápisníku: "Neustále se snažím, aby ve všem, co dělám, byl náznak
ironie."

A i když

Blakeův citát o cestě výstředností v sobě zcela jistě nese zrnko
pravdy, právě tak platí, že tahle cesta také dost často vede na
hřbitov (nebo jen na něj). Jim Morrison žil rychle a zemřel
mladý... ale tělo, které po něm zbylo, nevypadalo dobře, a
o fyzické kondici si mohl na sklonku života nechat jen zdát.

Sebedestruktivní? Jistě. Touha po smrti? Příliš jednoduché,
příliš nabíledni. A také nejde o to, že by Morrisonovým životním
stylem bylo prosté vyhledávání dobrodružství... mělo to v sobě
jisté rysy hledačství; jak sám uvedl v roce 1969: "Řekněme
prostě, že jsem zkoumal hranice reality. Byl jsem zvědavý, co se
stane. O nic jiného nešlo: jen zvědavost."
Také ale bezpochyby byl hedonistou. Zčásti snad proto, že jeho
názor na život a společnost byl tak nihilistický ("Chci se
pobavit, než celej ten bordel tady vyletí do vzduchu,"
poznamenává na jednom z magnetofonových záznamů).

A Morrison nebyl jen šamanem-vyvolávačem - on to myslel vážně:

"Občas s oblibou nahlížím na historii rock'n'rollu jako na
počátek antického dramatu, které začalo kdysi na mlatu. Původně
ho tvořila tančící a zpívající skupina věřících. Pak - jednoho
dne - z davu vyskočil jeden člověk a začal napodobovat boha."
Pokud sám napodoboval nějakého boha, pak bezpochyby Dionýsa;
jestli byl blázen, pak svatý blázen. Jak v publikaci Cool: A
Hipster's Directory (Vermilion, 1982) poznamenal Gene Sculatti,
měl "odvahu dělat si blázna sám ze sebe, často a veřejně."
Morrison podobně jako William Blake věřil, že "cesta výstřednosti
vede k paláci moudrosti"; naneštěstí se tímto citátem řídil
stejně upřímně nejen v umění, ale i ve svém osobním životě.
A není nic výstřednějšího než výstřednost: Jim pil obvykle tolik,
že by to většinu lidí spolehlivě dopravilo do nemocnice; na ulici
k němu přistupovali neznámí lidé a dávali mu tablety, které
polykal, aniž se staral, o co vůbec jde. Za volantem se hnal
jednosměrkami rychlostí sto kilomerů v hodině; jako chodec vždy
na přechodu vyčkával, až se přepne semafor a auta se dají do
pohybu.

A tak se scházejí na seance, aby se
účastnili vzývání, aby si ulevili, aby zahnali smrt žertováním,
zpěvem, tancem a hudbou. Pokoušejí se léčit nemoc, vrátit světu
harmonii."
Jim byl rockovou hvězdou vzpírající se popularitě, která
nenáviděla své pubertální fanoušky. Jediným důvodem, proč
vystupoval, byla snaha zjistit, jak daleko dokáže publikum
dotlačit; není pochyb o tom, že sám sebe vskutku viděl jako
šamana, uvolňujícího energii davu, který se shromáždil na
koncertě, do stavu katarze (jak své vlastní, tak publika). "Pro
rockový koncert neplatí žádná pravidla," prohlašoval radostně.
"Všechno je dovoleno."

Doors

mnoha posluchačům odkryli pravý potenciál rocku: objev, že
populární píseň nemusí být bezduchou veršovánkou, umožnil mnoha
konvertitům překonat její hranice (Joan Didionová označuje Doors
za "Normany Mailery z Top 40*, misionáře apokalyptického sexu).
Když poslouchám jejich hudbu dnes a jsem tak nezaujatý a přísný,
jak je to jen možné, zjišťuji, že obstojí zhruba polovina jejich
produkce - což je ale mnohem více, než lze říci o většině jejich
současníků (ubráníme-li se nostalgii).
Bez ohledu na umění Morrison nijak nepochyboval o podstatě
popularity skupiny: "Oslovujeme tytéž lidské potřeby jako
klasická tragédie nebo rané jižanské blues. Nahlížejte na to jako
na spiritistickou seanci, konající se v prostředí, které začalo
být životu nepřátelské, které je chladné a omezující. Lidé cítí,
že umírají ve špatném světě.

Morrison byl talentovaným zpěvákem a textařem; byl to také
básník, umělec, filmař a "erotický politik" s IQ 149. Na druhé
straně i jeho obhájci přiznávají, že se často řadil k tomu druhu
lidí, při jejichž spatření přecházíte na druhý chodník; dokázal
být hrubý, sprostý, nespolehlivý, plný protikladů, obvykle užíval
nejméně jednu omamnou látku a dost dobře možná byl i nebezpečný.
Přesto: podle jednoho zaměstnance kanceláře Doors byl "Jim po 98%
času gentlemanem".

Na tomto společenském a politickém pozadí vznikly tisíce skupin,
inspirovaných Beatles a Dylanem; každá z nich měla ke stavu světa
co říct, ale Doors se ze stáda vydělovali - v jejich hudbě se
objevovaly vlivy, zřetelně se lišící od obvyklých bluesových
riffů a hippiesovských klišé; měli ostřejší hrany a spíše než ke
svým souputníkům ze západního pobřeží USA měli blíž k newyorským
Velvet Underground. Byli prostě jiní.
A ta odlišnost spočívala zejména ve zpěvákovi Jimu Morrisonovi.
Tím nechci snižovat přínos ostatních Doors - jejich podpora
vytvářela Morrisonovu vidění dokonalý sdělný kanál a zvuk, který
se ničemu (z té doby) nepodobal, zvuk, který vás přinutil k tomu,
že jste seděli jako přibití a poslouchali. Ale vidění samo -
slova, obrazy, politika, celý přístup - bylo (především, ne-li
výhradně) Morrisonovo.

V tomto postgeldofovském

světě je těžké sdělit někomu, kdo tím
sám neprošel, že před pouhými pětadvaceti lety vás mohli (a mně
se to stávalo často) poplivat a proklít na ulici jen za to, jak
vypadáte a jak jste oblečeni; je těžké vysvětlit osvobozující
pocit, že každá sociální změna - bez ohledu na to, jak malá - je
ryzí revolucí proti zkostnatělému myšlení rodičů - a možná je
dokonce začátkem nového světa (a taky že jím byla, jenže ne toho,
v nějž jsme doufali). Stejně těžké je vysvětlit i úzkostnou
bolest (a strach) z vědomí, že tisíce našich vrstevníků umírají
v nesmyslné a nespravedlivé válce v jihovýchodní Asii, kde
hrozilo, že dojde k nasazení jaderných bomb (Richard Nixon
rozhodně nebyl proti). Stejně tak zklamání ze zjištění, že LSD
nejenže nespasí svět, ale je a) zatraceně nebezpečné, b)
spirituálně zavádějící a c) se vší pravděpodobností sociálním
experimentem, řízeným CIA.

THE DOORS

O šedesátých letech toho bylo řečeno a napsáno spousta, a
většinou se jedná o hloupá klišé. Je pravda, že šlo o dobu ryzího
experimentování a inovace populárního umění, a že téměř všichni
ti, kteří otřásli kulturou a posunuli ji o kus dál, byli
neuvěřitelně mladí. Faktem ale také je, že tato éra se nikdy
nevrátí (bez ohledu na to, kolikrát bude hudba a móda
recyklována) - a že to tak je bezpochyby dobře, protože všechno
bezmezně zábavné a vzrušující nebylo.