Důvody byly prosté:

skupina se vrátila ke svým bluesovým kořenům
a zavrhla experimenty s velkými orchestry. "Párkrát jsme si
poslechli "The Soft Parade" a řekli si, že by zrovna tak dobře
znělo bez trubek," přiznal Krieger v roce 1972. "Naše muzika se
vrátila do původních kolejí s použitím pouhých čtyř nástrojů,"
vyjádřil se Morrison. "Cítili jsme, že jsme zabloudili příliš
daleko do orchestrací, a chtěli jsme se vrátit na začátek." Pro
případ, že by to někomu pořád ještě nedocházelo, vyslovil se
ještě jasněji: "Doors jsou ve skutečnosti bluesovou kapelou s
pořádnou dávkou rock'n'rollu, špetkou jazzu, přísadou popu a
ždibcem vlivů z klasiky... ale v zásadě jsme bílá bluesová
kapela."
Přestože se na albu vyskytují slabé momenty, silných okamžiků je
tu dostatek: houpavé, chytlavé "Roadhouse Blues" s Giovanni
Puglesem (neboli Johnem Sebastianem) na harmoniku; náladová,
šlapavá "The Spy". A Jimovy texty se zdály být upřímnější,
lidštější... s jednoznačně autobiografickými záblesky: "Peace
Frog" se vztahovalo k tomu, jak byl ztlučen v New Havenu; "Queen
Of The Highway" mohla být věnována Pamele. Jim a Pamela měli své
problémy: ona byla náchylná k užívání nejrůznějších látek stejně
jako Jim (věděl, že bere sedativa, ale netušil, že si píchá
heroin), a stejně jako on byl nevěrný jí, byla i ona jemu...
jenže několik jejích známostí začínalo být trochu vážnějších. "I
hope it can continue, just a little while longer [doufám, že to
neskončí, ještě aspoň chvilku ne]," zpívá Jim smutně své kosmické
družce.
Jeho problémy se zákonem pokračovaly. V březnu se vrátil do
Phoenixu k soudu kvůli listopadovému incidentu na palubě letadla.
Navzdory zmatenému svědectví jedné z letušek byl Jim shledán
vinným z napadení (vážnější žaloba z "narušování provozu letecké
linky" byla stažena). Jenže když mělo za čtrnáct dní dojít
k rozsudku, letuška si to s Jimovým zapojením do napadení
rozmyslela a rozsudek byl o dva týdny odložen.
V dubnu vyšly v nakladatelství Simon & Schuster v jednom svazku
sbírky The Lords a The New Creature, což muselo Morrisona trochu
rozveselit (i když se mu nelíbila fotogafie na obalu, ani to, že
se o něm psalo jako o Jimovi a ne jako o Jamesi Douglasovi...
přesto však redaktorovi poslal děkovný list a Michaelu McClurovi
řekl: "Tohle je poprvé, co se mnou někdo nevyjebal.").
Skupina stále natáčela svá vystoupení pro (velmi opožděné) živé
album. Při koncertu v Bostonu vypojili majitelé sálu v obavách
z nepokojů elektrický proud, přestože byli Doors ještě na pódiu.
Ale zapomněli odpojit Jimův mikrofon (Jim nazval pořadatele
"zmrdy" a obecenstvu řekl, že "vyhrajou, jestli je necháte",
načež ho zbytek kapely odtáhl z jeviště). I když se vlastně nic
nestalo, skupina zjistila, že byl náhle zrušen jejich koncert,
plánovaný na druhý den. Což znamenalo, že se nadále nemohou
spoléhat na to, že jejich vystoupení nebudou na poslední chvíli
rušena. Jima začínalo zneklidňovat, jakým směrem se vlastně ubírá
jeho život: "Pomalu si myslím, že je snazší lidi strašit než je
rozesmívat."