Právě působení tohoto bratrstva a vedle toho i příchodu františkánů do Hořovic
připisoval místní farář v roce 1700 nedávný zánik kůru.14)
Spojení kůru s bratrstvem mívalo samozřejmě různé podoby. Kůr se mohl v bratrstvu doslova "rozpustit" a
jen články o pravidelném zpěvu některých členů bratrstva ve stanovách bývají dnes svědectvím o tomto
spojení.15) Na druhé straně však mohla mezi kůrem a bratrstvem vzniknout volnější vazba, například oddělené
účetnictví kůru od ostatních financí bratrstva. V případě literátského kůru a mariánského bratrstva v Brandýse
nad Labem bylo jejich sepětí natolik volné, že se vlastně stále jednalo o dvě společenství, i když formálně
spojená. Každé však mělo nejen svou účetní knihu, ale také svou matriku členů.16) Při spojování bratr stev s
kůry se občas stávalo, že tímto způsobem vzniklo bratrstvo, v jehož názvu se dochoval jak titul kůru, tak i
původního bratrstva. Jako kupř. v případě bratrstva Nejsvětějšího Těla Páně a Neposkvrněného početí Panny
Marie v Chrudimi, kdy k předbělohorskému kůru Božího Těla bylo přivtěleno nové mariánské bratrstvo. Ovšem
takový dvojitý titul nebyl nezbytně nutný, kupříkladu v Kostelci nad Labem a také v Polné byla škapulířová
bratrstva, o nichž jen detailní pohled do pramenů odhalí, že se v nich skrývaly i staré literátské kůry.
Pro všechna bratrstva pocházející z literátských kůrů, ať již k jejich vzniku došlo tím nebo oním způsobem,
platí, že i nadále zajišťovala pro farnost kostelní zpěv. A samozřejmě i při jejich vlastních "bratrských"
bohoslužbách a pohřbech zaznívaly literátské zpěvy. Většinou to bývalo řešeno jako u bratrstva sv. Michala v
Táboře, kde existovaly dvě třídy členů - "literáti bratrství sv. Michala", tedy zpívající členové, a "bratři a sestry
bratrství sv. Michala", tedy ostatní sodálové konfraternity. Z regulí tohoto bratrstva vyplývá, že jeden člověk
mohl, ale nemusel být členem obou částí tohoto společenství.17)

K tomu, aby se literátský kůr stal běžným barokním bratrstvem, vedly v podstatě dvě cesty. První
představovala čistou transformaci kůru - jeho náboženské funkce postupně v celé činnosti převážily nad zpěvem.
Někdy se tak stalo z iniciativy členů, nejčastěji však s přispěním faráře nebo vrchnosti panství. Udělení
zmíněného papežského privilegia pak celý proces završilo. Klasickým příkladem takové proměny může být
bratrstvo sv. Michala v Nepomuku. Původní předbělohorský literátský kůr z roku 1612 se proměnil v bratrstvo a
v roce 1740 získal odpustkové privilegium. Takových případů bychom ovšem v barokních Čechách nalezli
mnohem víc, namátkou lze uvést třeba ještě bratrstva v Českých Budějovicích, v Ledči nad Sázavou, v Budyni
nad Ohří, v Kolíně nebo v Poděbradech.
Druhým způsobem bylo spojení starého literátského kůru s bratrstvem - buď zcela novým, nebo již nějaký čas
existujícím vedle kůru. Takový postup byl výhodný především pro nově vznikající bratrstva, která tak mohla
snadno získat materiální zázemí, neboť tradiční literátské kůry ve větších městech vlastnívaly slušný majetek v
penězích i v nemovitostech. Navíc tak mohlo bratrstvo, které přinášelo do určité lokality nové a přitažlivé formy
spirituality, získat členy starého, zanikajícího kůru. Pak došlo k přelévání členů mezi oběma institucemi, jak se
přihodilo kupř. v Hořovicích, kde se literáti ze zaniklého kůru ve velkém množství zapisovali do mariánské
sodality u jezuitů v Březnici.

"jakýmsi průkazem vyšší vzdělanosti a přednosti ve městě".11)
Vzhledem ke konfesní situaci pobělohorských Čech je zřejmé, že převážná většina kůrů byla protestantských,
v tradičních katolických městech, jako byla třeba Plzeň, nebo ve městech na panstvích katolických vrchností,
působily kůry katolické. Existovaly také v latinské i české verzi, ovšem vedle zpěvu a ostatních činností své
členy zavazovaly k dodržování náboženských povinností katolíků. Bílá hora samozřejmě tuto konfesní
dvojkolejnost ukončila - všechny kůry v zemi byly postupně pokatoličtěny. Jejich členové se - stejně jako
veškeré obyvatelstvo země - museli stát katolíky, ale zmíněná katolizace kůrů spočívala především v
důkladných prohlídkách jejich kancionálů, k nimž docházelo ve 20.-50. letech 17. století. Nekatolické
kancionály byly likvidovány, ty, které obsahovaly mimo "kacířských" i písně katolicky nezávadné, byly
opravovány - vytrháváním příslušných listů, začerňováním závadných míst. Kůry, které byly v předbělohorské
době na místních farářích více či méně nezávislé a představovaly pro ně spíš partnery než podřízené, se nyní
dostaly pod přísný dohled farního kléru. V některých farnostech byli navíc ustanovováni spolehliví inspektoři,
dohlížející, "aby se v kostele nic scestného proti víře katolické nezpívalo."12)
Katolické prostředí, kterému byly kůry po Bílé hoře náhle vystaveny, je tedy nezničilo, ty, které přežily
zmatky a násilnosti třicetileté války, mohly existovat ještě další půldruhé století. V nových podmínkách
pobělohorských Čech se však přece jen poněkud změnily. Začaly se totiž sbližovat s ostatními náboženskými
bratrstvy. V předbělohorské době samozřejmě existovaly mezi kůry a bratrstvy nezanedbatelné podobnosti, jako
byla aktivita laiků v kostele nebo společenský význam a působení, ale ve své podstatě se oba typy sdružení od
přece jen značně odlišovaly. Zatímco středobodem veškeré náboženské činnosti bratrstev byl kult a jako nástroj
pro jeho rozvíjení sloužily projevy zbožnosti, kůry se soustředily na kostelní zpěv. Mezi katolickými bratrstvy a
sdruženími literátů, která byla ve své většině nekatolická, stála v této době navíc nepřekročitelná konfesijní
bariéra. Po Bílé hoře se však situace začíná měnit. Kůry a bratrstva se dostávají na společnou základnu
katolického vyznání, kde se obě instituce nyní ocitají pod přísným dozorem farářů. Mění se také společenská
mentalita, projevy katolické barokní zbožnosti se stávají součástí každodenního života. A kůry této atmosféře
podléhají - kromě zpěvu a spolkové činnosti začínají mnohé z nich klást velký důraz i na náboženský život.
Bylo to dáno již tím, že pro členy pokatoličtěných kůrů se staly závaznými některé náboženské úkony,
především zpověď" a přijímání, které byly základním důkazem o jejich katolickém smýšlení. Dále se v názvech
literátských kůrů častěji než dříve objevují jména patronů a současně se v činnosti těchto kůrů rozvíjejí jejich
kulty. Pro mnohé literáty se nyní vedle hudební kruchty stává velmi důležitým místem v kostele oltář zasvěcený
patronovi jejich kůru. V řadě případů se také začínají konat pravidelné pobožnosti kůru, mezi nimiž nechybí
rekviem za mrtvé členy společenství, ale ani procesí a poutě. Některé literátské kůry se tak postupně přetvářejí v
bratrstva se vším všudy13) a nakonec se odlišují od ostatních bratrstev pouze tím, že část jejich členů stále
udržuje a zachovává svůj kostelní zpěv.
Klíčovým okamžikem pro přeměnu literátského kůru v plnoprávné barokní bratrstvo bylo získání papežského
odpustkového privilegia. Breve s počátečními slovy "Cum sicut accepimus..." (Jelikož jsme se dozvěděli...),
které římská kurie běžně udělovala bratrstvům, přinesla členům kůru možnost získat odpustky a tím jim - jak
ještě budeme sledovat ve 4. kapitole - umožnila naplňovat jednu z nejvýznamnějších funkcí barokních bratrstev,
přípravu duší členů na posmrtný život. Tato standardizovaná papežská listina současně zaručovala, že jí
obdařený kůr má kromě odpustků i vše ostatní, co dělá bratrstvo bratrstvem - titul s patrociniem "svého" světce,
sídlo u bratrského oltáře, čtyři výroční pobožnosti a jednu hlavní, že se v něm scházejí členové obojího pohlaví
apod.