K dovršení zmatku

vyšel text k "Celebration Of The
Lizard" na obalu alba (s poznámkou, že jde o "text k divadelní
skladbě"). Zdálo se, že během desetiletí od vzniku písně "See You
Later Alligator" se rock s odkazy na plazy stal snobskou
záležitostí; Morrison prohlašoval: "I am the Lizard King/I can do
anything" [Jsem král ještěrčí //a můžu co chci]. Označení "Lizard
King" přišlo vhod médiím, která z něj vydolovala vše, co jen bylo
možné. Napomohly jim k tomu některé Jimovy vlastní úvahy:
"Ještěrka a had se v podvědomí rovnají silám zla... Zdá se, že
had ztělesňuje vše, čeho se obáváte, třebaže jste nikdy žádného
neviděli. (,Celebration Of The Lizard') je něco jako pozvánka do
lůna temných, zlých sil." Jim se později (neúspěšně) pokoušel
této nálepky zbavit. "To všechno byla jenom legrace - lidi si asi
neuvědomují, že se to nesmí brát vážně. Když ve westernu hrajete
zlosyna, taky to nejste vy - děláte to jenom jako součást
představení. Já to neberu vážně... má to být ironie." Uvažovalo
se o divadelním uvedení "Celebration", ale nic z toho nebylo.
Celou skladbu vlastně nikdo neslyšel až do vydaní živého alba
"Absolutely Live", kam byla jedna její verze zařazena.
Vyřazení "Ještěrky" však způsobilo, že museli zaplňovat velkou
díru, a navíc na to měli jen velmi krátký čas. Poprvé se rovněž
museli učit, jak spolupracovat s přizvanými hudebníky;
Manzarekovy klávesové basy ve studiu nijak zvlášť nezněly, proto
se rozhodli zapojit basistu (což se od té doby pravidelně
opakovalo) - Dougha Lubahna ze studiové kapely Elektry The Clear
Light.
Jimův tehdejší stav jim byl také spíš na obtíž; po většinu času
byl totálně opilý. Často se zpíjel do němoty i na veřejnosti
(jednou ho na letišti Bill Sidon tiše zašoupnul pod lavici a
zakryl ho svými kufry). Měl násilnické sklony a urážel kdekoho.
To vše negativně poznamenávalo jeho schopnosti vystupovat před
publikem (pokud chcete slyšet to nejhorší, co Morrison na pódiu
předvedl - o čemž pochybuji - existuje jedna piratská nahrávka
Jimiho Hendrixe, když jamoval v newyorském Scene Clubu se
všemožnými hudebními veličinami... včetně Morrisona, jehož
blábolení je tak trapné, až se člověk diví, že ho nevykopli ze
scény).
Když přijížděl do studia, byl už většinou opilý a vláčel s sebou
dav patolízalů a muzikantských lidušek. Není divu, že nálada ve
studiu pak nebyla moc tvůrčí. Jednou to došlo tak daleko, že se
John Densmore dopálil, prásknul s paličkami a prohlásil, že
odchází ze skupiny: "Byl to syndrom třetího alba... byl jsem
znechucený. Párkrát jsem cítil... měl jsem dojem, že jsem
nespokojený, že s tím chci praštit, já nevím. Možná jsem se
Jimovi pokoušel říct, aby se tak neničil..." Densmora
přemluvili, aby zůstal, ale nahrávání rozhodně neběželo tak, jak
mělo.
Jako by to samo o sobě nestačilo, Doors se v té době rozhodli, že
se rozejdou se svými manažery. Půjčili si od Elektry peníze, aby
se vykoupili ze svých smluvních závazků s Dannem a Bonafedem.
Tento krok nebyl diktován ani tak obchodní prozíravostí jako spíš
potřebou solidarity, protože Dann s Bonafedem se pokoušeli
přesvědčit Jima, aby odešel ze skupiny a dal se na sólovou
dráhu... a navíc ho podporovali v jeho svrabu tím, že mu zadarmo
dodávali whisky. Robbie Krieger proto požádal jejich
devatenáctiletého "bedňáka", surfera Billa Siddonse, jestli by
The Doors nechtěl dělat manažera. "A co takovej manažer dělá?"
zajímal se Siddons. "Prostě budeš jenom brát telefony, a pak
budeme mít schůzky, kde se budeme rozhodovat, co dál,"
vysvětloval mu Krieger.