film

Ponořil se do práce; se svými spolupracovníky z Feast Of Friends
se pustil do příprav nového filmu a dohlížel na vydání knih The
Lords a The New Creature (téma Morrisona coby básníka bude
probráno později). Média mezitím volala po krvi... a zdálo se, že
oleje do ohně přilévají i Jimovi obdivovatelé, jako například
Fred Powledge v dubnovém čísle časopisu Life: "Na veřejnosti a na
deskách budí dojem, že je náladový, temperamentní, že má
povznesenou duši a že je čímsi nadopovaný. Jakmile ho uvidíte při
vystoupení, uvědomíte si, že také vypadá nebezpečně, což se u
básníka může zdát rozporuplné."
V květnu spatřil světlo světa další singl, "Tell All The People",
z chystané desky "The Soft Parade". Stejně jako předešlé dva
singly, i tento napsal Krieger; objevuje se tu orchestrální
(dechové) aranžmá a skladba je celkem skličující. Na žebříčcích
se dostala na 57. místo. Když bylo následujícího měsíce vydáno
album "The Soft Parade", ukázalo se, že je právě takovým
zklamáním jako singly, a sklidilo vesměs kritické ohlasy.
Dřívějšího standardu dosáhla pouze titulní píseň a "Shaman
Blues"; zbytek alba byl - jako celá kapela - bez jednoznačného
směřování. Morrison se ve většině skladeb projevuje jako znuděný
trouba. Je možné, že k experimentům s orchestrem sáhli ze
zoufalství - zjistili, že nevědí, kam dál.
"Nám se to líbilo, ale nikomu dalšímu už ne," připustil později
Krieger. Densmore měl z nahrávání kladný dojem: "Když jsme
točili, bylo to skvělý... utratili jsme při tom víc než osmdesát
tisíc dolarů - dělali jsme si vlastního Seržanta Peppera.* Jenom
na ukázku, jak daleko se to dostalo - poslali jsme pro dva
šumaře, Jesse McReynoldse a Jimmyho Buchanana, až do Severní
Karolíny, aby nahráli jediné sólo v jediné písni." Ale dokonce i
on uznává, že výsledek má do jejich nejlepší tvorby daleko. "V tu
chvíli se mi to zkrátka líbilo," říká prostě.
V roce 1970 se Morrison o albu vyjádřil následovně: "Nějak se to
vymklo z rukou a natáčení trvalo hrozně dlouho. Natáhlo se to na
devět měsíců. Album má být jako kniha povídek, spojených
navzájem, má být jednotné ve stylu a náladě, a právě to "The Soft
Parade" chybí."
Skutečnost, že se Morrison na albu tak málo podílel, je podivná,
vezmeme-li v úvahu jeho víru - kterou v té době vyjářil v jednom
rozhovoru -, že desky "nahradily knihy... a filmy. Film můžete
vidět jednou, možná dvakrát, potom ještě v televizi. Ale album má
větší vliv než jakákoliv jiná současná forma umění. Každý je do
nich blázen, a některá posloucháte třeba padesátkrát. Měříte svůj
mentální vývoj svými deskami." A právě o vývoj - pokrok - podle
něj v kapele šlo; komerční úspěch se dostavil víceméně nechtěně.
Jim stále silněji odmítal posedlost gramofonového průmyslu po
hitových singlech. "Myslím, že tříminutový singl je k ničemu."
Často komunikoval s tiskem, poskytl obšírný rozhovor Jerrymu
Hopkinsovi pro Rolling Stone (a byl nesmírně potěšen, když byla
do článku zařazena i jeho báseň, podepsaná James Douglas
Morrison, básník). Pronásledovala ho generace jeho rodičů a
potřeboval podporu svých vrstevníků. Michael Cuscuna v časopise
Down Beat zaznamenal: "V Jimovi Morrisonovi jsem ke svému
překvapení objevil nádhernou lidskou bytost, jež se stala obětí
senzacechtivosti médií a obtěžování hloupých novinářů. Tentýž Jim
Morrison je podle všeho lapen v kolotoči úspěchu, na veřejnosti
musí udržovat svůj image, zatímco jeho hluboké hudební a
filmařské nadání zůstává přidušeno a nevyužito." Jim si byl vědom
ironie svého postavení, chycen na hranici mezi uměním a řemeslem,
přičemž tlak na něj byl vyvíjen z obou stran. "Beru sám sebe jako
inteligentní bytost s duší klauna, která mě neustále nutí
v nejdůležitější chvíli všechno zpackat."
Skupina stále ještě mohla koncertovat po klubech a malých sálech,
promotérům platila zálohy na případné problémy se zákonem a
vystupovala obvykle pod bedlivým dohledem místních strážců
zákona. Výsledkem bylo, že jejich koncerty byly mnohem sevřenější
a skromnější, ukázněnější - dobrá rocková show, nikoliv
existenciální katarze. Několik vystoupení měli i v Mexico City...
a dokonce i Morrison byl ohromen tamějším ohlasem na "The End";
při oidipovské části skladby publikum vesele zpívalo s sebou.
("The End" byla v Mexiku hitem, což vypovídá mnohé o aztéckém
katolicismu.)
Po návratu odehráli dva triumfální koncerty v Aquarius Theater
v Los Angeles, které Elektra natáčela pro případné budoucí živé
album ("Soft Parade" přineslo značnou ztrátu a živá deska ji
mohla trochu zmírnit). Vystoupení sklidila nadšená hodnocení.
Ale pro Morrisona se radost z vystupování nadobro vytratila.
"Takzvaná vystoupení pro mě nikdy nebyla hrou. Byla to otázka
života a smrti, pokus komunikovat, zapojit spoustu lidí do
soukromého světa myšlenek. Už nemám pocit, že takovou muziku
dokážu nejlíp zprostředkovat koncertem. Ta víra je pryč."
Morrison Hotel