Jiří Mikulec

Členové je získávali za většinu náboženských úkonů, kterých se v bratrstvu účastnili.
Odpustky uděloval bratrstvům a některým literátským kůrům papež. Ve většině případů tak činil již několikrát
zmíněným breve s incipitem Cum sicut accepimus. Toto odpustkové privilegium, jehož dříve či později dosáhla
naprostá většina bratrstev, zaručovalo členům plnomocné odpustky v den vstoupení do bratrstva, v okamžiku
smrti a mimo to i každoročně ve výroční den bratrstva (tzv. hlavní svátek). Plnomocné odpustky představovaly
také, stejně jako již zmíněný karmelitánský škapulíř či generální absoluce, určitou možnost vyhnout se očistci.
Papež Innocenc XI. toto jejich působení výslovně zdůraznil v roce 1685 - pokud by po jejich udělení již člověk
nespáchal hřích a zemřel, jeho duše "přímou cestou beze všeho očistce do slávy nebeské by se dostala".25)
Věřící ovšem mohli získat plnomocné odpustky jen tehdy, nalézali-li se v tzv. stavu posvěcující milosti, tedy
vykonali zpověď a přijímání (s výjimkou umírajících, kteří již nebyli schopni se vyzpovídat; ti měli jen ústy či
srdcem vzývat jméno Ježíš). V případě plnomocných odpustků udělovaných ve výroční den konfraternity museli
věřící vedle svátostí zpovědi a přijímání také navštívit kostel, v němž bratrstvo sídlilo a zde se u bratrského
oltáře modlit "za úmysl církve". Kromě odpustků plnomocných udělovala zmíněná odpustková breve členům
bratrstev odpustky částečné za velké množství různých náboženských úkonů. Spolubratři a spolusestry bratrstva
sv. Otýlie v Pras kolesích mohli kupř. takové odpustky získat za modlení před bratrským oltářem během čtyř
menších výročních svátků, za doprovázení mrtvých ke hrobu, za účast na procesích, za přivádění hříšníků na
cestu spasení a za skutky milosrdenství. Vzhledem k tomu, že text papežského odpustkového privilegia se u
jednotlivých bratrstev lišil jen v maličkostech, měli prakticky stejné možnosti získat odpustky za tyto úkony
členové stovek dalších bratrstev v Čechách i po celém katolickém světě.
Kromě odpustkových privilegií určeným bratrstvům měly některé konfraternity také privilegované oltáře, u
kterých byly slouženy jejich pobožnosti. Tato oltářní privilegia buď zaručovala odpustky těm, kteří konali u
daného oltáře svou pobožnost, nebo umožňovala přímé vysvobozování duší z očistce. Většinou to fungovalo tak,
že z očistce bylo každoročně vysvobozeno tolik duší zemřelých členů, kolikrát se u oltáře nadaného tímto
privilegiem sloužila v určené dny mše.
Představení bratrstev si dobře uvědomovali, že podpora duší v očistci je mocným magnetem, který může
konfraternitám přitáhnout množství členů. V tisku bratrstva Ježíš, Marie, Josef, které existovalo v Boru u
Tachova, jeho autor apeloval na potenciální členy právě touto funkcí. Napsal, že lidé po smrti nemohou příliš
počítat s podporou svých duší - chudí na to nemají a bohatí se v tom většinou nemohou na své příbuzné a známé
spolehnout, protože ti buď podléhají žalu, nebo mají spoustu starostí s přípravou pohřbu a o duši zemřelého v se
prvních dnech po jeho smrti příliš nestarají. Často se prý stává, že "z nepozornosti po mnoho týdnů a měsíců
nevzpomenou, že by měli duši zemřelého pomoci, nýbrž ji nechají trpět ukrutná muka v očistci". Naproti tomu
členové bratrstev se již od okamžiku své smrti podílejí na duchovním prospěchu bratrstva. Nejde jen o modlitby,
rekviem a odpustky, nýbrž také o všechny dobré skutky, almužny, půsty, umrtvování těla a ostatní zbožné činy,
které vykonává "tolik tisíc zbožných duchovních a světských osob a tedy [duše zemřelého] může být o mnoho dní,
týdnů, měsíců, ba dokonce let dříve z očistce vysvobozena a dostane se tedy do nebe".26)
Vedle podpory v posmrtném životě nabízela bratrstva v souvislosti se smrtí i něco možná méně duchovního,
pro běžného člověka však také velmi důležitého - honosné pohřby. Pokud ničím jiným, byly honosné účastí,
protože prakticky každé regule nařizují členům doprovázet zemřelé příslušníky bratrstva na jejich poslední cestě.
Konfraternity ovšem většinou dbaly na to, aby jejich pohřby byly skutečně skvostné, jak ještě uvidíme v
následující kapitole věnované činnosti bratrstev.

Jiří Mikulec

Tak je jeho duše připravena na setkání se svým stvořitelem.20)
Některá bratrstva, zejména škapulířová a růžencová, poskytovala svým členům možnost úplně se vyhnout
očistci, pochmurnému místu určenému duším, které tam před vstupem do království nebeského musí v mukách
dokonat své pokání za hříchy spáchané v pozemském životě. Posvěcený karmelitánský škapulíř pokládala církev
za svátostinu a papež Jan XXII. ho ve 14. století obdařil tzv. sobotní bulou,21) která karmelitánskému škapulíři
přinesla neobyčejně významnou milost. Bylo zde ustanoveno, že pokud ti, kdo tento škapulíř během svého
života nosí, zacházejí s ním s náležitou úctou a modlí se denně předepsané modlitby, zemřou s ním na těle,
budou hned v první sobotu po své smrti vyvedeni z očistce přímo do ráje. Pokud takto zemřou po náležitě
vykonané generální zpovědi, vůbec se do očistce nedostanou.22) Také růžencové konfraternity byly obdařeny
papežským privilegiem, podle něhož všichni umírající členové, kteří obdrželi od duchovního správce bratrstva
tzv. generální absoluci a zemřeli s posvěcenou svíčkou v ruce, byli z hlediska hříchů ve stavu stejné nevinnosti,
jako při svém narození a vyhnuli se tedy utrpení v očistci.23) Pro katolíka z doby baroka, pro nějž byla víra v
očistec jedním ze základních článků jeho vyznání, musela být taková milost velmi lákavá - jistě ne nadarmo
čteme na členském lístku škapulířového bratrstva u poutního kostela na Makové hoře (nedaleko Příbrami) tuto
výzvu: "Neprodlívej tedy duše křesťanská do tohoto bratrstva svatého přijíti, v kterém můžeš jistě zahynutí
věčného ujíti ..."
Každý člen náboženských bratrstev měl tedy jistotu, že se mu po smrti dostane veliké podpory při jeho
očistcovém trápení, případně že se mu dokonce podaří se očistci vyhnout. To byl sám o sobě jistě velmi silný
motiv pro členství, alespoň pro ty jedince, kteří citlivě vnímali ono "memento mori", které v době baroka tak
často zaznívalo z kazatelen. Bratrstva však věřícím současně umožňovala postarat se o svůj posmrtný osud ještě
za života, prostřednictvím odpustků. Odpustky představují, zjednodušeně řečeno, prominutí úplné (v případě tzv.
plnomocných odpustků) nebo částečné (odpustky stodenní, šedesátidenní apod.) tzv. časného trestu za hříchy,
které již byly odpuštěny při zpovědi. V praxi to znamenalo odpuštění či zkrácení pokání, které měl katolík za své
hříchy provádět zde na zemi či které ho čekalo po smrti v očistci.24) Odpustky byly důležitým nástrojem
katolické církve, který prošel na Tridentském koncilu v 16. století důkladnou reformou. Ve středověku vyvolával
jejich prodej široký odpor, který byl jedním z katalyzátorů heretických hnutí. V době baroka již obchodování s
odpustky nepřicházelo v úvahu, věřící je mohli získat pouze splněním různých náboženských povinností, které
papežská kurie odpustky obdařila. Členství v náboženském bratrstvu představovalo pro každého zájemce mocný
zdroj odpustků.

Jiří Mikulec

Ostatně potřeba ovlivnit posmrtnou existenci své duše, vyhnout se nebo alespoň maximálně zkrátit utrpení v
očistci byla jedním z hlavních zdrojů barokní katolické zbožnosti. Proto je u všech bratrstev běžné, že duším
svých zemřelých členů věnují žijící časté modlitby, že se slouží rekviem nejen bezprostředně po úmrtí, ale že
jednou či vícekrát do roka je mše za zemřelé obětována všem zvěčnělým členům. Podpora mrtvých živými v
bratrstvech je stavěna na principu vzájemnosti. Živí se modlí za mrtvé a mají při tom jistotu, že jejich
následovníci budou stejným způsobem jednou prosit za jejich duše.18) Svým způsobem tak bratrstva přemáhala
samu smrt, mrtví nepřestávali být jejich členy a ani podíl zemřelých na duchovním prospěchu plynoucím z
bratrstva smrtí nekončil, naopak se teď zúročoval. Regule bratrstva sv. Jana Nepomuckého, které se od roku
1736 scházelo u světcova hrobu ve Svatovítské katedrále, se přímo zmiňují o mších za mrtvé jako o prostředku,
který zabraňuje, aby spojení zemřelých s konfraternitou bylo smrtí přerušeno.19)
Samozřejmě v této péči o duše zemřelých členů existovaly mezi jednotlivými bratrstvy určité rozdíly. Nebyly
však dány ani tak tím, zda bratrstvo mělo ve svém názvu zmíněný eschatologický motiv ("podpory duší v
očistci", "za šťastnou smrt") či ne, spíš to byla otázka jeho zámožnosti. Za mše, tedy i za mše za zemřelé, totiž
drtivá většina bratrstev svému "duchovnímu správci" platila, a to buď za každou jednotlivě, nebo v podobě
pevného ročního platu, do jehož výše se ovšem počet odsloužených mší tak jako tak promítal. Zámožná bratrstva
si tedy mohla dovolit mnohem více rekviem ročně, než bratrstva nemajetná. Někdy to řeší regule tak, že vyzývají
členy, aby sami dali každoročně sloužit jednu mši za mrtvé. Obvykle to bývá formulováno tak, že členové
duchovního stavu mají takovou mši sami sloužit, zámožní členové nechat sloužit a chudí se takové mše
zúčastnit. K podobnému řešení sáhlo i zmiňované bratrstvo sv. Otýlie v Praskolesích, které patřilo mezi chudá
společenství (v době zrušení byl jeho majetek vyčíslen částkou 242 zlatých). Podle stanov mělo pořádat mši za
zemřelé celkem pětkrát do roka - vždy jednou za čtvrtletí a mimo to i na den památky zesnulých (Dušiček). Jeho
regule obsahují článek, jenž zavazuje členy z duchovního stavu sloužit v tyto termíny mše za zemřelé. Vzhledem
k tomu, že se jednalo o bratrstvo venkovské, kde lze předpokládat pouze jednoho takového člena, totiž
duchovního správce konfraternity, je jasné, že toto ustanovení mělo především zajistit bezplatná sloužení oněch
předepsaných rekviem. V regulích barokních bratrstev se tedy setkáváme s různými počty těchto mší za zemřelé
- nejméně s jednou do roka, nejčastěji se čtyřmi až pěti ročně, ale výjimkou nejsou ani rekviem sloužená každý
měsíc, ba dokonce i každý týden.
Pro pomoc a podporu duším zemřelých však měla některá bratrstva vedle zmíněných modliteb členů a více či
méně často sloužených rekviem ještě další prostředky, zejména své kulty. Již jsme se zmiňovali o sv. Barboře,
Josefovi, o kultech mariánských a Kristových, které měly věřícím zajistit tzv. "šťastnou smrt". Tou je míněna
smrt klidná, při níž se umírající dokonale vyrovnal se svým osudem a v naději očekává svůj konec. Ale
především se smířil s Bohem, včas přijal patřičné svátosti - svátost zpovědi s pokáním, přijímání a svátost
posledního pomazání a v posledních chvílích svého života projevuje pravé pokání a hlubokou lítost nad svými
hříchy.

Barokní zbožná bratrstva dobře zapadají do tohoto duchovně společenského rámce náboženského života.
Nabízela věřícím téměř ideální spojení náboženského prožitku se společenským životem, spojovala v sobě
duchovní a světské prvky i zmíněný stereotyp a současně vycházela vstříc potřebě lidí sdružovat se a při tom
demonstrovat svůj společenský status a prestiž. Ve stavovské společnosti 17. a 18. století, pro niž byly
charakteristické obrovské bariéry mezi jednotlivými společenskými vrstvami, ostatně náboženská bratrstva
představují velmi zajímavý faktor. Byla totiž otevřena příslušníkům všech společenských vrstev a mohlo se tedy
stát (a nezřídka se skutečně i stávalo), že v nich byl vedle šlechtice a příslušníků městského patriciátu členem i
chudý měšťan či dokonce vesničan. V rámci konfraternity byla zdůrazněna rovnost jejích členů před Bo hem,
plnění povinností přinášelo duchovní prospěch všem bez rozdílu stavu. Všechny členy spojovaly společné
projevy zbožnosti, milo sr denství i kajícnosti. Samozřejmě v rámci jednotlivých bratrstev zůstávaly určité
společenské přehrady i nadále, urození a bohatí členové dostávali přednost při zapisování do členských matrik,
bývali řazeni na přední místo v soupisech zemřelých, ale hlavně v bratrstvech zastávali význam nější po sta vení
než ostat ní (běžně se stá va li laickými představenými kon fra ter nity).12) Přesto však pro řadu lidí mohlo být
toto společné sdílení bratrstva s výše postavenými velmi lákavé. Kupříkladu u bratrstev pro venkovské poddané
obyvatelstvo, která pod patrociniem sv. Izidora sedláka organizovali jezuité, bylo významné už to, že poddaní,
příslušníci velmi nízké a často opovrhované společenské vrstvy, se jakožto členové takového náboženského
společenství ocitali při náboženských slavnostech ve významném postavení, na jaké jinak nebyli
zvyklí.13)
Něco o důvodech, které vzbuzovaly u katolíků 17. a 18. století zájem o tato společenství a přiváděly je do
nich, nám může napovědět pohled do jejich statut či regulí. Tyto předpisy, které určovaly rámec pro existenci a
činnost každého bratrstva, představovaly nezbytnou podmínku pro jeho církevní uznání. Regule byly často
vydávány tiskem, někdy samostatně, ale nejčastěji jako součást členských lístků nebo knížek, které dostávali
členové při vstupu do konfraternity. Zachovalo se jich poměrně značné množství a jistě nebude nezajímavé se s
jedněmi takovými regulemi blíže seznámit. Někdy mezi 40.-60. lety 18. století vyšly v podobě třicetistránkové
knížečky regule pro členy bratrstva sv. Otýlie, sídlícího v Praskolesích.14) V této vsi v tehdejším podbrdském
kraji, která se nachází poblíž Berouna, vzniklo roku 1681 bratrstvo, inkorporované k bratrstvu sv. Otýlie na
Starém Městě pražském v kostele sv. Ducha. Podle zpráv z konce 17. století byl mezi místními farníky o nové
bratrstvo zájem a konfraternita se utěšeně rozrůstala.15) Zmíněný tisk sepsal v českém jazyce administrátor
zdejší farnosti Jan Trnka, jenž byl současně také duchovním představeným uvedeného bratrstva. Regule mají 17
článků, které se týkají v podstatě tří základních oblastí. První čtyři články jsou věnovány přijímání nových členů,
dalších
devět náboženským aktivitám členů a čtyři organizaci konfra ternity.
Z první oblasti týkající se vstupu do konfraternity je zajímavá zvláště otevřenost bratrstva, deklarovaná hned v
úvodních článcích regulí. Přijímání nových členů je zde vymezeno pouze dvěma podmínkami - musí jít o
katolíky a současně o lidi přijatelné pro společenství z hlediska jejich osobního života (odvrženi mají být ti, u
nichž "by se obávati bylo patrného pohoršení"). Jinak je bratrstvo přístupné všem - mužům i ženám bez ohledu
na jejich věk, povolání a společenské postavení (přijímají se "katoličtí lidé jakéhokoliv řádu"), členové ani
nemusí pocházet z farnosti, kde bratrstvo sídlí. Každý vstupující ovšem musí být zapsán do matriky členů.
Teprve tímto zápisem se zájemce o členství stává skutečným a řádným členem bratrstva.
Články regulí věnované náboženské činnosti se v prvé řadě týkají pobožností konfraternity. Členové jsou
zavazováni účastnit se společných mší, procesí a dalších akcí, přičemž účast je štědře odměňována odpustky.
Mezi nábožensky orientované články regulí patří i ustanovení, které umožňuje vyobcovat ze společenství
každého, kdo by propadl nekatolickému bludu, nechoval se "po dle bratrské lásky a katolické církve" či prostě
nedodržoval regule. Nejvíce článků týkajících se náboženské praxe je věnováno otázkám spojeným se smrtí.
Členové bratrstva mají doprovázet kněze nesoucího Nejsvětější Svátost k umírajícímu členovi, jsou zavázáni
účastnit se pohřbů svých spolubratrů a spolusester, bratrstvo za své peníze hradí pohřby chudých členů, pořádá
za zemřelého zádušní mši a za všechny své mrtvé členy nechává při svých zádušních mších hořet velkou
"dušičkovou" svíci.
Poslední tematický okruh regulí - organizace konfraternity - se zabývá každoročním členským
shromážděním, revizí majetku, volbou laického představenstva bratrstva, řešením případných sporů mezi členy a
celé regule končí výzvou, aby tyto články členové ve svém vlastní zájmu zachovávali. Následuje text
odpustkového privilegia, které papež Pavel V. v roce 1616 udělil "mateřskému" arcibratrstvu sv. Otýlie u sv.
Ducha v Praze a které se automaticky vztahovalo i jeho "dceřinné" konfraternity.
Z uvedených regulí vyplývá několik motivů, které mohly barokního člověka lákat a třeba ho i přimět ke
vstupu. Především jde o velkou intenzitu náboženského života, o možnost rozvíjet intimní zbožnost a v jejím
rámci třeba i nacházet citový a osobní vztah k patronu bratrstva jako svému ochránci. Ochranná funkce svatých
jako záštity proti nejrůznějším pohromám, proti kterým člověk sám nic nezmohl, byla posilou nejen pro členy
bratrstev, ale i pro většinu ostatních katolíků. Podíl na činnosti bratrstva jim však mohl dodávat pocit, že již sama
účast na "svatém díle" se pozitivně promítne do jejich každodenního života.
Některá bratrstva se časem domohla i relikvií pocházejících buď přímo z těla světce, nebo s jeho osobou a
životem spojených. Tak kupříkladu bratrstvo Jména Panny Marie, které působilo
v 18. století v kostele johanitů (maltézských rytířů) na Malé Straně, mělo jako ostatek kus závoje Panny Marie,
který mu - podle dobového mínění - přitahoval značné množství členů.16) Podobně bratrstvo Ježíše, Panny
Marie a sv. Anny u pražských staroměstských minoritů v kostele svatého Jakuba vlastnilo ostatek svaté Anny a
kousek z pláště sv. Josefa, které byly každé úterý vystavovány "k pobožnému uctění".17) Samozřejmě vypjatá
zbožnost a nalézání až mystického vztahu ke svatému patronu nebyly pro každého. Byl by omyl představovat si
každého barokního člověka jako mátohu, která upadá z jednoho extatického vytržení do druhého a nežije zcela v
realitě. Vedle lidí s hlubokou potřebou niterného duchovního života existovali lidé nábožensky méně citliví.
Pochopitelně i ti nacházeli cestu do bratrstev, a to nejen z důvodů společenských. Muselo je sem přitahovat něco,
co se týká každého člověka a co sledované regule velmi silně re flektují. Totiž smrt.
Konfraternita v Praskolesích věnovala smrti a posmrtnému životu značnou pozornost. Každý její člen si mohl
být jistý, že jeho duši se po smrti dostane obrovské podpory v podobě mnoha modliteb všech členů a celé řady
zádušních mší. Mnohem větší podpory, než jaké se mohlo dostat jiným věřícím, kteří nebyli členy žádné
konfraternity. Nedejme se mýlit skutečností, že toto bratrstvo bylo ustanoveno přímo jako zádušní. Péče o duše
ze mřelých byla jednou z hlavních náplní všech bratrstev, i když ve svém titulu přímo nenesla toto označení.