Renesanční literátské kůry se v pramenech většinou objevují ve dvojí podobě - jednak ty, které zpívaly v
národních jazycích (kůry české, německé) a jednak kůry latinské, složené ze skutečných intelektuálů, které se
většinou věnovaly složitějšímu renesančnímu figurálnímu zpěvu. Latinské kůry byly starší a právě ony daly
zpěváckým bratrstvům jméno - homo literatus je člověk latinsky vzdělaný. Tyto kůry také samozřejmě
představovaly vyšší, významnější a luxusnější podobu předbělohorských literátských bratrstev, podle Zikmunda
Wintra bylo členství v ni

Jejich
hlavním úkolem byl kostelní zpěv, většinou však bylo působení těchto kůrů mnohem širší. Vzhledem k tomu, že
sdružovaly špičky městské společnosti, městské hodnostáře a místní intelektuály, zastávaly také řadu
společenských funkcí - od spolkových schůzí (mnohdy doprovázených opulentní hostinou) přes dozor nad
místní školou a charitativní činnost až po pořádání honosných pohřbů. U mnohých kůrů tato společenská činnost
časem zastínila jejich prvotní úkol náboženského zpěvu, takže ke konci 16. století se běžně setkáváme s
literátskými kůry, jež kromě zpívajících členů přijímaly i nezpěváky, muže i ženy, kteří se pouze účastnili
spolkového života a po smrti měli zaručen literátský pohřeb. Tato funkce literátských kůrů naznačuje, že v 16.
století vlastně vyplnily ve společenském životě českých měst mezeru, která tam vznikla v důsledku neexistence
většího počtu bratrstev.

Literátské kůry

Vedle náboženských bratrstev existovaly v barokních Čechách literátské kůry, sdružení či bratrstva
chrámových zpěváků.10) Musíme se za nimi opět vypravit do starší minulosti, do 80. a 90. let
15. století, i když jejich počátky jsou pravděpodobně ještě starší. Na konci 15. století se však začaly kůry v
Čechách rozvíjet ve větší míře, z této doby jsou dochovány zprávy kupříkladu o kůrech v Jindřichově Hradci,
Litomyšli, Vysokém Mýtě, Ústí nad Labem, Chrudimi, Hradci Králové, ale i v dalších městech. "Zlatou dobou"
literátských kůrů bylo ovšem 16. století, kdy hojně vznikaly po celých Čechách. Lze říct, že ke konci
předbělohorského období zde již snad neexistovalo žádné významnější město, kde by "literáti" nepůsobili.

Vznik německé reformace a definitivní rozštěpení západoevropského křesťanství na katolickou církev a řadu
církví nekatolických ovšem v konečném důsledku náboženským bratrstvům napomohly. Nastala doba prudkých
změn evropské společnosti, v jejímž životě se existence a střety několika odlišných vyznání staly každodenní
realitou. Těsné propojení raně novověkých států s jednotlivými církvemi vedlo k tomu, že se v celé Evropě
postupně stalo z konfese prvořadé politikum. Vyznání získalo obrovskou důležitost, pro každého člověka bylo
nadále tím, co ho pevně zakotvovalo ve společnosti a státu. Byl mu podřizován nejen náboženský, ale i
společenský život, samozřejmě i výchova a vzdělání.
V atmosféře konfesijního soupeření, která během druhé poloviny 16. století ovládla náboženské klima v
Čechách, byly na katolické straně položeny základy budoucího barokního rozkvětu náboženských bratrstev.
Jednou ze základních potřeb všech církví, které vyhraňovaly vzájemné nepřátelské postoje, totiž byla potřeba co
nejvíce zapojit do náboženského života laiky. A pro katolickou církev tomuto účelu velmi dobře vyhovovala
právě náboženská bratrstva.6) Jako sdružení laiků pod dozorem kněží zaručovala, že se věřící aktivně začlení do
náboženského života, že však při tom nevybočí z hranic svého vyznání a zachovají si katolickou pravověrnost.
Bratrstva ovšem umožňovala i něco navíc, v rukou jezuitského řádu začala být používána jako nástroj proti
nepřátelským vyznáním. Jezuité, kteří za jeden z pilířů svého rekatolizačního působení považovali výchovu a
vzdělání, spojovali svá bratrstva právě se školami.
V roce 1563 vznikla u římské koleje Tovaryšstva první taková sodalita,7) po níž záhy následovaly další. V
každé zemi, v každém místě, kde se jezuitský řád usídlil, byly u škol zakládány družiny, v drtivé většině
zasvěcené Panně Marii. Kromě studentských sodalit, kam postupně získávali přístup i nestudenti, především
šlechta, vznikaly u jezuitských kolejí později i družiny pro měšťany, ba dokonce i pro venkovské poddané
obyvatelstvo. V roce 1575 byla první česká sodalita studentů založena ve staroměstském Klementinu, v roce
1592 získala svou latinskou družinu jezuitská kolej v Českém Krumlově a o 10 let později také kolej v
Jindřichově Hradci. Jezuitské sodality se od ostatních bratrstev, středověkých i později barokních, lišily
především přísným řádem a organizovaností, důrazem na disciplínu a tím, co bychom mohli moderním termínem
označit jako osobní angažovanost členů. Ti měli na své okolí působit především svým příkladem, takže
pražským studentům sdruženým do dvou prvních sodalit (Neposkvrněného početí Panny Marie založené roku
1575 a Zvěstování Panny Marie z roku 1578) bylo nařizováno stát se pro ostatní spolužáky příkladem v píli a
studijní horlivosti, současně je stanovy jejich společenství vybízely ke skutkům pokání a milosrdenství.8) Jejich
předním úkolem bylo šíření katolického náboženství v prostředí, které mu v předbělohorských Čechách nebylo
právě nakloněno. Proto z počátku velmi přísný výběr členů, proto ona bezpodmínečná kázeň.9)
Jezuitské družiny však nebyly jedinými bratrstvy, která vznikala v Čechách na přelomu 16. a 17. století. Na
přiostřující se zápas mezi katolíky a nekatolickými církvemi zareagovaly i některé další řády v Praze. U
augustiniánského kostela sv. Tomáše na Malé Straně, který v rudolfínské době sloužil jako důležitý kostel
katolických dvořanů, bylo již krátce před tím, než se Praha stala císařským rezidenčním městem, obnoveno
někdejší středověké bratrstvo Božího Těla (v roce 1580). Malostranští dominikáni založili v řádovém kostele sv.
Maří Magdalény v roce 1608 růžencové bratrstvo a benediktinky od sv. Jiří iniciovaly v kostele sv. Ducha na
Starém Městě, k němuž měly patronátní právo, v roce 1616 vznik zádušního bratrstva sv. Otýlie. Těchto několik
ojedinělých akcí však bylo pouhou předzvěstí toho, co mělo přijít po bělohorské bitvě.
Porážka českého stavovského povstání v roce 1620, která přinesla obrovské politické, společenské i
náboženské změny pro všechny země Koruny české, vytvořila také předpoklady pro skutečný rozkvět
náboženských bratrstev v Čechách. Pobělohorská rekatolizace, která zde v několika etapách v 17. století
zlikvidovala původní předbělohorské vícevěří a nastolila monopol katolické církve, umožnila vznik stovek
nových bratrstev. K tomuto obrovskému rozmachu ale docházelo postupně, především ve 2. polovině 17. a ještě
více pak v 1. polovině 18. století, kdy střední Evropu naplno zasáhla vlna barokní zbožnosti.

Antipatie nekatolíků vůči
bratrstvům měla několik zdrojů. Protestanti samozřejmě považovali za nepřijatelné již kulty svatých a Panny
Marie, které většina bratrstev pěstovala. Teoretické kořeny jejich odporu však byly složitější. Poprvé je
zformoval ve spisku Sermon von dem hochwürdigen Sakrament des heiligen wahren Leichnams Christi und von
den Brüderschaften z roku 1519 sám Martin Luther. Vůči tehdejším bratrstvům měl morální i teologické
výhrady. Především upozorňoval na morální zpustlost těchto institucí, vyčítal jim pořádání hostin a pitek, kterým
se věnují více než Bohu. "Bylo by mnohem lepší, kdyby na světě nebylo žádné bratrstvo, pak by byl takový zlořád
odstraněn," volá rozhořčený reformátor a upozorňuje na to, že bratrstva v této podobě jen urážejí Boha. Dále
odmítal elitářství těchto společenství, které vede k tomu, že se jejich členové považují za něco lepšího a jsou
přesvědčeni, že již samo členství jim zaručuje u Boha přednost před ostatními lidmi. Luther kladl do protikladu
celé křesťanské společenství jakožto bratrstvo všech řádných věřících křesťanů spojených v Kristu a náboženská
bratrstva se všemi jejich chybami a nedostatky.5)
Lutherovo stanovisko k bratrstvům bylo sice kritické a odmítavé, vycházelo však z představy, že tyto instituce
bude možné - jako celou církev - reformovat, že z nich mohou vzniknout společenství, která by byla prospěšná
všem křesťanům. Měla by se tedy zaměřit na sociální otázky, hlavně na skutky milosrdenství, na podporu
chudých a na školství. Tyto představy však ve větší míře realizovány nebyly a reformace nakonec dospěla k
jednoznačnému zavržení katolických bratrstev.

Staré tradice

Prehistorie evropských západokřesťanských náboženských bratrstev leží již v 6.-7. století, kdy při klášterech
vznikala společenství řeholníků, sdružujících se za účelem společných modliteb. Vrcholný středověk znal
bratrstva kněží a laiků, která vznikala po celé Evropě, mimo to existovala také špitální bratrstva. Pro rozvoj
středověkých bratrstev v naší oblasti však měl větší význam další druh středověkých společenství, v nichž se
spojovali měšťané středověkých měst ke společnému kultu, pořádání pohřbů a zádušních bohoslužeb za členy.
Takový náboženský charakter měly řemeslnické cechy, které ve středověku kromě řemeslnických záležitostí
často pěstovaly kult patrona svého řemesla. Vedle nich však vznikala i čistá "zádušní" či "oltářní" bratrstva, v
nichž nehrála žádnou roli profese členů.2) V Čechách se bratrstva vyskytovala ve větší míře od druhé poloviny
14. století. Husitské bouře a následné období utrakvismu, které zde otřásly katolickou církví, jim však přinesly
značné ohrožení. Některá zanikla, jiná s obtížemi přežívala. Vývoj náboženských bratrstev v Čechách procházel
po husitství dlouhým obdobím stagnace.3) Teprve na přelomu
15. a 16. století pozorujeme především u řeholí, ale i v některých farnostech, určité snahy po oživení bratrstev.
Kupříkladu premonstráti v Teplé zakládají v roce 1483 růžencové bratrstvo, u dominikánů v Plzni působilo v 90.
letech 15. století bratrstvo sv. Jakuba, v Prachaticích vzniká roku 1493 bratrstvo sv. Alžběty, v roce 1512
najdeme bratrstvo Božího Těla také v pražském Týnském chrámu.4) Právě v této době se však současně, ale s
mnohem větší intenzitou, začaly v českých městech rozvíjet literátské kůry, kterým se budeme věnovat níže.
Bratrstva vznikající či obnovovaná na sklonku 15. a na počátku 16. století se zrodila do složité doby.
Náboženské ovzduší, které zemi ovládlo poté, co do Čech začaly pronikat myšlenkové proudy inspirované
německou reformací, této formě zbožnosti přálo ještě méně, než doba předchozí.

Za náboženská bratrstva budeme považovat sdružení, složená především z laiků, ale i duchovních římsko-
katolické církve, která se scházela se pod vedením kněze v konkrétním kostele nebo kapli, většinou přímo u
svého oltáře. Svou náboženskou činnost zaměřovala na některý z katolických kultů, který současně měla i ve
svém názvu, přičemž podstatnou složkou této činnosti byla příprava členů na smrt a posmrtný život. Bratrstva
musela mít pev nou organizační strukturu, statuta, majetkové zázemí, byla kanonicky založena a většinou nadána
odpustky. Zpravidla byla určena pro věřící obojího pohlaví, nebývala vázána na určité povolání a členství v nich
bylo vždy dobrovolné.

My máme výhodu, že se zabýváme pouze barokním obdobím, čemuž také můžeme naše vymezení
bratrstev přizpůsobit. Především by mělo odpovídat tomu, co si pod tímto pojmem představovali lidé ve
sledované době, i když je jasné, že i tehdy se názory na to, co všechno je náboženské bratrstvo, poněkud lišily.
Pro běžné členy těchto organizací byl důležitý zejména kult, náboženská činnost a odpustky, orgány církevní
správy musely kromě toho brát v úvahu i formální a právní náležitosti, jako kupř. kanonické založení, duchovní
řízení, fundace apod. Pro úředníky pražského gubernia, kteří v josefínské době naplňovali panovníkovu vůli a
rušili bratrstva, bylo nejvýznamnější hledisko majetkové, protože jejich hlavním úkolem bylo řádně zaevidovat a
převzít jmění rušených společenství. Pokusme se tedy o takové vymezení bratrstva, které by zahrnovalo pokud
možno všechna tato hlediska.