Ale hrát hudbu bylo stále těžší,

jak to přiznával sám Morrison:
"Když jsme s sebou museli tahat celý aparát, neměli jsme moc času
na psaní písniček; teď se můžeme daleko víc soustředit... potíž
je v tom, že už sami sebe moc nevnímáme. Jsme teď velký zvířata,
takže když se vydáme na turné, nahráváme; a ve volném čase se
rozprchneme. Nápady dostáváme, jenom když natáčíme. Nemůžeme je
rozvíjet jeden večer za druhým, jako jsme to dělávali dříve. Ve
studiu není tvorba tak spontánní."
A také tak nezněla - jak se prokázalo na jejich novém singlu
"Touch Me" ("předkrm" alba, které právě natáčeli). Morrison zní
v písni (a vlastně i na celém albu) křečovitě. Skladba se
vyznačuje hlavně mohutnou smyčcovou sekcí. Složil ji Krieger a
Morrison u tohoto alba poprvé trval na tom, že u každé písně bude
uveden její autor; chtěl se odlišit od Kriegerova lyrického
stylu. Možná, že si Jim tvůrčí síly schovával pro svou poezii,
protože na desku přispěl překvapivě malým počtem skladeb. "Touch
Me" nicméně vyzněla takřka jako sebeparodie, (při živých
vystoupeních Jim v titulním refrénu odmítal zpívat původní
Kriegerova slova "hit me" a místo toho používal "suck me"*); je
plochá a navzdory odvážnému refrénu aseptická, a také zdánlivě
cynická, aby se zalíbila mladistvým fanynkám skupiny. Přesto se
dokázala vyšplhat až na třetí místo v žebříčcích, v nichž se
udržela několik měsíců.
Hitové singly byly nejspíš tím posledním, po čem Morrison toužil.
Přál si, aby ho brali jako autora vážně, a chtěl, aby The Doors
zapůsobili na publikum, které mu bylo věkově blízké, a nikoliv na
dospívající mládež. Nenáviděl pozici teenagerovského idolu a
pohrdal svou rolí sexuálního symbolu. Je možné, že jeho částečné
tloustnutí v několika příštích letech bylo záměrným pokusem
zbavit se této nálepky - stejně jako plnovous a nošení co
nejošuntělejších oděvů. A přeměna v opilce? I to mohlo být zčásti
záměrné - Jim rozhodně nebyl dalek toho chovat se odporně, jen
aby ostatní vydráždil (nebo zapudil); později, ke konci života,
ho sužovaly i další problémy.
"Prožil jsem období, kdy jsem hodně pil," přiznával ke konci
roku. "Byl jsem pod velkým tlakem, který jsem nedokázal zvládat;
taky jsem pil, abych se dokázal vyrovnat se životem v přelidněném
prostředí, a taky z nudy. Jenže mě pití bavilo: uvolňuje a občas
podporuje konverzaci. Někdy je to jako hazardní hra - vyrazíte si
večer a nevíte, kde se druhého dne probudíte. Může to bejt fajn a
může to bejt průšvih. Jako házet kostkou." Ale byl si jistý - až
příliš jistý -, že má pití pod kontrolou. "Dokud stojím rovně,
můžu ochutnat všechno; každý doušek je další šancí setkat se s
blažeností."