To se však mělo záhy změnit.
O necelé půlstoletí později, v roce 1604, vydal papež Klement VIII. základní právní normu pro další existenci
náboženských bratrstev v katolické církvi. Jeho konstituce s počátečními slovy Quaecumque a Sede Apostolica
(Jakékoliv od Apoštolské stolice) byla vedena snahou vytýčit pro zakládání a existenci náboženských bratrstev
přesné podmínky v duchu tridentské obnovy katolického církevního života. Vzhledem k rozmachu bratrstev v
následujícím období to bylo velmi prozíravé. Je zřejmé, že vydání konstituce si vynutil právě početní vzrůst
bratrstev ve 2. polovině 16. století v tradičních katolických zemích, jako byla Itálie nebo Španělsko. Papežská
kurie musela počítat s dalším šířením tohoto druhu laické zbožnosti, ostatně v preambuli konstituce Quaecumque
se praví, že se v celém křesťanském světě již nachází množství nejrůznějších bratrstev a při tom dosud neexistuje
žádný jasný a spolehlivý předpis pro jejich zakládání, zřizování, připojování a vyhlašování. Konstituce byla
vydána hlavně proto, aby se do budoucna předešlo chybám při zakládání nových bratrstev.5)
Jejím jádrem jsou zásady, které mají zajistit, aby všechna bratrstva byla řádně kanonicky založena, aby jejich
stanovy odpovídaly katolické věrouce a aby církev měla lepší možnost jejich evidence a kontroly. Stejně jako
Tridentský koncil položil základní odpovědnost za rozvoj a šíření katolického vyznání především na diecézní
biskupy, tak i konstituce Quaecumque právě jim ukládá hlavní dozor nad náboženskými bratrstvy. Ordinář
(diecézní biskup nebo arcibiskup) musí odsouhlasit založení každého bratrstva ve své diecézi, a to i tehdy, když
vzniká u klášterního kostela. Jeho souhlas je nutný i v případě, že má dojít k připojení nějakého bratrstva k
arcibratrstvu. Biskup také nesmí povolit existenci více bratrstev stejného titulu na jednom místě a o svém
souhlasu musí vydat patřičnou konfirmační listinu. Biskup (v praxi ovšem jeho úřad, tzv. konzistoř) musí dále
překontrolovat a schválit statuta nové konfraternity a současně má být seznámen s veškerými odpustkovými
privilegii a dalšími výsadami, které bratrstvu udělila papežská kurie, představený církevního řádu, nebo která na
ně přešla z arcibratrstva.

Právní normy

Katolická církev jakožto církev "obecná", měla oproti národním nekatolickým církvím a sektám jeden
významný zvláštní rys. Šlo o nadnárodní instituci s centrální správou, pevně stanovenou hierarchií a v
neposlední řadě i s jednotným církevním zákonodárstvím. To je jeden z důvodů, proč byla náboženská bratrstva
ve všech katolických zemích velmi podobná, založená na stejných základech, řídila se stejnými právními
normami.
Převratnou událost v dějinách katolické církve představuje tridentský koncil, který s několika velkými
přestávkami zasedal v letech 1545-1563. Tento církevní sněm byl vlastně reakcí katolické církve na vznik a
rychlé šíření reformace, která znamenala definitivní rozštěpení západoevropského křesťanství. Šlo na něm v
podstatě o vnitřní obnovu katolické církve, která měla být z hlediska dogmatického i organizačního vybavena
pro zápas s nekatolickými konfesemi. Koncil reformoval všechny hlavní stránky náboženského života a vyslovil
se k řadě problémů, které protestanti vytýkali katolické církvi. Jeho dekrety se týkají kupříkladu odpustků, úcty k
Panně Marii a svatým, biskupských pravomocí, manželského práva a celé řady dalších záležitostí. Koncil
rozhodoval o množství sporných otázek a bratrstva mezi ně v podstatě patřila. Odborníci na církevní právo s
nimi mívali problémy, protože v církvi vlastně neexistoval žádný všeobecně závazný předpis pro jejich činnost.
Provinciální a diecézní synody v řadě evropských diecézí se v 15. a první polovině 16. století musely opakovaně
zabývat otázkami týkajícími se zařazení bratrstev do církevního života, jejich právním postavením i
majetkovými záležitostmi.3)
Tridentinum ovšem uvedené záležitosti nevyřešilo. Problémy zbožných bratrstev byly ve srovnání s jinými
spornými oblastmi církevního života, natož s obrovským problémem zvaným reformace, vysloveně
zanedbatelné. Proto bratrstva na koncilu zaujala čistě okrajové postavení. V dokumentech koncilu se o nich
hovoří celkem dvakrát, a to v písemnostech z 22. sezení v roce 1562. Zde byla zařazena mezi tzv. "pia loca"
(doslova "zbožná místa"), tedy mezi náboženské instituce ve smyslu církevního práva. Tím byla oficiálně
uznána příslušnost bratrstev mezi církevní instituce, které se vymykají světskému právu. Současně je koncil na
témž sezení výslovně uvedl mezi těmi církevními institucemi, které spadají pod biskupské "ius visitandi", tedy
která mají biskupové povinnost kontrolovat a prověřovat jejich činnost.4)
Malý zájem Tridentského koncilu o náboženská bratrstva svědčí o tom, že v polovině 16. století se s touto
formou laické zbožnosti ještě v katolické církvi příliš nepočítalo. Stará středověká bratrstva (pokud, jako kupř. v
českých zemích, pouze neživořila) byla zaběhlými institucemi, bojovné jezuitské sodality teprve vznikaly a
církev si dosud neuvědomovala, jaký obrovský potenciál laické angažovanosti v náboženském životě jí mohou
bratrstva nabídnout.

České konfraternity 17. a 18. století samozřejmě neexistovaly ve vzduchoprázdnu. Některé z nich měly přímé
vazby na věřící v sousedních zemích, i když se většinou nejednalo o skutečnou cizinu, nýbrž o vedlejší země
Koruny české. Díky pečli -
vému zápisu faráře z Ústí nad Orlicí ve farářské relaci z roku 1700 kupříkladu víme, že v té době působila ve
městě filiální bratrstva od vo zená od konfraternity Nejsvětější Trojice v moravských Konicích a odnož jezuitské
sodality Panny Marie Bolestné ze slezské Nisy (dnes Nysa v Polsku). Lze předpokládat, že takových, dodnes
neznámých poboček bratrstev ze sousedních zemí, bylo především v okrajových částech Čech více. Ostatně v
jihočeském Lišově se nacházelo bratrstvo Panny Marie Zellské, zaměřené na kult poutního místa Mariazell ve
Štýrsku, jenž byl v baroku velmi populární.
Pražská arcidiecéze se přesně nekryla s hranicemi Českého království; kromě dvou krajů, které spadaly pod
samostatné diecéze (kraj litoměřický a královéhradecký) Praze podřízené, k ní patřilo v důsledku historického
vývoje i malé území v Horní Lužici při českých hranicích a současně i celé Kladsko. A zde se již ocitáme ve
skutečné cizině - Lužice připadla Sasku za třicetileté války a Kladsko spolu s většinou Slezska zabralo po
polovině
18. století Prusko. Přesto, že se obě tato území stala součástí nekatolických států, nadále na nich zůstávaly
katolické komunity, v Lužici menšinové, v Kladsku však ještě dlouhou dobu po
jeho odtržení od českých zemí většinové. A proto tu byla také i bratrstva. V lužické Ostřici (dnes Ostritz v
Německu) nalé záme v 17. století škapulířové bratrstvo, které bylo založeno z kláštera bosých karmelitánů u
kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně. Co se týče Kladska, tam v pobělohorské době působily více než
dvě desítky konfraternit, které příslušely pod správu pražské konzistoře. Jedno z nich, růžencové bratrstvo v
Jesenici (dnes Stary Wielisˆaw v Polsku), bylo inkorporováno k bratrstvu ve Vídni.
V souvislosti s cizinou je také třeba zmínit se o konfraternitě svaté rodiny (Ježíš, Marie, Josef) u
pražské Lorety na Hradčanech. Již jsme ji poznali jako arcibratrstvo, které mělo několik poboček po
Čechách. Její rozsah však byl mnohem větší. Správci tohoto poutního místa byli kapucíni z vedlejšího
kláštera, kteří nejen vedli zmíněnou konfraternitu, ale také do ní vstupovali jako členové. Dochované tisky
bratrstva z 18. století obsahují seznamy zemřelých členů, kde jsou příslušníci kapucínského řádu členěni
podle provincií - a z nich vyplývá, že toto bratrstvo mělo své členy také v rakouských a německých
zemích.1) Samozřejmě i naopak se obyvatelé Českého království zapisovali do bratrstev v cizině, i když
pak doma nevytvořili jejich pobočky. Docházelo k tomu především v poutních místech. Příkladem může
být bavorské poutní místo Wies, kde se v honosném rokokovém kostele uchovávajícím zázračnou sošku
mučeného Krista, scházelo bratrstvo Bičovaného Spasitele. Byla to konfraternita otevřená poutníkům a do
její mat -
riky se v roce 1749 zapsalo i 19 poutníků z Čech a v násle -
dujících letech jejich počet vzrůstal, takže v roce 1765 jich
bylo už 219.2) Není třeba ovšem dodávat, že takovéto člen -
ství v cizině bylo spíš formální záležitostí a že se nemůže srovnávat se skutečným členstvím v bratrstvu
působícím v místě bydliště.
Uvedené příklady vztahů českých bratrstev s konfraternitami a věřícími v sousedních zemích naznačují, že
tato problematika nehrála v jejich existenci příliš významnou roli. I když však přímé vztahy nebyly příliš
důležité, nelze česká bratrstva doby baroka sledovat izolovaně. Byla součástí katolické Evropy a proto je třeba
na ně pohlédnout i ze širšího evropského hlediska.