Což se o Feast Of Friends říci nedá. Poté, co Doors do projektu
investovali přes třicet tisíc dolarů, řekli si, že čeho je moc,
toho je příliš, a natáčení zastavili. Frank Lisciandro film
sestříhal (s použitím Jimových návrhů) - výsledkem byla směs
živých záběrů (včetně koncertu/ pozdvižení v Singer Bowl) a
záběrů ze zákulisí. Ale namísto aby ve scénách z koncertů použili
živý zvuk, smíchali obraz se studiovými nahrávkami; výsledkem
byla podivná míchanice cinéma vérité (tedy cosi jako "home
movie") a klipu. Morrison byl přesto uchvácen (nikdo jiný však už
ne): "Když jsem film viděl poprvé, byl jsem dost zaražený,
protože když jsem byl na scéně, když jsem byl jednou z hlavních
postav, vnímal jsem vše pouze z vlastního pohledu. Ale vidět
všechno tak, jak to opravdu je... Najednou jsem si uvědomil, že
jsem do jisté míry pouhou loutkou, ovládanou silami, kterým jsem
rozuměl jen málo." Byla to zlověstná slova: tyto síly se
Morrisonovi měly brzy zcela vymknout zpod kontroly.
V Londýně se Morrison setkal s americkým básníkem a dramatikem
Michaelem McClurem, aby probrali možnost ztvárnění role Billyho
Kida ve filmu podle McClurovy hry The Beard a prodiskutovali
případnou spoluúčast na scénáři. Podle McClura "jsme podnikli
básnickou cestu městem přes striptýzové špeluňky v Soho k Tate
Museum (sic) a vydali jsme se na projížďku za měsíčního svitu s
básníkem Christopherem Loguem, abychom se podívali na nemocnici,
stojící na místě, kde bydlel Blake. Nakrátko jsme se stali
štamgasty hudebních klubů The Bag O'Nails a Arethusa's, kde jsme
potkali Christine Keelerovou, filmové hvězdy a pili jsme
Courvoisier a vedli filosofické rozpravy s filmovými režiséry."
McClure chválil Morrisonovu tvorbu a radil mu, aby vydal své
básně vlastním nákladem - což Jim vzápětí udělal.