V roce 1641

obdržel zakázku na vytvoření Alegorie svornosti a záhy nato přišla žádost arkebuzníků o skupinovou podobiznu střeleckého útvaru v čele s kapitánem Banningem Cockem.Obrovské plátno z r. 1642 je označováno jako Noční hlídka, názvem nesprávným, protože obraz s hlídkou ani s nocí nemá nic společného(jde o jeden z šesti obrazů určených k výzdobě velitelství občanské gardy).Změnil přitom Halnův výraz, zachytil skupinu před budovou, jak se rozptyluje na náměstí.Upustil od přehlídkového řazení, mezi vojáky přidal další osoby, například děti, které vytvářející kontrast k ozbrojeným mužům..Mistrně rozehrál řeč pohledů zvyšujících napětí a utkal předivo kontrastů, které stupňuje dramatičnost a dává hlubší pravdivost.Umělec přenesl kompoziční principy italského církevního barokního malířství na světský obraz a použil jich k tomu, aby dodal scéně z městského života fantastický smysl. Rembrandt nemaloval podobiznu, ale výjev ze života.A také proto se nezajímal o věrné vyportrétování objednavatelů, střelců, vyvolal jejich pohoršení. Rembrandtův umělecký záměr byl chápán jako podivínská schválnost.A střelci byli na malíře rozhořčeni, protože všichni museli za podobiznu zaplatit sto zlatých, ačkoliv někteří byli částečně nebo úplně zakrytí.V řadě holandských skupinových portrétů představuje obraz „slavnostní proklamaci nové svobody fantazie“ (M. Dvořák).Noční hlídka je vrcholným dílem, a dá se říci, že „ukončuje barokní období“.Učenci dlouhou dobu diskutovali, zda nejde o scénu s nějakou konkrétní událostí, například s triumfálním příjezdem Marie Medicejské v roce 1636.Většina se však shodla, že účelem tohoto obrovského obrazu byla demonstrace schopnosti občanů spravovat a chránit své vlastní město.Během práce na Noční hlídce zemřela Saskia a Mistr po menší aféře se služkou navázal poměr s jinou služkou, třiadvacetiletou Hendryckij.

V roce 1632

namaloval Rembrandt jako jednu z prvních úspěšných zakázek portrét pro ctižádostivého začínajícího politika, lékaře Dr.Tulpa.V jeho první velké kompozici pojmenované jako Hodina anatomie doktora Tulpa, jejímž tématem byla pitva těla zločince, došlo k porušení řady portrétů.Postavy jsou uspořádány do pomyslné pyramidy, dopadající světlo vymezuje prostor, jemuž má být věnována pozornost, zvýrazňuje tváře přihlížejících a celkově sjednocuje dílo.Obraz dlouhou dobu zdobil jednu z místností cechu chirurgů v Amsterodamu, dnes je v galerii v Haagu.

Od Lastmana

převzal jen rekvizity.Rembrandt našel sám sebe bez cizí pomoci- jen za účasti přátel z dílny.To se projevilo např. v grafice.Zkoušel rýt do mědi tak dlouho, až nakonec našel způsob, jak se prosadit.

Rembrandtovou prosperující amsterodamskou dílnou prošli např. Carel Fabritius, Nicolas Mals, Samuel von Hoogstraten.Zakázky se jen hrnuli, Rembrandt maloval v rozsahu v Holandsku nevídaném, vytvářel velké kompozice z Bible, jeho sen z mládí: Abrahámova oběť, portréty Saskie jako Flóry, obrazy se Samsonem, Únos Ganyméda a slavnou Danau.
Nikoho před Rembrandtem, ani Caravaggia, nenapadlo malovat Abraháma, jak přidržuje na zemi Izákovu hlavu a chystá se ji utnout, a poukázat tak na to, že jde o oběťní vraždu.Nikdy předtím smyslnost Danau očekávající zlatý déšť nepřehlušila okolní nádheru.A nikdy také nebyla postava Flóry obklopena tak hlubokým mystériem a neměla tak hluboký výraz s erotickým významem.Toto zralé umělcovo tvůrčí období bylo období síly, která pak odešla, období, v němž se zformoval Rembrandtův nejranější projev, získal jas, šíři, podobu, jež mu umožnila překonávat tehdejší italská díla stejných námětů.A toto umění učil své žáky.Když potom nějaké muzeum, třeba Louvre, vystaví holandské obrazy, nacházíme na nich alegorické postavy, akty v intimitě ložnic, výjevy s lidmi v turbanech, atd.Rembrandtovy náměty přestanou být jedinečné, popularizují je mistrovi žáci.

V prvních malbách Rembrandt stupňoval mysterium svého amsterodamského učitele Pietera Lastmana a minulost si vymýšlel s vášnivým zaujetím.Volil velké formáty.
Když se pak vrátil jako devatenáctiletý do Leydenu, zřídil si dokonce orientální vetešnictví.
Už takto mlád byl fascinován stářím.Blízkost smrti znamenala poznání.Proto tak maloval, dával přednost starým modelům (dokonce si je chodil vybírat do starobince), neboť s přibývajícím stářím, ubývající fyzickou kondicí se prohlubuje duševní síla.V leydenském ateliéru se odehrávalo drama „Mladík a smrt“.
Tento mladý muž budil senzaci a jeho mladí obdivovatelé rozšiřovali jeho slávu po celé zemi, například jednu jeho podobiznu doslova rozeseli po celé zemi.Už v nejranějším stáří začal zpytovat a analyzovat sám sebe, pátral ve své tváři, během života vytvořil kolem šedesáti autoportrétů, přes dvacet rytin a asi deset kreseb, na nichž zpodobnil sám sebe v nejrůznějších rolích. Svým malířstvím žil celou bytostí.
- Proč nešel studovat do Itálie? Když ve svých 20 letech maloval tragické a nespoutané výjevy z Bible, tak to nepotřeboval.Styl přijde sám, hlavní je, aby se umělec vyjádřil.
- Jak maloval? Střídal lazury a pasty.Násadou štětce vyškraboval barevné nánosy.Každý jeho obraz je předivem pokusů a improvizací, plátnem, na něž promítl sám sebe.

Rembrandt

zavrhl klasickou podobu malby, maloval utrpení, ale i výjevy komické.Neměl žádný „vytříbený vkus”.Byl svou zdatností i nespoutanou energii vskutku vyjímečný.

Kromě podobizen, portrétů, biblických výjevů maloval také mytologie a krajiny.Vynikl i jako kreslíř a grafik.K nejslavnějším leptům patří tzv. Stozlatový list (Kristus uzdravující nemocné, kolem 1645) a z krajin Tři stromy.

Rembrandtova skupina, více než 20 žáků, byla v Holandsku největší, žádný jiný koherentní výtvarný názor neměl tak širokou oporu.

Vývoj jeho malby odpovídá zčásti vývoji života: začal díly plnými vyzývavosti příznačné pro mládí, pak prošel etapou společenské angažovanosti, potom se rozvinul v kompozicích napětím a posléze dosáhl nejvyšší úrovně v obrazech a grafických listech zrozených z víry, meditace a tragické velikosti, prohloubil se.Ovšem jsou tu i vyjímky: mistrovská díla Představenstvo soukenického cechu a Přísaha Batávů namaloval po náhlé smrti své družky, dalším protikladem je obraz Rodinná podobizna , vytvořený po smrti jediného syna Tita.

Rembrandt

vyšel z caravaggiovského slohu holandských následovníků Elsheimerových, avšak nestal se „drobným mistrem“, k čemuž ho předurčovalo leydenské umělecké prostředí.Již v tomto časném období využívá dost osobitě temnosvitu, který se stane jeho nejvlastnějším malířským prostředkem.Od počátku usiluje proniknout k podstatě života a lidské bytosti.Jeho podobizny jsou volnými variacemi na věčná témata o člověku.V roce 1629 začíná řada vlastních podobizen, jichž namaloval přes šedesát.
Nad svými soupeři v Amsterodamu( T. de Keyser, N. Elias, D. Santwoort) získává převahu produchovněním, které vkládá do tváří portrétovaných.

Dílo

V sedmnáctém století mělo holandské malířství jen jeden námět, Holandsko, jeho krajina, lidé, tulipány…nejlepší malíři tak analyzovali celý národ.Rembrandt toto poslání plnil dokonale a od ostatních se lišil jen svým nadáním.Zdá se, že Rembrandt byl z umělců 17. století jediný, kdo se pustil do jiných námětů a kdo vyjadřoval hluboký metafyzický neklid a projevil sklon k mysteriu.

A Rembrandt jim to ukázal.

V zchátralé světnici nuzného domu na Roozengracht vznikaly teď takové barevné zázraky, že svět bude před nimi ještě po staletí užasle a mlčky stát a potom řekne: „Každý, kdo by byl udělal více než toto, byl by se stal Bohem.“
A přece žádný z obrazů, které Rembrandt vytvořil v té době, nenašel kupce.Nevím, kde jsou ta díla teď, rok po umělcově smrti.Zbožného poutníka , kterého tehdy maloval jsem před několika měsíci uviděl v leydenské zastavárně; visel tam mezi levnými houslemi a starými námořnickými kalhotami.Kam se poděly ostatní obrazy, nevím.Chytrý obchodník, který by byl myslel na blaho svých vnoučat, byl by najal nějaké skladiště a naplnil je obrazy, které Rembrandt maloval na Roozengracht a které nemohl prodat ani za půl zlatého.
Ale jak bylo možné očekávat takovou předvídavost u supů v říši umění

V jeho nynějším pustém příbytku

nebylo možné vytvořit pozadí pro takové veselé výjevy.Protože Rembrandt nikdy mnoho nečetl a díval se na čtení krásné literatury jenom jako na plýtvání časem, měl dosti malý výběr námětů a býval nucen vracet se k dětským vzpomínkám, v nichž ovšem nalézal téměř jen biblické příběhy, které mu vypravovala matka.
Ale Kristus, kterého teď často maloval, se nikdy nepodobal krásnému mladému prorokovi jeho italských konkurentů, který hlásá radostné poselství na nějakém palestinském pahorku mezi skalami, rozpálenými sluncem.Ne, byl to vždy člověk utrpení: Kristovo bičování – Kristus se loučí s učedníky – Kristus u chrámové zdi.
Často jsem proseděl celé hodiny v jeho ateliéru, pozoruje ho při práci, a pokaždé jsem si přitom vzpomínal na obraz, který namaloval už jako jinoch: Samson vyhrožuje tchánovi, který ho oklamal: statný muž, postižený z důvodů, které nechápe, osudem, který pokládá za nespravedlivý a kterému vzdoruje, vyhrožuje i Bohu a v chlapecké domýšlivosti volá: „Však já ti ukáži, co umím!“

Ukázka z knihy o Rembrandtovi:

Jakkoli divné se to zprvu zdálo, Hendrickjina smrt Rembrandta nijak příliš nevzrušila.Ale to nemělo příčinu v bezcitnosti, jak říkají mnozí lidé, kteří ho nikdy neviděli nebo ho znali jenom z doslechu.Stejně jako pro tělesnou bolest je také u utrpení duševního jistý bod nasycení a v posledních deseti letech osud stále zasazoval Rembrandtovi rány tak strašné, že ho zřejmě už nic nevzrušovalo.
Pracoval v oné době velmi usilovně, abych s ním byl spokojen, když jsem se na něj díval jako lékař.Zřídka vycházel z domu a těšilo ho, když ho navštívilo těch několik málo přátel, kteří mu ještě zbyli; vítával je zdvořile, by někdy i srdečně.Ale jeho myšlenky byly vždy jinde, a když jste ho oslovili, trvalo to vždy chvíli, než si uvědomil, že jste ho oslovili a čekáte odpověď.To se pak neurčitě pousmál, odpověděl nějakým „ano“ nebo „to bych ani neřekl“ a hned zase upadl do hloubavých myšlenek, kterými se snažil ohlušit svá vnitřní muka.
Radil jsem mu, aby častěji chodil na návštěvy k známým, protože i jeho malířské a leptařské práci prospěje, když si mysli ducha večer občas osvěží smíchem a žertem.Ale Rembrandt jen zavrtěl hlavou a odpověděl: „Ne, není to možné, mám mnoho práce.“
V té době mluvíval o své práci zřídka a vždy zasmušile.Ty tam byly doby vesele se usmívajícího galantního muže a doby Saskií a Hendrickjí v šatech urozených dám.

V roce 1660

Hendrickje s osmnáctiletým Titem společnost, která převzala finanční odpovědnost za umělcovy obchody, aby ho chránila před věřiteli.Avšak sběratelská vášeň Rembrandta neopustila až do smrti, při níž se lehce dostával do závislosti na spekulantech.
Hendrickje zemřela v roce 1663, pravděpodobně na mor, a Titus skonal v r.1668, zanechav po sobě dceru Titii.Krátce nato, v roce 1669, umírá i Mistr Rembrandt.Byla u něho jen patnáctiletá dcera Cornelia.

Rembrandt van Rijn je pochován ve Westerbeku.Jeho dílo patří k nejrozsáhlejším v novověkém malířství.Obsahuje asi 800 obrazů, 300 grafických listů (většinou leptů a suchých jehel) a 2000 kreseb

Rembrandt van Rijn se stal nejlépe placeným a nejvyhledávanějším portrétistou.Úspěch jeho malířské práce a majetek manželky mu zajistily blahobyt.Sbíral italské obrazy, drahé šperky, kostýmy a orientální zbraně, měl velkou sbírku antik.A sběratelská vášeň mu způsobila nesnáze již na konci třicátých let.
Do roku 1642 prožil nejšťastnější období svého života.Rok 1642 přinesl dvojí krizi: obraz Noční hlídka způsobil konflikt s dodavateli, ale hlavně a především zemřela Saskia.Saskiina smrt přivodila zlom v Rembrandtově dosavadní úspěšné dráze.Také veřejné mínění se obrátilo proti němu.
Ke kruhu Rembrandtových přátel patřili přední umělci, politici a učenci Amsterodamu: Huygens, Uytenbogaert, Six, J. Asselyn, ad.Předpokládaná známost s J.A.Komenským není doložena.
Po nějaké době se Rembrandt spustil s Geertjií Dirckxovou, která přišla do jeho domácnosti jako chůva jeho jediného synka Tita.brzy ho tento poměr s téměř čtyřicetiletou ženou omrzel a místo ní přijal jako služebné děvče mladou Hendrickje Staffelsovou.Avšak Geertje Rembrandta zažalovala pro neplnění ústně daného manželského slibu a umělec jí musel pravidelně přispívat na živobytí.Hendrickji zase nepřipustila roku 1656 rada reformované církve k přijímání, protože žila s Rembrandtem v nemanželském poměru.Sám umělec obžalován nebyl, zřejmě se k této církvi nehlásil.
Avšak oženit se s Hendrickjí nechtěl, protože by byl musel proplatit Saskiino věno její rodině.To už by nebyl s to provést.Roku 1656 byl nucen oficiálně přiznat platební neschopnost a byl mu zabaven majetek, v roce 1658 došlo k aukci domu a sbírky, přesto se umělec nevyrovnal se všemi věřiteli a dluhy rostly.Na rozdíl od Rubense neuměl vyjít s penězi.ne dost obezřele spekuloval, založil si velikou uměleckou sbírku, přesahující jeho poměry a bezstarostně vydával peníze, jimiž v daném momentě disponoval.

Jako by chtěl urychlit svůj vzestup, seznámil se s dívkou z bohaté rodiny Saskií van Uylenburchovou.Je jasné, že ji těsně spojil se svým uměním a že oba hodně pracovali na malířově vzestupu.Saskiinu podobal dával ženám svých obrazů.Saskia byla však často nemocná ( porodila asi sedm dětí) a Rembrandt ji znovu a znovu kreslil, jak sedí zesláblá u kolébky nebo jak odpočívá v posteli, a tuto stálost lze vysvětlit hlubokým citovým poutem, kolovaly totiž zvěsti, že si ji vzal jen pro peníze a vlastní vzestup.Největší problém jejich společného života bylo Saskiino podlomené zdraví.Zemřela po osmi letech společného života.Z dětí, které porodila, bylo jich asi sedm, většina nepřežila, přežil jen Titus, který se narodil roku 1641.S manželkou si pak koupili na tehdejší malířské poměry luxusní dům v Židovské ulici(Jodenbreestraat), kde žil rodiny nejbohatších obyvatel města a kde se také nacházela proslulá Burza, kterou tehdy ovládali Židé jako jedni z nejvýznamnějších obchodníků s diamanty.Rembrandt měl mezi nimi mnoho přátel, nelze však tvrdit, že by pracoval jen pro určité židovské skupiny, jak se domnívali někteří badatelé.Někdy se uvádí, že Rembrandt udržoval styky s komunitou Sefardů (španělských židů).Jistě víme, že mezi nimi nacházel, studoval a obdivoval staré potomky Krista nebo že v roce 1636 portrétoval židovského filosofa a rabína jménem Manasseh ben Israel.Rozhodně však neplatí, že by získával zakázky jen od nich.Jako umělec byl nezávislý – malíř, jenž maloval obrazy pro místodržitele a nejvyšší úředníky, a cena, kterou požadoval, tomu odpovídala.Mimochodem, neví se, jakého byl vyznání, a přitom je jeho dílo tak hluboce náboženské.Jedna domněnka hovoří o jeho příslušnosti k velmi intelektuální sektě mennonitů.