PRVNÍ VYDÁNÍ - ELEKTRA 2665 002

Když "Absolutely Live" konečně vyšlo, nikoho nepřekvapilo, že jde
o dvojalbum (během let '68 i '69 byli na vrcholu popularity);
nikdo nebyl překvapen ani tím, že obsahuje spoustu nových písní
(z nichž nejvýznamnější je plná verze "Celebration of the
Lizard"). Bylo nahráno na koncertech v Los Angeles, Philadelphii
a New Yorku, a jeho dokončení trvalo spoustu času (Densmore
v roce 1977 přiznal: "Nahrát živé album a vypilovat je trvalo
mnohem déle, než jsme čekali, a tak vyšlo později, než jsme
chtěli. Chtěli jsme je mít hotové mnohem dřív.").

Takže: mělo to čekání smysl? Upřímně řečeno - ne. Ne snad, že by
deska byla obzvlášť špatná, byť má své zádrhele ("When The Music
Is Over" a "Break On Through"). Hlavním problémem je Jimova
interakce s publikem... která mohla být toho kterého večera
inspirativní - ale pokud ano, pak jste museli být přímo na místě.
Na albu je v zásadě zajímavá jen píseň "Lizard", která vykazuje
přinejmenším dobrodružnou experimentálnost; na druhé straně není
zrovna plné hitů, které by vám rolovaly ponožky. Obsahuje nicméně
dobrou verzi "Soul Kitchen".
Morrison byl ve svých vyjádřeních o albu alespoň upřímný:
"Myslím, že jde o dokument z jednoho z našich dobrých koncertů.
Není to nějak šíleně dobrá deska, dá se ale považovat za pravdivý
obraz toho, co obvykle děláme na dobrých vystoupeních." Album
vstoupilo do hitparád v den, kdy Morrison odletěl do Miami
k soudu.

hoenix

Konečně se vymotal z nesnází ve Phoenixu; letuška změnila svou
výpověď a následovalo výsledné stažení všech žalob. Soud v Miami
byl přesunut na srpen, což dalo Jimovu obhájci Maxu Finkovi
alespoň čas na přípravu případu. Jejich základní poznámky
k obhajobě čítaly šedesát tři listy a zakládaly Jimův případ na
konceptu "současných společenských postojů a norem"... tedy jinak
řečeno, snažily se dokázat, že Jimův čin by vlastně nikoho vážně
neurazil (nakonec, psal se rok 1970). Ale Jim byl stále skleslý a
v depresi a mluvil o tom, že odjede do Paříže, kde bude psát (MGM
ho chtělo získat do dvou filmů, v nichž by hrál a podílel by se
na produkci. Nijak zvlášť ho to nelákalo).
V květnu odjel do New Yorku, kam konečně vezl do Elektry pásky s
živými nahrávkami. Začal tam přitom románek s hudební kritičkou
Patricií Kennealyovou - což by nebylo nic neobvyklého, až na to,
že tato známost byla o něco vážnější. Později Kennealyová řekla
Victorii Balfourové, autorce knihy Rock Wives: "Když byl s lidmi,
choval se tak, jak to od něj očekávali. Někdo říkal, že je něčím
jako zrcadlem, které vás odráží. Když jste čekali pána temnot,
vyhověl vám... jednou jsem mu řekla, že v něm vidím velmi
ostýchavého člověka, který vyvolává senzace, aby se za ně
schoval. Odpověděl, že jsem velmi vnímavá a že to ode mne vůbec
není hezké - takhle mu to říct."
Kennealyová byla praktikující čarodějkou kultu Wiccan a hlavou
sabatu ("Nejde o satanismus. V zásadě jde o matriarchální
náboženství, ale je tu i boží postava, rohatý bůh lovu"), což
Morrisona velmi lákalo. O pár týdnů později se na cestě do Evropy
zastavil v New Yorku, aby ji opět navštívil. Hned první večer
ulehl s náhlou horečkou, která vystoupila až na čtyřicet stupňů.
Druhého dne navrhl, aby spolu podstoupili wiccanský svatební
obřad, a ona souhlasila. Oděni v černá roucha, uprostřed
magického kruhu, byli o svatojánské noci 1970 "sezdáni"
veleknězem a velekněžkou Keltského sabatu. Jim omdlel, když musel
napsat své jméno vlastní krví.
Ale pro Kennealyovou to byla skutečná láska: "Kdyby byl T.
S. Eliot rockovou skupinou, pak by byl Doors a složil by ,The
Soft Parade'," napsala v recenzi (jenom láska mohla vysvětlovat,
proč si ke svým okázalým výlevům vybrala jejich nejhorší album).
Vztah pochopitelně netrval dlouho; poslední kapkou bylo její
zjištění, že je těhotná. Uprostřed soudního procesu v Miami Jim i
Kennealyová souhlasili s interrupcí. "Možná že to mělo co dělat s
dvaceti žalobami o určení otcovství, které byly na Jima podány,"
vysvětlovala později. Přestože zůstali ve spojení až do doby, kdy
Jim nadobro odjel ze Států, nebyl jejich vztah už nikdy tak
intenzivní.
Jim odjel do Evropy několik dní po jejich "svatbě" v optimistické
náladě (kromě nové známosti s Patricií ho těšily i vyhlídky na
smlouvu s MGM, která už navypadala tak nesmyslně a byla daleko
slibnější - navíc několik lidí z filmového průmyslu již zhlédlo
dokončený film HWY a byli nadšeni). Odletěl do Paříže, kde se
celý týden toulal po pamětihodnostech, a poté strávil dalších
čtrnáct dní ve Španělsku a v severní Africe. Do USA se vrátil
těsně před vydáním živého alba; vzápětí ulehl se zápalem plic.
Byla to již druhá vážná choroba v průběhu několika měsíců. Příliš
často se procházel v evropském dešti; jenže přestože se zdálo, že
se rychle zotavuje, ve skutečnosti byl nemocný mnohem vážněji,
než kohokoliv z jeho okolí napadlo.
Abslolutely Live

Důvody byly prosté:

skupina se vrátila ke svým bluesovým kořenům
a zavrhla experimenty s velkými orchestry. "Párkrát jsme si
poslechli "The Soft Parade" a řekli si, že by zrovna tak dobře
znělo bez trubek," přiznal Krieger v roce 1972. "Naše muzika se
vrátila do původních kolejí s použitím pouhých čtyř nástrojů,"
vyjádřil se Morrison. "Cítili jsme, že jsme zabloudili příliš
daleko do orchestrací, a chtěli jsme se vrátit na začátek." Pro
případ, že by to někomu pořád ještě nedocházelo, vyslovil se
ještě jasněji: "Doors jsou ve skutečnosti bluesovou kapelou s
pořádnou dávkou rock'n'rollu, špetkou jazzu, přísadou popu a
ždibcem vlivů z klasiky... ale v zásadě jsme bílá bluesová
kapela."
Přestože se na albu vyskytují slabé momenty, silných okamžiků je
tu dostatek: houpavé, chytlavé "Roadhouse Blues" s Giovanni
Puglesem (neboli Johnem Sebastianem) na harmoniku; náladová,
šlapavá "The Spy". A Jimovy texty se zdály být upřímnější,
lidštější... s jednoznačně autobiografickými záblesky: "Peace
Frog" se vztahovalo k tomu, jak byl ztlučen v New Havenu; "Queen
Of The Highway" mohla být věnována Pamele. Jim a Pamela měli své
problémy: ona byla náchylná k užívání nejrůznějších látek stejně
jako Jim (věděl, že bere sedativa, ale netušil, že si píchá
heroin), a stejně jako on byl nevěrný jí, byla i ona jemu...
jenže několik jejích známostí začínalo být trochu vážnějších. "I
hope it can continue, just a little while longer [doufám, že to
neskončí, ještě aspoň chvilku ne]," zpívá Jim smutně své kosmické
družce.
Jeho problémy se zákonem pokračovaly. V březnu se vrátil do
Phoenixu k soudu kvůli listopadovému incidentu na palubě letadla.
Navzdory zmatenému svědectví jedné z letušek byl Jim shledán
vinným z napadení (vážnější žaloba z "narušování provozu letecké
linky" byla stažena). Jenže když mělo za čtrnáct dní dojít
k rozsudku, letuška si to s Jimovým zapojením do napadení
rozmyslela a rozsudek byl o dva týdny odložen.
V dubnu vyšly v nakladatelství Simon & Schuster v jednom svazku
sbírky The Lords a The New Creature, což muselo Morrisona trochu
rozveselit (i když se mu nelíbila fotogafie na obalu, ani to, že
se o něm psalo jako o Jimovi a ne jako o Jamesi Douglasovi...
přesto však redaktorovi poslal děkovný list a Michaelu McClurovi
řekl: "Tohle je poprvé, co se mnou někdo nevyjebal.").
Skupina stále natáčela svá vystoupení pro (velmi opožděné) živé
album. Při koncertu v Bostonu vypojili majitelé sálu v obavách
z nepokojů elektrický proud, přestože byli Doors ještě na pódiu.
Ale zapomněli odpojit Jimův mikrofon (Jim nazval pořadatele
"zmrdy" a obecenstvu řekl, že "vyhrajou, jestli je necháte",
načež ho zbytek kapely odtáhl z jeviště). I když se vlastně nic
nestalo, skupina zjistila, že byl náhle zrušen jejich koncert,
plánovaný na druhý den. Což znamenalo, že se nadále nemohou
spoléhat na to, že jejich vystoupení nebudou na poslední chvíli
rušena. Jima začínalo zneklidňovat, jakým směrem se vlastně ubírá
jeho život: "Pomalu si myslím, že je snazší lidi strašit než je
rozesmívat."

PRVNÍ VYDÁNÍ - ELEKTRA EKS 75005

Jim trávil většinu času s Frankem Lisciandrem, Babe Hillovou a
Paulem Ferrarou. Pracovali na novém filmu, který se nyní jmenoval
HWY. Jim měl napsat scénář, podílet se na režii a hrát. To ho
přimělo stýkat se s lidmi z filmového světa: seznámil se s
Carlosem Castanedou v naději, že si zajistí filmová práva na jeho
knihy (bylo již pozdě), hovořil se Stevem McQueenem a zástupci
MGM o projektech, které se nikdy neuskutečnily.

9. listopadu se vrátil do Miami, aby před soudem formálně
přednesl své "nevinen". Byl propuštěn na kauci pět tisíc dolarů a
datum procesu bylo stanoveno na duben 1970.
Ale během několika dnů se Jim znovu dostal do problémů se
zákonem. Se skupinou přátel se rozhodli letět do Phoenixu na
koncert Rolling Stones. Jenomže jejich opilecké chování bylo tak
hlučné, že je posádka letadla nechala okamžitě po přistání
zatknout, a to na základě nového zákona, jenž měl bojovat s únosy
letadel. Jim byl obviněn z "narušování letu", z opilství a
nevhodného chování (znovu). Za to hrozilo až deset let vězení.
Elektra se těžko vzpamatovávala z nákladů na "Soft Parade" a
snažila se prosadit co nejrychlejší vydání živé desky - nejlépe
před Vánoci. Ale skupina neměla všechny nahrávky pohromadě, a
navíc nebylo moc míst, kam by je pozvali na vystoupení. A tak
nebylo možné nahrávání urychlit. Doors udělali to jediné, co
mohli: začali natáčet nové studiové album, které se mělo co
nejdříve vydat. Všichni už byli značně pošramoceni, ale nějakým
způsobem se jim podařilo šedesátá léta přežít.
Na konci ledna hráli dva večery v New York Forum, kde zkoušeli
ohlas na nové věci z budoucího alba. Morrison hovořil o jejich
obnovené chuti do života: "Začali jsme s muzikou, pak se to
změnilo na divadlo, ale bylo to tak mizerný, že jsme se vrátili
k muzice, tam, kde jsme začínali - prostě rocková kapela. A
muzika se očividně zlepšila, zhutnila, byla zajímavější a
profesionálnější, ale mám za to, že to lidé nesli nelibě. Myslím,
že se jim nezamlouvala skutečnost, že se během té ohromné
renesance ducha, emocí a revolučního sentimentu nic moc
nezměnilo, a my tu dál zůstáváme a dál děláme dobrou muziku."
A hudbu dělali opravdu dobrou. V únoru 1970 vyšlo album "Morrison
Hotel", které znamenalo opravdový návrat do jejich staré formy (a
bylo jednoznačně lepší než dva předešlé počiny). Rolling Stone se
netvářil nadšeně, ale všem ostatním se deska líbila. Dave Marsh
napsal do časopisu Creem: "Doors nám předvedli ten nejděsivější
rock and roll, který jsem kdy slyšel. Když jsou ve formě, prostě
na ně nikdo nemá. Jsem si jistý, že tohle je ta nejlepší deska,
jakou jsem si kdy pustil... alespoň prozatím." Jméno dostala
deska podle fotografie na obalu, na němž skupina pózuje ve výloze
špinavého hotýlku v chudinské čtvrti (který v centru LA skutečně
existuje); stejně dobře se mohla jmenovat podle fotografie na
zadní straně alba, kde je dělnický bar jménem The Hard Rock Café
(který rovněž existuje..., a je někdo, komu nedochází, že právě
odtud pochází jméno řetězce známých restaurací?). "Morrison
Hotel" vylétl přímo na čtvrtou příčku žebříčku a v hitparádách se
udržel půl roku.

film

Ponořil se do práce; se svými spolupracovníky z Feast Of Friends
se pustil do příprav nového filmu a dohlížel na vydání knih The
Lords a The New Creature (téma Morrisona coby básníka bude
probráno později). Média mezitím volala po krvi... a zdálo se, že
oleje do ohně přilévají i Jimovi obdivovatelé, jako například
Fred Powledge v dubnovém čísle časopisu Life: "Na veřejnosti a na
deskách budí dojem, že je náladový, temperamentní, že má
povznesenou duši a že je čímsi nadopovaný. Jakmile ho uvidíte při
vystoupení, uvědomíte si, že také vypadá nebezpečně, což se u
básníka může zdát rozporuplné."
V květnu spatřil světlo světa další singl, "Tell All The People",
z chystané desky "The Soft Parade". Stejně jako předešlé dva
singly, i tento napsal Krieger; objevuje se tu orchestrální
(dechové) aranžmá a skladba je celkem skličující. Na žebříčcích
se dostala na 57. místo. Když bylo následujícího měsíce vydáno
album "The Soft Parade", ukázalo se, že je právě takovým
zklamáním jako singly, a sklidilo vesměs kritické ohlasy.
Dřívějšího standardu dosáhla pouze titulní píseň a "Shaman
Blues"; zbytek alba byl - jako celá kapela - bez jednoznačného
směřování. Morrison se ve většině skladeb projevuje jako znuděný
trouba. Je možné, že k experimentům s orchestrem sáhli ze
zoufalství - zjistili, že nevědí, kam dál.
"Nám se to líbilo, ale nikomu dalšímu už ne," připustil později
Krieger. Densmore měl z nahrávání kladný dojem: "Když jsme
točili, bylo to skvělý... utratili jsme při tom víc než osmdesát
tisíc dolarů - dělali jsme si vlastního Seržanta Peppera.* Jenom
na ukázku, jak daleko se to dostalo - poslali jsme pro dva
šumaře, Jesse McReynoldse a Jimmyho Buchanana, až do Severní
Karolíny, aby nahráli jediné sólo v jediné písni." Ale dokonce i
on uznává, že výsledek má do jejich nejlepší tvorby daleko. "V tu
chvíli se mi to zkrátka líbilo," říká prostě.
V roce 1970 se Morrison o albu vyjádřil následovně: "Nějak se to
vymklo z rukou a natáčení trvalo hrozně dlouho. Natáhlo se to na
devět měsíců. Album má být jako kniha povídek, spojených
navzájem, má být jednotné ve stylu a náladě, a právě to "The Soft
Parade" chybí."
Skutečnost, že se Morrison na albu tak málo podílel, je podivná,
vezmeme-li v úvahu jeho víru - kterou v té době vyjářil v jednom
rozhovoru -, že desky "nahradily knihy... a filmy. Film můžete
vidět jednou, možná dvakrát, potom ještě v televizi. Ale album má
větší vliv než jakákoliv jiná současná forma umění. Každý je do
nich blázen, a některá posloucháte třeba padesátkrát. Měříte svůj
mentální vývoj svými deskami." A právě o vývoj - pokrok - podle
něj v kapele šlo; komerční úspěch se dostavil víceméně nechtěně.
Jim stále silněji odmítal posedlost gramofonového průmyslu po
hitových singlech. "Myslím, že tříminutový singl je k ničemu."
Často komunikoval s tiskem, poskytl obšírný rozhovor Jerrymu
Hopkinsovi pro Rolling Stone (a byl nesmírně potěšen, když byla
do článku zařazena i jeho báseň, podepsaná James Douglas
Morrison, básník). Pronásledovala ho generace jeho rodičů a
potřeboval podporu svých vrstevníků. Michael Cuscuna v časopise
Down Beat zaznamenal: "V Jimovi Morrisonovi jsem ke svému
překvapení objevil nádhernou lidskou bytost, jež se stala obětí
senzacechtivosti médií a obtěžování hloupých novinářů. Tentýž Jim
Morrison je podle všeho lapen v kolotoči úspěchu, na veřejnosti
musí udržovat svůj image, zatímco jeho hluboké hudební a
filmařské nadání zůstává přidušeno a nevyužito." Jim si byl vědom
ironie svého postavení, chycen na hranici mezi uměním a řemeslem,
přičemž tlak na něj byl vyvíjen z obou stran. "Beru sám sebe jako
inteligentní bytost s duší klauna, která mě neustále nutí
v nejdůležitější chvíli všechno zpackat."
Skupina stále ještě mohla koncertovat po klubech a malých sálech,
promotérům platila zálohy na případné problémy se zákonem a
vystupovala obvykle pod bedlivým dohledem místních strážců
zákona. Výsledkem bylo, že jejich koncerty byly mnohem sevřenější
a skromnější, ukázněnější - dobrá rocková show, nikoliv
existenciální katarze. Několik vystoupení měli i v Mexico City...
a dokonce i Morrison byl ohromen tamějším ohlasem na "The End";
při oidipovské části skladby publikum vesele zpívalo s sebou.
("The End" byla v Mexiku hitem, což vypovídá mnohé o aztéckém
katolicismu.)
Po návratu odehráli dva triumfální koncerty v Aquarius Theater
v Los Angeles, které Elektra natáčela pro případné budoucí živé
album ("Soft Parade" přineslo značnou ztrátu a živá deska ji
mohla trochu zmírnit). Vystoupení sklidila nadšená hodnocení.
Ale pro Morrisona se radost z vystupování nadobro vytratila.
"Takzvaná vystoupení pro mě nikdy nebyla hrou. Byla to otázka
života a smrti, pokus komunikovat, zapojit spoustu lidí do
soukromého světa myšlenek. Už nemám pocit, že takovou muziku
dokážu nejlíp zprostředkovat koncertem. Ta víra je pryč."
Morrison Hotel

Miami

To, co se odehrálo hned následujícího večera - prvního března -
v sále Dinner Key v Miami, mohlo být způsobeno Morrisonovou
inspirací vystoupením The Living Theater, díky níž chtěl na
rockovém publiku vyzkoušet nové triky; anebo k tomu možná došlo
proto, že byl zpitý pod obraz a měl mizernou náladu - zmeškal dvě
letadla z LA do Miami a čas zabíjel (přirozeně) pitím.
Koncert začal o hodinu později a Jim se ani nenamáhal pokoušet
zpívat; místo toho se chtěl bavit s publikem. Skupina jej
několikrát zkoušela přimět ke zpěvu; rozjížděla písně v naději,
že se přidá. Zazpíval vždycky několik veršů, pak jim naznačil,
aby zmlkli a vrátil se ke svým rozhovorům. Poslední kapkou byla
předehra k "Touch Me". Manzarek později vyprávěl: "Jim řekl
lidem: ,To stačí. Nepřišli jste sem poslouchat muziku... nepřišli
jste sem na dobrou rock and rollovou kapelu - přišli jste se
podívat na něco, co jste ještě neviděli, na něco většího, než co
jste kdy zažili... Co mám udělat? Co kdybych vám ukázal svoje
péro? Copak právě tohle nechcete?' Tak si svlékl košili, dal si
ji před sebe a začal tančit s košilí před rozkrokem, a pak ji
odtáhnul - ,Viděli jste to, viděli jste to, hele, tadyhle,
koukejte, ukázal jsem ho, ukázal jsem ho." Pokud toho večera
Morrison opravdu něco ukázal, je daleko pravděpodobnější, že to
byl jeho prst, který si strčil do rozevřeného poklopce. Ale
ostatní členové skupiny (včetně Manzarka) popírají, že by se to
kdy stalo, a ani jedna ze stovek fotografií toho večera
nezachytila Jima in flagranti, takže... to možná udělal, možná
ne. Pro jednou měl však toho večera spodky, takže mohl pouze
provokovat úřady, stejně jako to dělali The Living Theater. Jeho
žertík se jim nicméně škaredě nevyplatil.
Před koncem koncertu téměř došlo ke vzbouření, když se Jim vrhl
po hlavě do publika a začal s ním divoce tančit; zbytek Doors
prchl ze scény, na kterou se nahrnuly stovky fanoušků a která
hrozila zborcením. Ale nakonec se z toho nějak dostali. Jim druhý
den řekl Rayovi, že si toho moc nepamatuje - vypil toho tolik, že
si nevzpomínal ani na let do Miami, natož na koncert... ale
možná, že Jim si Manzarka pouze dobíral. Později tvrdil, že to
vše provedl záměrně. "V Miami jsem se snažil zredukovat vlastní
mýtus, vymazat ho. Už toho bylo na můj žaludek trochu moc, tak
jsem to jedné krásné noci ukončil. Řekl jsem publiku, že jsou
bandou idiotů, když se řadí do stáda, a co tam vůbec chtějí?
Určitě nepřišli poslouchat skupinu dobrejch muzikantů, ale jsou
tam kvůli něčemu jinýmu... tak proč to nepřiznat a něco s tím
neudělat?"
Po koncertu skupina odletěla na Jamajku na vytouženou týdenní
dovolenou, nic netušíc o rozruchu, který začínal hýbat Amerikou.
Média se soustředila na incident v Miami a byla oprávněně
rozhořčena. 5. března byl Morrison v nepřítomnosti obviněn
z neslušného obnažování, z urážky, opilství a oplzlého chování -
za což mu v souhrnu hrozil trest až sedm let vězení. První známky
pozdvižení, s nimiž se Doors po příletu do Miami setkali, byly
zprávy, že televizní bavič Jackie Gleason organizoval Občanský
pochod za mravnost, který vyvrcholil třicetitisícovým
shromážděním v Orange Bowl. Doors ze začátku dělalo potíže brát
to vážně... pak bylo dvacet pět koncertů z jejich nadcházejícího
turné náhle zrušeno a oni zjišťovali, že se jejich desky
v rádiích a televizích celé země dostávají na černou listinu.
Turné se neuskutečnilo.
Koncem března se vše ještě přiostřilo: FBI vydala na Jima zatykač
na základě "nezákonného letu" (tj. jejich dovolená na Jamajce).
Zdálo se, že neexistuje šance, jak se z této kaše dostat; proto
se Jim 4. dubna sám přihlásil na policii a vzápětí byl propuštěn
na pětitisícovou kauci.

Morrison

Morrison byl oddán myšlence, že rockový koncert je něco na způsob
rituálu ("hra se odehrává na uzavřené ploše obklopené smrtí se
sexem uprostřed, a vystupování je jediná hra, kterou mám"), a ve
své vyvolené roli šamana se pohyboval s jistotou ("Mladí jsou
budoucnost. Mladé můžete měnit a formovat a ovlivňovat. To je na
mladém publiku to nejdůležitější - jsou jako čistý list, který
čeká, až ho někdo popíše - a já jsem inkoust.") Výsledkem bylo,
že nikdo netušil, co se při příštím koncertu The Doors stane -
počítaje v to členy skupiny samotné. Jak v roce 1972 vzpomínal
Robbie: "Naslouchal; přestal zpívat a naslouchal, co mu říkají
lidi. My jsme netušili, co se ksakru děje." Téhož roku se
Morrison vyjádřil k pocitu radosti, který na scéně cítí:
"Doopravdy se otevírám jenom na pódiu. Cítím se tam duchovně na
výši. Vystupování mi dává masku, místo, kam se mohu ukrýt, abych
se otevřel. Vnímám to jako něco víc než pouhé přehrání písní a
pokračování o štaci dál. Všechno beru osobně a necítím se
spokojený, dokud všechny v sále nedostaneme do společný nálady."
Při jiné příležitosti se vyjádřil poněkud jednodušeji. "Snažím
se, aby se mladý bavili."
V únoru vyšel z připravovaného alba druhý singl, "Wishful
Sinful"; který byl podobně unylý, jako singl předchozí. Ale toho
měsíce došlo k čemusi mnohem dramatičtějšímu (doslova); Jim se
konečně dostal na představení experimentální divadelní skupiny
The Living Theater, která vystupovala na jihokalifornské
univerzitě. Předešlého roku si o nich přečetl článek, v němž
stálo: "Nejsou to vlastně herci, ale potulná banda hledačů Ráje,
kteří Ráj definují jako naprosté osvobození, praktikují
hypnologii a obhajují myšlenku Ráje v Přítomnosti. Jejich
vystupování a vzezření je v naprosté opozici ke stavu totality,
který známe pod jmény právo a pořádek." Jejich divadlo bylo
divadlem konfrontace, divadlem, bořícím bariéru mezi hercem a
divákem, což hrálo Jimovi skvěle do noty; chodil na všechny
jejich vystoupení a debatoval se všemi členy společnosti, k nimž
se dostal. Byl přítomen i na místní derniéře, při níž se herci
vysvlékli téměř donaha, a policie představení přerušila. Jim byl
uchvácen.

Přinejmenším

měl smysl pro humor. V lednu 1969 oslovil v Madison
Square Garden polovinu uchváceného publika: "Vy jste život,"
prohlásil. Otočil se k druhé polovině: "Vy jste smrt." Pak
oslovil celé obecenstvo. "Já sedím rozkročmo na plotě a bolí mě
koule." Poznámce dodává na pikantnosti skutečnost, že v té době
trpěl kapavkou.
Ale živá vystoupení mu poskytovala cosi nevšedního (něco, co
bohužel chybí v jeho posledním studiovém projevu) - vzrušení
z možnosti manipulace davem. "Když jsem začínal, nebyl jsem tak
teatrální a strojený," přiznával. "Ale teď hrajeme pro daleko
větší publikum, i sály jsou větší. Musím přehánět a dělat větší
gesta; je to až komický. Mám za to, že když jste malá tečka na
jednom konci velký haly, musíte nedostatek intimity vynahrazovat
větším pohybem." Nedostatky stadionového rocku se projevily po
příchodu obřích obrazovek, které publiku (a kapelám) umožnily
alespoň trochu slušnou možnost vidět, co se děje na pódiu;
výsledkem bylo to, že spousta kapel se pak chovala, jako by
parodovaly samy sebe.

Ale hrát hudbu bylo stále těžší,

jak to přiznával sám Morrison:
"Když jsme s sebou museli tahat celý aparát, neměli jsme moc času
na psaní písniček; teď se můžeme daleko víc soustředit... potíž
je v tom, že už sami sebe moc nevnímáme. Jsme teď velký zvířata,
takže když se vydáme na turné, nahráváme; a ve volném čase se
rozprchneme. Nápady dostáváme, jenom když natáčíme. Nemůžeme je
rozvíjet jeden večer za druhým, jako jsme to dělávali dříve. Ve
studiu není tvorba tak spontánní."
A také tak nezněla - jak se prokázalo na jejich novém singlu
"Touch Me" ("předkrm" alba, které právě natáčeli). Morrison zní
v písni (a vlastně i na celém albu) křečovitě. Skladba se
vyznačuje hlavně mohutnou smyčcovou sekcí. Složil ji Krieger a
Morrison u tohoto alba poprvé trval na tom, že u každé písně bude
uveden její autor; chtěl se odlišit od Kriegerova lyrického
stylu. Možná, že si Jim tvůrčí síly schovával pro svou poezii,
protože na desku přispěl překvapivě malým počtem skladeb. "Touch
Me" nicméně vyzněla takřka jako sebeparodie, (při živých
vystoupeních Jim v titulním refrénu odmítal zpívat původní
Kriegerova slova "hit me" a místo toho používal "suck me"*); je
plochá a navzdory odvážnému refrénu aseptická, a také zdánlivě
cynická, aby se zalíbila mladistvým fanynkám skupiny. Přesto se
dokázala vyšplhat až na třetí místo v žebříčcích, v nichž se
udržela několik měsíců.
Hitové singly byly nejspíš tím posledním, po čem Morrison toužil.
Přál si, aby ho brali jako autora vážně, a chtěl, aby The Doors
zapůsobili na publikum, které mu bylo věkově blízké, a nikoliv na
dospívající mládež. Nenáviděl pozici teenagerovského idolu a
pohrdal svou rolí sexuálního symbolu. Je možné, že jeho částečné
tloustnutí v několika příštích letech bylo záměrným pokusem
zbavit se této nálepky - stejně jako plnovous a nošení co
nejošuntělejších oděvů. A přeměna v opilce? I to mohlo být zčásti
záměrné - Jim rozhodně nebyl dalek toho chovat se odporně, jen
aby ostatní vydráždil (nebo zapudil); později, ke konci života,
ho sužovaly i další problémy.
"Prožil jsem období, kdy jsem hodně pil," přiznával ke konci
roku. "Byl jsem pod velkým tlakem, který jsem nedokázal zvládat;
taky jsem pil, abych se dokázal vyrovnat se životem v přelidněném
prostředí, a taky z nudy. Jenže mě pití bavilo: uvolňuje a občas
podporuje konverzaci. Někdy je to jako hazardní hra - vyrazíte si
večer a nevíte, kde se druhého dne probudíte. Může to bejt fajn a
může to bejt průšvih. Jako házet kostkou." Ale byl si jistý - až
příliš jistý -, že má pití pod kontrolou. "Dokud stojím rovně,
můžu ochutnat všechno; každý doušek je další šancí setkat se s
blažeností."

V prosinci se Doors vrátili do studia, aby zahájili nahrávání
dalšího alba. 8. prosince, v den Morrisonových dvacátých pátých
narozenin, zažila Cheri Simmonsová s Jimem zvláštní chvilku. "Šli
jsme dolů po schodech od naší kanceláře a on mi řekl: ,Tak jsem
to dotáhnul do pětadvaceti, myslíš, že to dorazím do třicítky?' A
oba jsme věděli, že se třiceti nedožije."
The Soft Parade

PRVNÍ VYDÁNÍ - ELEKTRA EKS 75005
V pátek 13. prosince vystupovali Doors jako hlavní hvězdy večera
v Los Angeles Forum. Předskokany byli Jerry Lee Lewis a jeden
čínský hudebník, které publikum, toužící po Doors, netrpělivě
odzívalo. Když jeden příliš rozjařený fanoušek hodil na pódium
zapálenou prskavku, Jim ztratil trpělivost. "Co tady děláte?"
zeptal se davu. "Proč jste dnes večer přišli?" Žádná odpověď. "My
můžeme hrát třeba celou noc, pokud to budete chtít," pokračoval
Jim. "Ale to není, co chcete, že ne? Chcete něco víc, něco
jiného, něco, co jste ještě neviděli, že jo?" Odmlčel se. "Tak to
můžete jít do prdele! My jsme sem přišli hrát muziku!" Skupina
rozjela čtyřicetiminutovou verzi "Celebration Of The Lizard", a
to bez veškerých Jimových teatrálností - jen stál a držel se
stojanu mikrofonu. Publikum rozpačitě mlčelo.

evrop. turne

Zbytek evropského turné také probíhal bez zádrhelů... dokud se
nedostali do Amsterodamu, kde Morrison - který spolkl dva velké
kusy hašiše od fanoušků a který (jak asi není třeba ani dodávat)
celý den pil - při vystoupení Jefferson Airplane vyběhl na pódium
a zuřivě se roztančil. Pak se zhroutil. Byl v přenosném
kyslíkovém stanu převezen do nemocnice. Zbytek skupiny odcestoval
do dalšího města, kde hrál bez Jima jako trio. V nemocnici doktor
řekl Billymu a Cheri Simmonsové, že "játra tohoto chlapce opravdu
nejsou v pořádku. Pokud nepřestane pít, dlouho žít nebude".
Navzdory tomuto významnému upozornění na Jimův možný osud je
překvapivé i smutné, že nikdo kolem nedokázal Morrisona odtáhnout
od okraje propasti, nad níž se očividně nakláněl.
Po návratu do Států si Jim našel literárního agenta. Anglií byl
nadšen, Evropou již méně: "V Londýně to bylo skvělý. Fakt se jim
to líbilo. Zbytek nebyl ani tak ani tak: umírněné nadšení. Nedá
se říct, jestli se jim to líbilo nebo ne... nedokázali vyjádřit,
jaký z toho mají pocit. Ale v Evropě berou muziku vážně. Není to
jenom doména mladejch - oni o muzice diskutujou."
A Doors pokračovali v turné. Prvních pár vystoupení se odehrálo
bez většího rozruchu, ale koncerty v St Louis, Clevelandu,
Phoenixu a Chicagu se odehrály na pomezí chaosu a bouře, a občas
tuto hranici i překračovaly. Zdálo se, že pouhá hudba již
nestačí; publikum žádalo víc - událost, rituál, obřad nebo
vzbouření. A policie byla přítomna pokaždé v očekávání problémů
(snad je dokonce trochu rozdmýchávala). Jim se to pokoušel
zamluvit, jako že to je "jenom legrace. Policajti měli zábavu,
publikum mělo zábavu. Takovej podivnej trojúhelník". Krieger tak
umírněný nebyl: "Vždycky mě štvalo, když při koncertech okouněla
policie a čekala, kdy nás bude moci sebrat za nějaký slovo nebo
něco, co jsme provedli... ale počítali jsme s tím. Bylo to
součástí show. Střetávaly se tu dvě síly - jedna, co podněcovala
změny, a druhá, která chtěla, aby vše zůstalo při starém.
V takových situacích je prostě nutné najít nějakou rovnováhu."
Ale jak zdůrazňoval Morrison, kdyby tam policie nebyla,
neexistovala by žádná moc, s níž by se bylo možné střetnout, a
tudíž by k nepokojům nedocházelo.

Což se o Feast Of Friends říci nedá. Poté, co Doors do projektu
investovali přes třicet tisíc dolarů, řekli si, že čeho je moc,
toho je příliš, a natáčení zastavili. Frank Lisciandro film
sestříhal (s použitím Jimových návrhů) - výsledkem byla směs
živých záběrů (včetně koncertu/ pozdvižení v Singer Bowl) a
záběrů ze zákulisí. Ale namísto aby ve scénách z koncertů použili
živý zvuk, smíchali obraz se studiovými nahrávkami; výsledkem
byla podivná míchanice cinéma vérité (tedy cosi jako "home
movie") a klipu. Morrison byl přesto uchvácen (nikdo jiný však už
ne): "Když jsem film viděl poprvé, byl jsem dost zaražený,
protože když jsem byl na scéně, když jsem byl jednou z hlavních
postav, vnímal jsem vše pouze z vlastního pohledu. Ale vidět
všechno tak, jak to opravdu je... Najednou jsem si uvědomil, že
jsem do jisté míry pouhou loutkou, ovládanou silami, kterým jsem
rozuměl jen málo." Byla to zlověstná slova: tyto síly se
Morrisonovi měly brzy zcela vymknout zpod kontroly.
V Londýně se Morrison setkal s americkým básníkem a dramatikem
Michaelem McClurem, aby probrali možnost ztvárnění role Billyho
Kida ve filmu podle McClurovy hry The Beard a prodiskutovali
případnou spoluúčast na scénáři. Podle McClura "jsme podnikli
básnickou cestu městem přes striptýzové špeluňky v Soho k Tate
Museum (sic) a vydali jsme se na projížďku za měsíčního svitu s
básníkem Christopherem Loguem, abychom se podívali na nemocnici,
stojící na místě, kde bydlel Blake. Nakrátko jsme se stali
štamgasty hudebních klubů The Bag O'Nails a Arethusa's, kde jsme
potkali Christine Keelerovou, filmové hvězdy a pili jsme
Courvoisier a vedli filosofické rozpravy s filmovými režiséry."
McClure chválil Morrisonovu tvorbu a radil mu, aby vydal své
básně vlastním nákladem - což Jim vzápětí udělal.

Morrison

Morrison byl strašlivě nasraný. Zbytek kapely bydlel v hotelu
Royal Lancaster, on a jeho dívka měli vlastní byt na Eaton
Square. Hned na začátku nepřišel na zvukovku. V jedné skladbě
trval na úplné tmě - fakt nádhera, filmovali jsme koncert a
točili jsme i tři minuty tmy. K dovršení všeho za mnou kolem
půlnoci přišel hlavní technik a oznámil mi, že na kameře byla
závada a celý páteční večer je stejně v tahu. Takže jsme museli
všechno nachystat na sobotu. Když jsme dorazili do Roundhouse,
najednou všechno přetékalo samou pohodou. Možná, že někdo
Morrisonovi maličko domluvil - nevím. Nicméně s příchodem večera
bylo všechno nachystané, štáb nabuzený a Doors odehráli
fantastický koncert."
Undergroundový diskžokej John Peel, který spolupořádal londýnská
vystoupení, prohlásil, že Británie přijala Doors stejně, jako
Amerika přijala Beatles. Také vzpomínal na rozhovor mezi
Morrisonem a zástupcem Elektry Clivem Selwoodem: "Clive povídá
Morrisonovi: ,Hele, mám pro vás fakt vodvázanýho šoféra, kterej
vás tady proveze.' A Morrison na to: ,Poslyš, já nepotřebuju
žádnýho vodvázanýho šoféra, já potřebuju maníka, kterej umí točit
volantem.' A já si pomyslel, že to může platit na spoustu věcí
v životě. Bože, chraň mě před vodvázanýma šoférama, dej mi jenom
někoho, kdo umí točit volantem. Nevím, jestli ještě někdy pronesl
něco moudrýho, ale tohle sedí."
Film společnosti Granada The Doors Are Open, který byl v Británii
promítán následujícího měsíce, trpěl mizerným zvukem a špatným
nasvícením. Živé záběry byly navíc nevhodně prokládány záznamy
slavných demonstrací proti vietnamské válce na Grosvenor Square,
kde na protestující útočila jízdní policie (Micka Jaggera, který
se také účastnil, to inspirovalo k napsání "Street Fighting
Man"). Takto sestříhaný materiál (tento způsob prosadil bývalý
hudební kritik Tony Palmer... třebaže Morrisonovy vlastní filmy
trpí stejnými vadami) měl nejspíše pomoci ukázat důležitost rocku
a jeho význam pro vzdělance, kteří již překročili třicítku. Ale
pro všechny, kteří třicítky ještě nedosáhli, to byla jen otrava.
Morrison - který se o londýnských vystoupeních později vyjadřoval
jako o "jedněch z nejlepších, které jsme kdy předvedli" - byl
však s filmem navýsost spokojen: "Myslím, že film byl vzrušující.
Je to neuvěřitelné, objevit se v televizi. Problém je v tom, že
chlápci, co film točili, už měli svoji tezi, jak to bude vypadat,
ještě dřív, než jsme se tam vůbec objevili. Měli jsme vyjít jako
politická rocková skupina, což jim dalo příležitost vypíchnout a
rozdmýchat nějaké ty protiamerické nálady, o nichž se domnívali,
že budeme zosobňovat, takže my jsme tam ještě ani nebyli a oni už
měli film vlastně hotový... ale stejně si myslím, že to byl
vzrušující film."

Na začátku září se Doors vydali na své první evropské turné
(Velká Británie, Dánsko, Západní Německo a Holandsko), jež začalo
čtyřmi londýnskými koncerty (na kterých byli spolu s Jefferson
Airplane hlavními hvězdami). Hráli v Roundhouse 6. a 7. září (dvě
vystoupení za večer, lístky stály od 25pencí do 2 liber).
Fanoušci byli nažhavení, deset tisíc míst na čtyřech koncertech
bylo bleskurychle vyprodáno; Jefferson Airplane si své vystoupení
vyzkoušeli na Parliament Hill Fields, kam byl vstup volný, což
podnítilo fámy, že totéž provedou i Doors (bohužel to byly
skutečně pouhé fámy). Nešťastníci, na něž se s lístky nedostalo,
byli trošičku ukonejšeni zprávou, že vystoupení Doors bude
natáčet televizní společnost Granada.
Režisér záznamu John Sheppard později vzpomínal: "Před prvním
vystoupením došlo k těžkému střetu; v zákulisí probíhal souboj
velkých eg, protože se zapomnělo určit, kdo půjde hrát první: zda
Doors nebo Airplane. A Airplane vyhrál. Páteční večer byl tudíž
plný špatných vibrací: Doors byli v mizerné náladě, protože
prohráli, i když nám vyhovovalo, že musí hrát první - nemuseli
jsme platit přesčasy. Stejně jsme natáčeli jen jejich první
vystoupení - a i když mohl být jejich druhý koncert lepší, nikoho
to prostě nezajímalo.

poetie

Při vystoupení v Chicagu 10. května se očividně rozhodl
vyzkoušet, jak daleko může ve hře na rockovou hvězdu zajít, jak
daleko dokáže dotlačit své obecenstvo. Předvedl svůj životní
výkon a vydráždil publikum k nepříčetnosti. Když se skupina
nevrátila na třetí přídavek, dav se vzbouřil a vřítil se na
scénu. O tři měsíce později zaplavilo publikum scénu během
koncertu v newyorské Singer Bowl, pralo se s policií a házelo po
ní dřevěné židle. Koncert musel být zrušen, ale ještě předtím
zahlédl Pete Towshend z The Who (kteří tam hráli také) v publiku
mladičkou dívku, která značně krvácela a volala na Jima, jenž ji
dokonale ignoroval (nebo ji možná neviděl); Towshend scénu použil
jako základ pro píseň "Sally Simpson" v rockové opeře "Tommy".
Jim se opět stále víc zajímal i o další pole působnosti -
například o film. Pracoval totiž na promosnímku (což byl v té
době téměř revoluční projekt) k singlu "Unknown Soldier" [Neznámý
vojín]. (Díky tématu skladby se film objevoval v televizi ještě
méně než píseň v rádiích.) Rovněž se spolu se dvěma přáteli
z UCLA - kameramanem Paulem Ferrarou a střihačem Frankem
Lisciandrem - podílel na připravovaném dokumentu o Doors, Feast
Of Friends. Povzbuzen reakcemi na text "Ještěrky" začal zkoumat
možnosti, jak vydat svou poezii knižně.

Five To One

Na desce najdeme též hymnickou "Five To One" [Pět ku jedné],
v níž se objevuje další důmyslný slogan mladých: "the old get
older and the young get younger/ may take a week and may take
longer/ they got guns, but we got the numbers/ gonna win, yeah
we're taking over" [starý stárnou a mladý mládnou/ možná to
potrvá tejden a možná dýl/ voni maj zbraně, ale nás je víc/
vyhrajem, jó, vystřídáme je]. Nikdo tomu moc nerozuměl: říkalo
se, že pět ku jedné je poměr bílých a černých v USA nebo poměr
"čistých" a kuřáků marihuany v LA nebo... kdo ví? Většina lidí
v tom spatřovala výraz víry v rostoucí moc (a počet) mladých;
pokud tomu tak bylo, byl Jim tragicky naivní - jak se ukázalo,
establishment měl zbraně a zároveň i dostatečné množství lidí;
toho podzimu bylo chicagskou policí při sjezdu Demokratické
strany zbito deset tisíc protestujících. Ale Morrison prostě jen
prezentoval ducha doby, ducha generace, která "bezstarostně
považovala svou demografickou proliferaci za politickou moc",
abychom ocitovali výtečnou dobovou studii Leea a Shlaina Acid
Dreams (Grove/Weidenfeld).
Jako by Doors chtěli zdůraznit svou pozici ve světě rocku (pomezí
teenagerovské hudby a undergroundu), zařadili na desku i svou do
té doby nejpopovější (takřka bubblegumovou) píseň "Hello I Love
You". Byla postavená na riffu, který podezřele připomínal skladbu
The Kinks "All Day And All Of The Night", a nemohla minout cíl -
mezi singly se v USA dostala na první místo žebříčků stejně jako
v červenci pak celé album. Tento úspěch Jim oslavil svým
prohlášením, že chce skupinu opustit, protože si to celé
představoval úplně jinak. Manzarek ho umluvil, aby zůstal a
počkal, co přinese příští půlrok. Jim souhlasil, ale šťastný
nebyl.

"Najmout mě byla naprostá pitomost," přiznával Siddons o pár let
později. "Neměl jsem páru, co mám dělat. Oni si ovšem svou cestu
určovali sami. Už dřív přišli na to, že spousta lidí má úplně
odlišnou motivaci."
Do března skupina dokázala dát dohromady dvě skladby: "Unknow
Soldier" a "We Could Be So Good Together", které byly vydány jako
předkrm alba, jež mělo následovat. "Unknow Soldier" vznikla při
koncertech stejně jako předtím "The End", a na koncertech byla
velmi oblíbená pro svou teatrálnost (která je patrná i z pouhého
poslechu); byla rovněž otevřeně politická a její zřejmé narážky
proti vietnamské válce jí v undergroundové kultuře zajistily
značnou popularitu - na druhé straně se samozřejmě nemohla
objevit v rozhlase, což způsobilo, že se dostala pouze do Top 40.
Skupina se mezitím ze všech sil snažila posbírat dostatek
materiálu pro dokončení alba. Měli pár starých písní, které do té
doby ještě nenahráli; většina zbylých skladeb byla napsána ve
studiu (což je také poznat), a bylo třeba častého opakování
nahrávacích pokusů, neboť skupina neměla písně zažité - což
Morrison z duše nenáviděl. Je trochu překvapivé, že se píseň
"Waiting For The Sun" nedostala na album, které je po ní
pojmenováno (přestože byla lepší než mnohé z těch, jež se na
desku dostaly). Sestava písní je značně různorodá a nevyrovnaná,
třebaže se i zde najdou dobré okamžiky. Kromě dvou již vydaných
písní a úryvku z "Lizard" jsou nejlepšími skladbami na albu
"Spanish Caravan", působivá úprava tradičního flamenca, a
"šamanský dupák" a capella "My Wild Love".

K dovršení zmatku

vyšel text k "Celebration Of The
Lizard" na obalu alba (s poznámkou, že jde o "text k divadelní
skladbě"). Zdálo se, že během desetiletí od vzniku písně "See You
Later Alligator" se rock s odkazy na plazy stal snobskou
záležitostí; Morrison prohlašoval: "I am the Lizard King/I can do
anything" [Jsem král ještěrčí //a můžu co chci]. Označení "Lizard
King" přišlo vhod médiím, která z něj vydolovala vše, co jen bylo
možné. Napomohly jim k tomu některé Jimovy vlastní úvahy:
"Ještěrka a had se v podvědomí rovnají silám zla... Zdá se, že
had ztělesňuje vše, čeho se obáváte, třebaže jste nikdy žádného
neviděli. (,Celebration Of The Lizard') je něco jako pozvánka do
lůna temných, zlých sil." Jim se později (neúspěšně) pokoušel
této nálepky zbavit. "To všechno byla jenom legrace - lidi si asi
neuvědomují, že se to nesmí brát vážně. Když ve westernu hrajete
zlosyna, taky to nejste vy - děláte to jenom jako součást
představení. Já to neberu vážně... má to být ironie." Uvažovalo
se o divadelním uvedení "Celebration", ale nic z toho nebylo.
Celou skladbu vlastně nikdo neslyšel až do vydaní živého alba
"Absolutely Live", kam byla jedna její verze zařazena.
Vyřazení "Ještěrky" však způsobilo, že museli zaplňovat velkou
díru, a navíc na to měli jen velmi krátký čas. Poprvé se rovněž
museli učit, jak spolupracovat s přizvanými hudebníky;
Manzarekovy klávesové basy ve studiu nijak zvlášť nezněly, proto
se rozhodli zapojit basistu (což se od té doby pravidelně
opakovalo) - Dougha Lubahna ze studiové kapely Elektry The Clear
Light.
Jimův tehdejší stav jim byl také spíš na obtíž; po většinu času
byl totálně opilý. Často se zpíjel do němoty i na veřejnosti
(jednou ho na letišti Bill Sidon tiše zašoupnul pod lavici a
zakryl ho svými kufry). Měl násilnické sklony a urážel kdekoho.
To vše negativně poznamenávalo jeho schopnosti vystupovat před
publikem (pokud chcete slyšet to nejhorší, co Morrison na pódiu
předvedl - o čemž pochybuji - existuje jedna piratská nahrávka
Jimiho Hendrixe, když jamoval v newyorském Scene Clubu se
všemožnými hudebními veličinami... včetně Morrisona, jehož
blábolení je tak trapné, až se člověk diví, že ho nevykopli ze
scény).
Když přijížděl do studia, byl už většinou opilý a vláčel s sebou
dav patolízalů a muzikantských lidušek. Není divu, že nálada ve
studiu pak nebyla moc tvůrčí. Jednou to došlo tak daleko, že se
John Densmore dopálil, prásknul s paličkami a prohlásil, že
odchází ze skupiny: "Byl to syndrom třetího alba... byl jsem
znechucený. Párkrát jsem cítil... měl jsem dojem, že jsem
nespokojený, že s tím chci praštit, já nevím. Možná jsem se
Jimovi pokoušel říct, aby se tak neničil..." Densmora
přemluvili, aby zůstal, ale nahrávání rozhodně neběželo tak, jak
mělo.
Jako by to samo o sobě nestačilo, Doors se v té době rozhodli, že
se rozejdou se svými manažery. Půjčili si od Elektry peníze, aby
se vykoupili ze svých smluvních závazků s Dannem a Bonafedem.
Tento krok nebyl diktován ani tak obchodní prozíravostí jako spíš
potřebou solidarity, protože Dann s Bonafedem se pokoušeli
přesvědčit Jima, aby odešel ze skupiny a dal se na sólovou
dráhu... a navíc ho podporovali v jeho svrabu tím, že mu zadarmo
dodávali whisky. Robbie Krieger proto požádal jejich
devatenáctiletého "bedňáka", surfera Billa Siddonse, jestli by
The Doors nechtěl dělat manažera. "A co takovej manažer dělá?"
zajímal se Siddons. "Prostě budeš jenom brát telefony, a pak
budeme mít schůzky, kde se budeme rozhodovat, co dál,"
vysvětloval mu Krieger.

Waiting For The Sun

PRVNÍ VYDÁNÍ - ELEKTRA EKS 74014
Na začátku ledna 1969 se Doors vrátili do Sunset Sound, aby
nahráli své třetí album. Se třetími deskami bývají obvykle
problémy, kterým Robbie Krieger říká "syndrom třetího alba":
"Skupina má obvykle v repertoáru dost písniček na jednu, možná na
dvě desky, a pak se jede na turné a oni nemají čas na psaní
dalších věcí. Takže při třetím albu zjistíte, že skládáte až ve
studiu, a to se většinou pozná."

Původně se nezdálo, že by nedostatek materiálu představoval až
tak velký problém, protože celá jedna strana měla být zaplněna
Morrisonovou epickou básní-písní "The Celebration Of The Lizard"
[Oslava ještěrky]. Stejně jako v případě "The End" se i tato
píseň vyvíjela dlouhou dobu a skládala se ze sedmi rozdílných
částí. Ve studiu se ale nezdála být dost dobrá a s
pětadvacetiminutovu verzí, kterou natočili, byl spokojen pouze
Morrison. Rothchild ho nakonec se zbytkem Doors přehlasoval a
skladba byla zcela oprávněně uložena k ledu... byť jedna její
část - "Not To Touch The Earth [Nedotýkat se Země]," v níž se
objevilo něco na způsob melodie - byla na dokončené album
přidána.

policie

O incidentu byli zpraveni Ray Manzarek a Bill Siddons (který měl
na starosti vybavení skupiny a brzy se měl stát jejich osobním
manažerem), který běžel přesvědčit policii, že ten, koho uvěznili
(Jima právě vezli do věznice), je sólovým zpěvákem skupiny, která
má právě vystoupit. Policejní šéf, který nechtěl vyvolat vášně
v davu (v sále už byly tisícovky čekajících fanoušků), se
omluvil. Jim byl propuštěn a Manzarek se Siddonsem mu pomohli se
umýt. A tak bylo - jak si všichni mysleli - po incidentu.
Ale ne pro Jima. Vyšel na pódium s očima ještě začervenalýma ze
slzného plynu a začal vystoupení. A bylo to dobré vystoupení;
publikum bylo nadšené a živě reagovalo. Pak uprostřed poslední
písně "Back Door Man" Morrison propukl ve spontánní rap a řekl
publiku o incidentu, o tom, jak byl v zákulisí bez příčiny
napaden. Bill Siddons později vzpomínal: "Natolik shodil důvod
existence policie jako takové, že mohl vzít ty děti, nasměrovat
je a ony by pro něj všechny zemřely. Bylo to neuvěřitelné."
Ke konci písně se na jeviště začala drát policie a zároveň se
rozsvítila světla v sále. "Chcete slyšet ještě jednu?" zeptal se
Morrison davu, který vyštěkl mohutné "Ano!" "Tak zhasni světla,"
řekl Morrison zhruba směrem ke kóji osvětlovače. "Zhasni ty
zkurvený světla." Tato poznámka byla poslední kapkou, jíž přetekl
pohár trpělivosti velícího policisty. Poručík Kelly vyšel na
pódium, sdělil Morrisonovi, že je zatčen, a davu, že vystoupení
skončilo. V následné mele byli zatčeni i dva reportéři a jeden
fotograf, což Jimovi zajistilo maximální publicitu.
Během přepravy na stanici Morrisona údajně dva policajti zbili.
Na policejní služebně byl obviněn z rušení veřejného pořádku,
vyvolání výtržnosti, pobuřování a z kladení odporu při zatýkání.
Bill Siddons zaplatil kauci patnáct set dolarů z příjmů za
koncert a skupina okamžitě opustila město. Ale to byl jen začátek
Morrisonových problémů s policií. Příštích pár let mohl mít
pocit, že někde visí plakáty s jeho podobiznou a nápisem
"Wanted".
A teď na veselejší notu: Ray Manzarek se těsně před Vánocemi
oženil. Jim mu šel za svědka.

V listopadu byla jako další singl vydána "Love Me Two Times,"
která dosáhla pětadvacátého místa. To byla dobrá zpráva; špatná
zněla, že se Jimovi pití naprosto vymklo z ruky. Na koncertě
v sanfranciském Winterlandu byl Morrison ožralý jako skunk, a
vystoupení taky jako skunk zavánělo.
Manažeři skupiny si dělali starosti, měli ale za to, že Jim snad
oslavoval: rok '67 byl pro The Doors dobrý: dvě alba v první
pětce, tři singly v první třicítce. Média Morrisona srovnávala
nejen s Jamesem Deanem, Marlonem Brandem a Bobem Dylanem, ale i s
Dionýsem a Adonisem.
Rok měl ale skončit špatně. Devátého prosince 1967, den po
Jimových narozeninách, hráli Doors v Areně v connecticutském New
Havenu. Morrison se potloukal v zákulisí a vzal si do šatny jednu
obdivovatelku; když se do šatny nahrnula spousta lidí, uchýlili
se do soukromí sprchového koutu. Tam je objevil policista
newhavenského sboru a řekl jim, aby vypadli. Jim byl Jim, a tak
policistovi odvětil, aby se šel vysrat. Došlo k vzrušené slovní
výměně - a pak vytáhl policajt slzný sprej a nastříkal ho Jimovi
přímo do tváře.

Konečnou verzi snímku fotografa Joela Brodského
schválil sám Morrison: "Vypadalo to evropsky. Rozhodně to
vypadalo líp. než kdyby tam byly ty naše zasraný ksichty."
Album "Strange Days" vyšlo v říjnu 1967. Tentokrát všechno
napsali Doors (text k "You're Lost Little Girl" a "Love Me Two
Times" napsal Krieger, zbytek Jim; pod všemi písněmi byli znovu
podepsáni všichni čtyři členové skupiny). Mnohé ze skladeb už
byly nějaký čas hotové, přesto jsou ale radikálně odlišné od díla
většiny jejich současníků; v záři Léta lásky The Doors stále
znamenali temné podivínství.
A také byli populární - pokud Jim Morrison skutečně chtěl svět, a
to hned, chvíli se zdálo, že by ho mohl mít. Během dvou měsíců po
svém vydání se "Strange Days" vyšplhalo na třetí místo albové
hitparády a v žebříčku se drželo více než rok. Po většinu tohoto
období byla skupina téměř neustále na turné.
Jim na živých vystoupeních neustále přestupoval hranice, šplhal
na opony a chodil stylem provazochod po hrazení jeviště, aby se
pak po hlavě vrhl do davu. Uprostřed písně dal signál ke klidu a
zůstal potichu, dokud nepokoj publika nedostoupil neúnosnosti
(jednou to vydržel čtyři minuty); v tom okamžiku dal znamení
skupině a začali znovu.
"Bylo to totální divadlo," popisuje Jimovo vyvádění Densmore.
"Nebylo to naplánované ve studiu; ani se o tom nepřemýšlelo. Jim
byl magický - nikdy pořádně nevěděl, co bude ten večer dělat, a
právě to bylo tak vzrušující - to napětí, protože jsme to
nevěděli ani my. Naším rámcem byla naše hudba; tento rámec ale
nebyl tak pevný; dokázali jsme náhle třeba na dvacet minut změnit
téma, a Jim rozevřel náruč, zaimprovizoval nějakou poezii a my
tam jen tak improvizovali hudebně - podmalovávali jeho verše a
chvíli jamovali a pak se zase vrátili ke sloce písně... takže
přesně tohle bylo tak vzrušující. A navíc byl na publikum
neuvěřitelně napojen - dokázal je doopravdy rozpálit!"
Doors bezprostředně po koncertě, na němž Jim zaječel své matce do
tváře "fuck you!", odletěli do New Yorku, kde měli vystoupit
v show Eda Sullivana. Sullivan měl mimořádný vliv a vystoupení
v jeho show díky své velké sledovanosti pomohlo prorazit
Presleymu i Beatles. Doors měli zahrát "Light My Fire", ale právě
v tom byl problém: cenzor CBS měl námitky proti použití slova
"higher".* Navrhl místo toho jiný verš, s nímž skupina
souhlasila, ale... Jim byl Jim, a neexistoval způsob, jímž by se
dokázal s celým tím masmediálním humbukem vyrovnat. Během show
zazpíval píseň - i slovo, o něž šlo - beze změn. Řekli mu, že
Doors si v Ed Sullivan Show už nikdy nezahrají, a jemu to bylo
úplně jedno.

Album

bylo prodchnuto psychedelickou podivností - od rezonujících
tónů titulní nahrávky (na níž byli jako na jedné z vůbec prvních
použito Moogova syntezátoru - v tomto ohledu The Doors předstihli
jen Beach Boys a The Monkeys) až po činely natočené pozpátku na
"I Can't See Your Face In My Mind". A stejně jako na debutu, i
druhé album ukončili vůbec nejdelší písní. Tentokrát to byla
"When The Music Is Over", která se měla stát masovým voláním Nové
levice (a mládeže vůbec): "We want the world and we want it now
(Chceme svět a chceme ho teď)". Pokud se nedostavilo překvapení,
provázející jejich první album, nic jiného se nedalo očekávat -
tentokrát lidé již věděli, co mají čekat - přesto je to stále
prvotřídní album.
V září 1967 vyšel singl "People Are Strange" - jako předzvěst
alba, které se v té době ještě stále natáčelo. V hitparádách se
dostal na dvanácté místo.
Morison obal první desky nenáviděl a chtěl něco lepšího;
navrhoval snímek skupiny, obklopené třiceti psy, ale "nemohli
jsme ty psy sehnat. Každý říkal: ,K čemu ti psi mají být?' A já
odpovídal, že jde o symbol - že se to píše jako bůh pozpátku.*"
Elektra, která se bezpochyby bála nařčení ze satanismu, ten nápad
odmítla a "nakonec jsme to nechali na uměleckém řediteli a
fotografovi", kteří přišli s nápadem dát na obal pouťové klauny
(později tento motiv použil pro svou obálku undergroundový
časopis Oz).

Bylo tam

teď osm stop a my si mysleli: ,Můj ty bože, to je
úžasné! Můžeme dělat úplně všechno - můžeme zdvojovat, můžeme
tohle, támhleto... můžeme si hrát s osmi stopami!' Dnes se to zdá
jako nic, když se nahrává na dvaatřicet, nebo dokonce
osmačtyřicet stop, ale těchhle osm stop znamenalo skutečné
osvobození. A tak jsme si v tom okamžiku začali hrát... měli jsme
pět nástrojů: klávesy, bicí, kytaru, zpěváka a studio."
Album mělo obsahovat jednu vrcholně experimentální nahrávku -
verzi básně, kterou Jim napsal ještě na střední škole: "Horse
Latitudes". Botnick a Rothchild vytvořili podkladovou stopu
neurčitého hluku, nad níž ostatní Doors bez ladu a skladu bušili
do nástrojů (a mlátili na skořápky kokosových ořechů a házeli
plechovky od coly do železných krabic) a nad tím vším recitoval
Morrison neobvyklou báseň: "It's about the Doldrums where sailing
ships from Spain would get stuck. In order to lighten the vessel,
they had to throw things overboard; their major cargo was working
horses for the New World, and this song is about that moment when
the horse is in the air. I imagine it must have been hard to get
them over the side, 'cause when they got to the edge, they
probably started chucking and kicking... and it must have been
hell for the men to watch, too, because horses can swim for a
while, but then they lose their strength and just go down...
slowly sink away."*