Jiří Mikulec

Aby se co nejvíce přiblížil dokonalosti, dbá na to, aby nikdy nevzal jméno Panny Marie nadarmo.
Navíc mu vždy, když ho uslyší nebo sám vysloví, vzdá poctu malým úklonem hlavy.
Samozřejmě většina členů náboženských bratrstev zdaleka nedosahovala oné téměř andělské dokonalosti,
jakou jim předpisují regule jejich společenství. Narážíme zde totiž na zkreslení, které přináší práce s
historickými prameny normativního charakteru. Regule nic neříkají o tom, jaký život v bratrstvech skutečně byl,
ale vypodobňují ho tak, jaký by podle jejich tvůrců být měl. Jestliže nám výše uvedené povinnosti členů
náboženských bratrstev - účast na bohoslužbách, procesích a spolkových schůzích, pohřby spolučlenů, neustálé
modlení, upřímně prožívaná zbožnost a dodržování všech morálních nařízení - budou připadat jako značná zátěž
pro každodenní život člověka, pak si musíme uvědomit, že každé regule jsou od počátku míněny spíš jako
návody k určitému způsobu života, než jako závazné předpisy. Církev ostatně respektovala dobrovolnost členství
v bratrstvech i z teologického hlediska. Proto se v každých stanovách automaticky opakuje upozornění, že jejich
dodržování není vázáno na hřích. Jinými slovy, pokud člen nebo členka nebude dodržovat regule své
konfraternity, nedopouští se při tom hříchu, ale pouze se připravuje o všechny výhody a duchovní milosti, které
mu (jí) členství mohlo dát.
Ovšem již tvůrci regulí si velmi dobře uvědomovali, že naprosto dokonalé dodržování těchto předpisů není
prakticky realizovatelné. Stanovy bratrstev vytvářeli či navrhovali duchovní, často faráři nebo řádoví kněží v
duchovní správě, kteří z denní praxe zpovědníků velmi dobře znali lidské slabosti a nemohli si o členech dělat
velké iluze. Navíc věděli, že vzhledem k zaměstnání, cestování a dalším povinnostem mnoha lidí ani není striktní
dodržování regulí v řadě případů technicky možné. Proto se ve stanovách bratrstev na jedné straně sice
setkáváme se značnými požadavky a určitou náročností, na straně druhé to však vyvažuje snaha přizpůsobit ideál
skutečnému životu a přílišnými nároky neodradit. Prakticky každé regule proto nabízejí k řadě povinností
alternativy.
Především se jedná o možnost nahradit povinnou účast na bratrských pobožnostech buď modlitbami, nebo
vyslechnutím mše někde jinde. Díky tomu se řádnými členy bratrstva mohli stát i lidé, kteří nebydlí v místě, kde
konfraternita působí, případně i ti, kteří často pobývají na cestách. Podobně jeptišky přísné karmelitánské řehole,
které se staly členkami škapulířového bratrstva (většina konfraternit byla otevřena i řeholním osobám) a které se
z důvodu klausury nemohly účastnit předepsaných procesí, měly jako náhradu předepsánu chórovou pobožnost.
Možnost nahradit členské povinnosti jinými náboženskými úkony byla běžně využívána u pohřbů
zesnulých členů. Zde autoři regulí někdy přímo poznamenávají, že pohřbů se spolubratři a spolusestry
mají účastnit "dle možnosti". Svou nepřítomnost však musí nahradit modlitbami. Doprovázení kněze,
který je na cestě s Nejsvětější Svátostí k těžce nemocnému členovi, bylo ještě problematičtější, protože se
jednalo o záležitost momentální potřeby, která se dost dobře nedala naplánovat dopředu. Také zde platilo
"podle možnosti", přičemž v praxi to většinou fungovalo tak, jako u pražského bratrstva Božího Těla,
které sídlilo u kostela sv. Tomáše na Malé Straně. V případě, že se duchovní správce chystal k
umírajícímu, měl služebník konfraternity za povinnost rychle sehnat několik členů, kteří ponesou nad
knězem baldachýn. Průvod se zpěvem, za hlaholu zvonku a s rozžatými svícemi pak měli doprovodit
všichni členové, kteří ho potkají. Pokud by však byli příliš zaměstnáni, mají se místo toho alespoň
pomodlit Otčenáš a Zdrávas za duši umírajícího.33)
Podobné to bylo u povinností, které vyžadovaly nějakou peněžní investici. Příkladem může být již zmíněná
konfraternita
Andělů Strážných za Smrkovce. Její členové měli podle stanov
nechat alespoň jednou za svůj život sloužit mši za mrtvé u privilegovaného oltáře bratrstva. Počítalo se však s
chudými, pro něž by byl takový výdaj nad jejich možnosti. Těm stanovy ukládají náhradní povinnost
vyslechnout tři mše a při každé se pomodlit celý růženec za zemřelé. Takové úlevy v případech, kdy by se chudší
členové nemohli zhostit svých povinností, jsou v regulích barokních bratrstev obvyklé.
Další smysl pro realitu prokazují ty regule, které umožňují členům úlevy v půstech. I když půsty jako
standardní povinnost katolíka v mnoha regulích vůbec zmiňovány nejsou, měla některá bratrstva ještě svá postní
pravidla. A u nich bývají úlevy pro těhotné a kojící ženy, pro nemocné, ale i pro členy na cestách, pro čeleď,
která je živena hospodářem a nemůže si příliš vybírat nebo pro ty, kteří jsou někam pozváni a nemohou
odmítnout.