Antologie

THE BEST OF DOORS
Break On Through/Light My Fire/The Crystal Ship/People Are
Strange/Strange Days/Love Me Two Times/Alabama Song/Five To
One/Waiting For The Sun/Spanish Caravan/When The Music's
Over/Hello, I Love You/Roadhouse Blues/L.A. Woman/RIders On The
Storm/Touch Me/Love Her Madly/Unknown Soldier/The End
Elektra CD 7559-60345-2 listopad 1985

Během let bylo vydáno velké množství dalších antologií "the best
of" - některé z nich jsou poskládány velmi neuspořádaně (jako
například deska "13", zaměřená na hitové singly), jiné s
promyšlenější dramaturgií, jež poskytovala lepší průřez kariérou
skupiny (jako "Weird Scenes Inside The Goldmine", která upoutá
přinejmenším titulem). Žádná z nich neobsahuje nahrávky, které by
nebylo možné získat jinde, protože vše ostatní bylo již dávno
smazáno.

LIVE AT HOLLYWOOD BOWL

Wake Up/ Light My Fire/The Unknown Soldier/Little Games/The Hill
Dwellers/Spanish Caravan
Elektra EKT 40; CD 960741-2 červen 1987

IN CONCERT
Who Do You Love/Alabama Song/Back Door Man/Love Hides/Five To
One/Build Me A Woman/When The Music's Over/Close To You/Universal
Mind/Petition The Lord With Prayer/Dead Cats, Dead Rats/Break On
Through #2/The Celebration Of The Lizard (Lions In The
Street/Wake Up/A Little Game/The Hill Dwellers/Not To Touch The
Earth/Names Of The Kingdom/The Palace Of Exile)/Soul
Kitchen/Roadhouse Blues/Gloria/Light My Fire (včetně Graveyard
Poem)/ You Make Me Real/Texas Radio & The Big Beat/Love Me Two
Times/Little Red Rooster/ Moonlight Drive (včetně Horse
Latitudes)/Close To You/Unknown Soldier/The End
Elektra CD 7559-61082-2 červenec 1991

FULL CIRCLE

Elektra 42116; do vydání této knihy žádné CD nevydáno září 1972

AN AMERICAN PRAYER
1) Awake/Ghostsong/Down's Highway/Newborn Awakening 2) To Come Of
Age: Black Polished Chrome/Latino Chrome Angels And
Sailors/Stoned Immaculate 3) The Poet's Dreams: The Movie/Curses,
Invocations 4) World On Fire: AmericanNight/Roadhouse
Blues/Lament/ The Hitchhiker 5) An American Prayer
Toto album je připsáno Jimu Morrisonovi, hudba: The Doors. Skládá
se z nahrávek Jima Morrisona, přednášejícího vlastní "básně,
texty a příběhy" na pozadí hudby tří zbylých Doors. Objevují se
tu upravené verze The Wasp a Riders On The Storm, živá verze
Roadhouse Blues a nová hudba, speciálně složená pro tuto desku.
Elektra 5E-502; do vydání této knihy žádné CD nevydáno, listopad
1978

ALIVE, SHE CRIED
Gloria/Light My Fire/You Make Me Real/Texas Radio & The Big
Beat/Love Me Two Times/Little Red Rooster/Moonlight Drive
Elektra 96-0269-1; CD 060296-2 listopad 1983

THE SOFT PARADE

Tell All The People/Touch Me/Shamans Blues/Do It/Easy Ride/Wild
Child/Runnin' Blue/Wishful Sinful/The Soft Parade
Elektra 75005; CD 7559 75005-2 červenec 1969

MORRISON HOTEL
strana "Hard Rock Cafe": Roadhouse Blues/Waiting For The Sun/You
Make Me Real/Peace Frog/Blue Sunday/Ship Of Fools/
strana "Morrison Hotel": Land Ho!/The Spy/Queen Of The
Highway/Indian Summer/Maggie McGill
Elektra 75007; CD 975 007-2 únor 1970

ABSOLUTELY LIVE
Who Do You Love/Alabama Song/Back Door Man/Love Hides/Five To
One/Build Me A Woman/When The Music's Over/Close To You/Universal
Mind/Break On Through #2/The Celebration Of The Lizard/Soul
Kitchen
Elektra 2-9002 červenec 1970

LA WOMAN
The Changeling/Love Her Madly/Been Down So Long/Cars Hiss By My
Window/ L.A. Woman/America/Hyacinth House/Crawling King Snake/The
Wasp (Texas Radio and the Big Beat)/Riders On The Storm
Elektra 75011; CD. 975 011-2 duben 1971

OTHER VOICES0
Elektra K 42104; do vydání této knihy žádné CD nevydáno prosinec
1971

ALBA

THE DOORS
Break On Through (To The Other Side)/Soul Kitchen/The Crystal
Ship/Twentieth Century Fox/Alabama Song (Whisky Bar)/Light My
Fire/Back Door Man/I Looked At You/End Of The Night/Take It As It
Comes/The End
Elektra 74007; CD 974 007-2 leden 1967

STRANGE DAYS
Strange Days/You're Lost Little Girl/Love Me Two Times/Unhappy
Girl/Horse Latitudes/Moonlight Drive/People Are Strange/My Eyes
Have Seen You/ I Can't See Your Face In My Mind/When The Music's
Over
Elektra 74014; CD 974 014-2 říjen 1967

WAITING FOR THE SUN
Hello I Love You/Love Street/Not To Touch The Earth/Summer's
Almost Gone/Wintertime Love/The Unknown Soldier/Spanish
Caravan/My Wild Love/We Could Be So Good Together/Yes, The River
Knows/ Five To One
Elektra 74024; CD 974 024-2 červenec 1968

SINGLY

Break On Through/End Of The Night
Elektra 45611 leden 1967
Light My Fire/The Crystal Ship
Elektra 45615 duben 1967
People Are Strange/Unhappy Girl
Elektra 45621 září 1967
Love Me Two Times/Moonlight Drive
Elektra 45624 listopad 1967
The Unknown Soldier/We Could Be So Good Together
Elektra 45628 březen 1968
Hello I Love You/Love Street
Elektra 45635 červen 1968
Touch Me/Wild Child
Elektra 45646 prosinec 1968
Wishful, Sinful/Who Scared You
Elektra 45656 únor 1969
Tell All The People/Easy Ride
Elektra 45663 květen 1969
Runnig Blue/Do It
Elektra 45675 srpen 1969
You Make Me Real/Roadhouse Blues
Elektra 45685 březen 1970
Love Her Madly/Don't Go No Farther
Elektra 45726 březen 1971
Riders On The Storm/Changeling
Elektra 45738 červen 1971

Ať už se Stone snažil

o Morrisonovi a rušné době, v níž žil,
sdělit cokoliv, kdesi se to zadrhlo. Po celou dobu se zdůrazňuje
šamanský prvek scénou s umírajícím indiánem, kterou měl Jim
spatřit jako dítě a která se mu v průběhu filmu vrací. Jim je tu
nejasně představován jako vizionář (pomocí zmateného mysticismu a
freudovských nesmyslů), což je dovedeno k vrcholu ve scéně, kdy
odváží zbylé členy skupiny do pouště na peyotový trip. "Budu
pořád s vámi," říká Jim ostatním v jakési alegorii Krista, která
je neobratná a hloupě okázalá. Stone nás naštěstí ušetří Jimova
"zmrtvýchvstání" a scéna ve vaně (následovaná limonádově
vykresleným pochodem k P`ere Lachaise) je podána autenticky: jako
Jimova poslední opona.
Ostatní "Doors" jsou v intencích standardního hollywoodského
zjednodušování zredukováni na pouhé figurky, ve srovnání s
Morrisonem dobrosrdečné, ale tupé. Pouze Kyle McLachlan (zvláštní
agent Dale Cooper z Twin Peaks) v neuvěřitelné blond paruce coby
Ray Manzarek má co hrát: kdykoliv Kilmer/Jim řekne něco alespoň
vzdáleně hlubokomyslného, McLachlan se zatváří zadumaně. Nejspíš
má představovat cosi jako svatého Petra.
Ke kladům kromě Kilmerova výkonu patří ještě dva aspekty: kamera
a sekvence z koncertů (jež skutečně zachycují energii a vzrušení
živých vystoupení Doors), které jsou opravdu úchvatné. Přesto
máte pocit, že jste byli podvedeni, a zbylí členové Doors museli
cítit totéž. Rayi Manzarekovi se Stonův scénař protivil a odmítl
mít s filmem cokoliv společného; další dva měli - přinejmenším -
smíšené pocity.
Film, uvedený v květnu 1991, nicméně dokázal rozdmýchat jiskru
Morrisonova mýtu, a ať už se členům skupiny líbil nebo ne,
přinesl jim zisk. Žádný z jejich sólových projektů nebyl ani
zdaleka tak úspěšný, a proto investovali do vydání souboru desek
Doors: ještě než vznikl film, každý z nich inkasoval více než půl
milionu dolarů ročně za vydaná alba Doors. Což není špatné,
uvážíme-li, že jde vlastně o penzi; o to hůř, že svůj díl nemůže
dostat i Jim. Jak se vyjádřil Krieger: "Stal se legendou, ale je
mrtvý a je pryč. Je možné udělat svou značku na tomto světě a
zůstat tu, abyste se z ní radovali. Poučte se z toho."
Diskografie
Tato diskografie uvádí pouze první vydání. Reedice singlů nejsou
zahrnuty.

Mnozí

mají za to, že to Stone přehnal i po sexuální stránce. Meg
Ryanová (jako Pamela) hned na začátku odmítla jednu postelovou
scénu a nahota na plátně jí očividně působí problémy. (Ryanová
dělá v roli co může, ale je omezována skutečností, že scénář
redukuje vztah Jima a Pamely na lásku z pouťové odrhovačky. "Má
role se měla vyvíjet, ale nedošlo k tomu. Byla to jen prázdná
bublina," stěžovala si později.) Když se na začátku projektu
Kilmera ptali, jaká je Stonova "vize" Morrisona, připustil, že to
byly ,kozy a LSD'. A "koz" jsou tu vskutku přehršle: ve scénách
z koncertů je tolik nahých těl, až by si jeden mohl myslet, že se
u vchodu povinně odkládalo šatstvo.
Po uvedení autobiografie Rona Kovice Narozen čtvrtého července
byl Stone obviněn, že Kovicovo vyprávění "přebásnil"; režisér
uznal, že "říkal malé lži, aby odhalil velké pravdy". Mnoho lidí
(včetně Kennealyové a Manzareka) se domnívalo, že při vykreslení
Jimova příběhu postupoval režisér stejně. Ale jaké "velké pravdy"
se Stone snažil odhalit tady?

Měl navíc velkou schopnost ničit stejně jako inspirovat. Velmi
vyzývavá postava, které si vážím. Nevážím si toho, že cítil
potřebu škodit lidem. Myslím, že je těžší zůstat sám sebou, a
přesto si získat respekt druhých. Tohle asi nebyla zrovna jeho
parketa." Přestože se Kilmer ponořil do role tak hluboko, nebál
se, že by se stal obětí Morrisonových démonů. "Nenosím v sobě
jeho spory, takže nechodím po barech a neoživuji je. Nebojím se,
že by mě čekal podobný osud."
Ne všechny Kilmerovo ztvárnění Jima přesvědčilo. Jimovo bývalé
děvče Eve Babitzová se v časopise Esquire ptala: "Co může Val
Kilmer vědět o tom, jaké to je, být celý život tlustý, jednoho
léta si vzít LSD a vzbudit se jako princ? Val Kilmer byl princ
pořád, takže v něm nemůže být ten žár; pokud jste se nikdy
nebrodili v bahně, pak to neznáte."
Ale navzdory skvělému Kilmerovu výkonu (nebo snad právě proto, že
je tak přesný) vyvolává výsledný film zneklidňující a depresivní
dojem. Stone se soustřeďuje na Morrisonovu degeneraci, a to málo,
co ukáže z Jimova šarmu a nadání, je zastíněno jeho pádem do
spárů alkoholu. Vidíme spíše sexy rockovou hvězdu, která příliš
pije, nikoliv symbol opoziční kultury. A sledovat na plátně, jak
se Jim upíjí k smrti, není moc velká zábava, stejně jako to
nebyla zábava v jeho skutečném životě.

Harari

se po zakoupení filmových práv spojil z bývalým
producentem Doors Paulem Rothchildem a požádal ho, zda by se
neujal produkce filmové hudby, protože měl pocit, že jeho účast -
a účast zbylých členů skupiny - je pro úspěch snímku nezbytná.
Ale Doors nebyli přesvědčeni o tom, že je pro projekt Harari
vhodný. Jak Rothchild vzpomíná: "Zavolal mi Ray Manzarek a řekl
mi: ,Navštíví tě chlápek, který má opci na film o nás. Nepusť ho
k tomu. Zdržuj to.' Tak jsem to udělal. Sasha mi pořád volal a
chodil za mnou a po pár měsících jsem nakonec zavolal Rayovi a
povídal jsem, ,Rayi, ten chlap je do toho blázen. Otevřeme mu
dveře a uvidíme, co bude.' A tak ho nechali."
Manzarek a Jerry Hopkins spolupracovali na scénáři, ale projekt
byl pozdržen kvůli problémům se zákonem. Jimova pozůstalost -
včetně práv na jeho psanou tvorbu - byla nyní společně spravována
Morrisonovou a Coursonovou rodinou (Jim vše odkázal Pamele, ale
ta zemřela bez poslední vůle; v roce 1979 soudní pře určila
společnou správu Jimovy pozůstalosti - i když, jak Jerry Hopkins
podotkl, bylo ironické, že Jimovými písemnostmi disponovali
bývalý ředitel střední školy a admirál na penzi). Obě rodiny
odmítly spolupracovat na jakémkoliv filmu - což sice neznamenalo,
že je projekt odsouzen k zániku, nicméně situace nebyla příznivá
(hollywoodští producenti se kvůli hrozbě soudního procesu
nevzdávají).

Jedním z těch,

které ta myšlenka nesnesitelně trápila, byl
fotožurnalista Bob Seymore. Kdybych tak, uvažoval Seymore,
dokázal žijícího Jima Morrisona vypátrat a vyfotit - vydělal bych
jmění a byl by to základ kariéry neohroženého fotopátrače. Prvním
krokem k vystopování Morrisona samozřejmě bylo dokázat, že není
mrtvý. Jak vylíčil ve své knize The End (Omnibus, 1991),
odcestoval do Paříže a sledoval stopu, jak to jen šlo - přes hory
úředních záznamů -, a získal konkrétnější dokumentaci (z archívů
pařížské policie) než kdokoliv před ním. (Oficiální vyšetřování
Jimovy smrti nikdy neproběhlo.)
Seymoreova kniha zkoumá mnohé podivnosti a nevyřešené otázky,
které Morrisonovu smrt obklopují; aby Pamela dokázala identitu
mrtvoly, předložila policii Morrisonův starý pas. Nikdy ale nebyl
nalezen jeho platný pas. Proč jeho rodina a ostatní Doors nechali
jeho tělo v tak chudém, ubohém hrobě? (Abychom byli spravedliví:
skupina za udržování hrobu zaplatila velkou sumu... údajně je ale
nezaplatili oni, ale někdo neznámý). Proč nebyla Pamela pohřbena
vedle Jima? Kdo byl tím tajemným mužem, jenž "byl s Jimem, když
zemřel", jenž telefonoval Jimovu redaktorovi Jonathanu Dolgerovi
a ptal se na telegram, který Jim Dolgerovi poslal den před svou
smrtí?
Seymore je přesvědčen, že existují lidé, kteří vědí více než
říkají, a že události z 3. července 1971 jsou jaksi zamlžovány.
Má ale za to, že se toto zamlžování nejspíš vztahuje
k Morrisonovu užívání nelegálních drog - že Jimova osudná srdeční
příhoda byla ve skutečnosti vyvolána drogami (přičemž tou drogou
měl být kokain, nebo snad dokonce heroin - který byl tenkrát
v Paříži módnější. Je dost dobře možné, že si Jim vzal heroin
v domnění, že jde o kokain, a jeho oslabené tělo se s tímto
posledním předávkováním prostě nevyrovnalo.)
"Možná byl celý mýtus o žijícím Jimu Morrisonovi vytvořen
úmyslně, aby udržel zájem o The Doors a jejich hudbu," uzavírá.
"Je to atraktivní mýtus a nahrávací společnosti se kvůli svým
tržbám už dopustily mnohem horších věcí. Kdyby se mne někdo
zeptal, jestli si myslím, že je Jim Morrison dosud naživu,
odpověděl bych, že taková pravděpodobnost dosahuje jen něco kolem
jednoho procenta. To proto, že jedinými lidmi, kteří viděli tělo,
byla Pam a zaměstnanci pohotovosti, a proto, že identifikace byla
provedena s odkazem na starý pas. Policie to akceptovala a neměla
důvod, proč by se chovala jinak. Stačilo jim Pamelino slovo, že
jde o Jima Morrisona.
Nedokážu si představit Jima a Pam, jak složitě shánějí opravdové
tělo, je ale docela možné, že v bytě zemřel nějaký jejich přítel
a oni si náhle uvědomili, že to nabízí příležitost zmizet, na niž
Jim tak dlouho čekal. Ale to je jen domněnka - koneckonců, kdyby
chtěl Jim ode všeho odejít, mohl prostě zůstat ve Francii, kde
nebyl zdaleka tak známý. Také by se tak nemusel rozcházet s
Pamelou.

Doors

To platilo až do okamžiku, než se objevil záznam Doors, hrajících
v roce 1968 v dánské televizní show skladby "The WASP" a "Love Me
Two Times". To vyvolalo hon po dalších nahrávkách z vystoupení,
které zmizely v sedmdesátých letech - a vynořily se
v losangeleském skladišti. Nahrávky zaznamenávaly období tří let
('68-'71) a zbylí Doors i producent Paul Rothchild (který se ke
skupině připojil poprvé od roku 1970) byli rozhodnuti nevydávat
znovu nic z materiálu, který vyšel na "Absolutely Live" (byť by
se objevil v lepších nebo zajímavějších verzích).
Když materiál konečně v roce 1983 vyšel, měl formu minialba a
jmenoval se "Alive She Cried". Konečně tak zpřístupnil jejich
verzi Van Morrisonovy "Glorie" (ústřední kousek koncertů skupiny
od dob ve "Whiskey"...), byť byla naneštěstí nahrána na zvukové
zkoušce, a tak jí schází nutná odezva publika. Za zmínku stojí
také coververze "Little Red Rooster" Willieho Dixona, v němž
hraje John Sebastian na harmoniku a Robbie exceluje na slide
kytaru, a zadumaná, bluesová "Moonlight Drive". Je to cenný
počin, i když není plně "autentický" - Krieger připustil, že
skupina udělala na páscích pár drobných "vylepšení" a opravila
staré chyby.
Ani to ještě nebyl konec legitimní produkce Doors. V roce 1987
vyšlo další koncertní album "Live At The Hollywood Bowl". Možná
by mělo být označeno za minialbum, protože celé trvá jen
devatenáct minut. Vzhledem k tomu, že čtyři minuty z toho už
vyšly na "Absolutely Live", album nepředstavuje zrovna dobrou
investici. Ke kladům patří, že obsahuje ohromující osmiminutovou
verzi "Light My Fire"; k záporům pak zpočátku slibná verze
"Spanish Caravan", která skončí, sotva začne (trvá pouhou jednu
minutu a devatenáct sekund). Celý projekt vzbuzuje dojem, že byl
posbírán bez zvláštního uvažování - a tak "Alive She Cried"
zůstává bez jakýchkoliv pochybností ze všech tří koncertních alb
Doors tím nejlepším.
"Hollywood Bowl" byla vydána zároveň i na kompaktním disku, což
je další ukazatel stoupající popularity nového média. Na CD už -
až na dvě výjimky - vyšel celý katalog Doors, poté co jej
Rothchild, Botnick a zbylí Doors digitálně remasterovali.
Výjimkami jsou "An American Prayer" (přestože se nedá přímo
mluvit o albu Doors, je součástí kánonu... a v době vzniku tohoto
textu ještě stále nemá podobu CD) a "Absolutely Live". Bylo
rozhodnuto "Absolutely Live" na CD nevydávat a místo toho
zkompilovat všechen koncertní materiál Doors na jedno CD s názvem
"American Nights". Když byla kompilace v červenci 1991 konečně
vydána, název se změnil na sušší "In Concert", dvojCD, obsahující
všechen materiál ze tří koncertních alb (bez "Spanish Caravan")
plus verzi "Roadhouse Blues" z "American Prayer" a dosud
nevydanou verzi "The End" z Hollywood Bowl.
Není ale pochyb, že pozdní popularitu Doors způsobilo tajemství,
obklopující Morrisonovu smrt. Mnozí chtěli věřit, že je ještě
naživu, že bezpochyby dosud píše poezii a žije prostým rolnickým
životem, někde daleko, skryt před svými zbožňovateli. Opravdu
prostě zmizel? Morrison dlouho obdivoval francouzského básníka
Arthura Rimbauda (dokonce byl znám tím, že se podepisoval jeho
jménem), jenž se k úspěchu rovněž otočil zády a začal nový život
kdesi jinde. Mnozí z Jimových fandů (nových i starých) tomu
chtěli věřit. Mohl to zinscenovat, tvrdí - bohatý byl dost. A
nelze popřít romantickou přitažlivost té myšlenky - copak by
nebylo fantastické, kdyby to byla pravda? A znovu, uvědomme si,
že dodnes existují lidé, kteří věří, že naživu je James Dean,
Adolf Hitler i Amelia Earhartová.

Elektra

využila vzedmutou vlnu zájmu vydáním další desky
"Greatest Hits", která byla nakonec platinová - a celý katalog
skupiny se náhle začal prodávat jako horké párky. Mnozí z kupců
byli v době Jimovy smrti teprve na obecné škole. Jeho podobizny
se znovu objevovaly na tričkách a plakátech (což je trend, který
trvá dodnes) a stále se objevují nové knihy - v době, kdy vzniká
tento text, je na pultech knihkupectví přes tucet svazků od nebo
o Jimu Morrisonovi a Doors.
Rok po vydání knihy Hopkinse a Sugermana si na bobtnajícím
morrisonovském průmyslu přihrál polívčičku i časopis Rolling
Stone. "Je žhavý, je sexy, je mrtvý," prohlašoval jejich titulek.
Článek dodával, že Jimův apel spočíval ve faktu, že mladí vždy
potřebují "idol, který by nebyl řvavě čistý". Což Jim zcela jistě
nebyl. To ovšem nijak neodradilo poutníky, kteří se vydávali
k jeho pařížskému hrobu, jako by byl nějaký hipsterský svatý.
Potloukali se po hřbitově, nemírně pili (a užívali další látky) a
připíjeli Ještěrčímu králi. Správa hřbitova i policie musela tuto
část hřbitova několikrát vyklidit (uvědomíme-li si, že šlo hlavně
o skupiny feťáků, člověk musí se správou soucítit). Morrisonův
hrob není možné minout - náhrobek i celé okolí je pokryto tolika
grafitti, že to tam vypadá spíše jako v Jižním Bronxu než
v Paříži; Jimovu bustu (mimochodem velmi ohyzdnou) už dávno
ukradl nějaký sběratel suvenýrů. Je to pěkně zaneřáděné místo
posledního odpočinku.
Všechen tento zájem přirozeně znamenal pro zbytek Doors tlak, aby
se znovu zformovali, a to na delší dobu. Skupina to až do dnešní
doby moudře odmítá - nicméně ačkoliv všichni pokračovali
v samostatných hudebních projektech, žádný z nich nedosáhl nějak
zvlášť zaznamenáníhodného úspěchu. A v kredenci už žádné nevydané
pásky nezbyly.

exdoors

Ačkoliv se předtím nepublikovaná poezie od té doby již objevila
díky Franku Lisciandrovi (A Feast Of Friends) a rodině Pamely
Coursonové (Wilderness : The Lost Wriitings The American Night:
Lost Writings Vol. 11), je třeba mít na paměti, že - spolu s pěti
sty výtisky An American Prayer - The Lords a The New Creatures
jsou jedinou sbírkou, kterou Morrison sám schválil. Když byly
tyto knihy (soukromě) vydány poprvé, Jim prý prohlásil: "Teď můžu
umřít šťastný."
Jedním z bonusů pro fandy Doors na "An American Prayer" bylo
zařazení do té doby nevydané koncertní verze "Roadhouse Blues" a
přiznání, že v trezoru je ještě minimálně jedna nahrávka
("Gloria"). A vzhledem k tomu, že na albu bylo jen malé procento
(méně než 10%) nahrávek poezie, které Jim pořídil, nebylo
natočení pokračování nijak vyloučeno (leda že by ostatní nahrávky
byly podprůměrné nebo jinak nepoužitelné); úspěch desky dozajista
Manzareka přesvědčil, že trh je dosud nevydanému materiálu Doors
otevřen. Upozornil, že další projekt bude v plném rozsahu
dokumentem o Doors: "Máme asi tak 15 kilometrů pásků s Doors. Teď
se vše skrývá za kulisami, ale bude to pravděpodobně jeden
z našich příštích projektů... ale důvod, proč se to skrývá, je,
že se to - stejně jako toto album - bude muset udělat pořádně." I
po patnácti letech se tento projekt nejspíše ještě stále
"skrývá".
Ale - byť bylo album nominováno na cenu Grammy za nejlepší
mluvené album (nevyhrálo) - ne každý si myslel, že "American
Prayer" skutečně byl "pořádně udělán" - Paul Rothchild zavrhl
album jako "znásilnění. Podle mně to, co udělali s ,An American
Prayer', je, jako byste vzali obraz od Picassa, rozstříhali jej
na stovky malých kousíčků a ty rozprostřeli na zeď supermarketu.
Je to první komerční výprodej Jima Morrisona..." Nebude
posledním...
Ale i další materiál Doors, který se vynořil, byl podobně
zajímavý. V roce 1979 Francis Ford Coppola konečně dokončil svůj
film z Vietnamu Apocalypse Now. Coppola chtěl mít ve svém filmu
hudbu Doors už dlouho - dokonce se obrátil na Manzareka, aby mu
filmovou hudbu udělal, ale sešlo z toho (také natočil scénu -
která byla z konečné verze filmu vystřižena - v níž Marlon Brando
v roli Kurtze učí svou domorodou armádu verše "Light My Fire"!).
Nakonec si Coppola pro úvod a závěr filmu zvolil původní nahrávku
Doors "The End"; když Coppola píseň remixoval pro film, objevil
na master pásku vokální part, který Paul Rothchild v roce 1967
(úmyslně) pohřbil do podkladových zvuků nahrávky: "Během celé té
dlouhé rágové části Jim volá ,kill, kill, kill'*, a v jiném úseku
,fuck, fuck, fuck', a zdůrazňuje tak rytmus..." Soundtrack
z Apocalypse Now byl také nominován na Grammy za nejlepší
světovou mluvenou desku. Ani on ji nezískal...
Pozdní koncertní alba

projekt

Jejich projekt se ukázal být dost obtížný - bez Jima, který by
pořídil dodatečné přihrávky; museli pracovat s tím, co měli.
"Znovu k nám sestoupil Jim," řekl Densmore. "Tentokrát to je,
jako by říkal: ,OK, tentokrát jsou přehrávky na vás!" Nakonec se
Densmorova předpověď o Vánocích jako datu vydání ukázala
strašlivě optimistická. "Dostali jsme se do problémů," přiznal
později Manzarek a Krieger dodal: "Ve skutečnosti je to album
natolik revoluční, co se způsobu jeho vytvoření týče, že jsme si
ve skutečnosti žádné termíny neměli dávat. Nešlo předem určit,
jak dlouho nám co bude trvat... nakonec to, o čem jsme říkali:
,Jasně, tohle bude trvat víc než měsíc,' trvalo měsíce tři." Jak
vysvětlil Manzarek: "Neměli jsme model práce, kterým bychom se
mohli řídit, protože takovouhle desku před námi nikdy nikdo
neudělal."
"An American Prayer" byla nakonec vydána v listopadu 1978. Byla
připsána Jimu Morrisonovi; nápis "hudba Doors" zabíral na obalu
jen o něco menší plochu. Nic z poezie na desce nikdo předtím
nečetl ani neslyšel - vyjma titulní nahrávky, která byla už
předtím vydána v omezeném nákladu pěti set kusů. Jak vysvětlil
Manzarek, zařadili ji tam, protože ji četlo jen tak málo lidí:
",An American Prayer' byla soukromým vydáním, které Jim rozdal
přátelům a některým fanouškům, a během let za mnou chodila
spousta lidí a ptala se: ,Jak bych mohl získat výtisk? Slyšel
jsem o tom a chtěl bych si to přečíst.' A tak jsme přirozeně měli
za to, že by se měla dát na album. Byla tak dobrá, že jsme měli
pocit, že by si zasloužila větší publicitu než pouhých 500 kopií,
které jsou bůhvikde."
Pak dodal: "Doufám, že lidé, kteří si tohle album poslechnou,
budou mít na paměti, že jde o unikátní experiment... není to nic,
na co byste měli nasadit přenosku předtím, než se dáte do umývání
nádobí nebo opravy auta. Musíte si sednout a poslouchat. Jinak to
nemá cenu. Vyžaduje to jen čtyřicet minut vašeho času, a když
tomu těch čytřicet minut dáte, zavedeme vás někam, kde jste ještě
nikdy nebyli."
A dozajista jde o zajímavý dodatek ke kánonu Doors - působí
dojmem dlouhé improvizace. Ale i když podklad možná dal Jimově
poezii komerčnější a přijatelnější podobu a získal jí větší
publikum, než by snad měla, také ještě více ztížil rozlišování
mezi Morrisonem-básníkem a Morrisonem-textařem Doors. A není to
tak komerční - jak poukázal Manzarek, sotva by se tomu dalo říkat
podkladová hudba. Ale většina kritiků měla pocit, že jde o cenný
projekt, a téměř jednomyslně zdvihla palec.
Ale co poezie? Ve svých nejhorších okamžicích ("Death and my cock
are the world"*) Morrison jen jednoduše vzbuzuje rozpaky; v těch
nejlepších vládne ryzím humorem, zasvěceným pohledem a obrovskou
silou... znásobenou tím, že slyšíte, jak své dílo sám recituje.
Dokonce i v poezii byl Morrison performerem. Když rocková
básnířka Patti Smith (která se sama od Jima naučila pár triků)
psala kritiku alba pro Creem, uvedla: "Za starozákonních časů by
možná byl Mojžíšem, Samsonem nebo nejlepším z šílených biblických
proroků. Dnes se takové intenzivní drama zdá staromódní. Je
staromódní svou vášní a nevinností, jako West Side Story nebo
Hrozny hněvu. Jenže on byl staromódní - v tom nejdoslovnějším
významu - vždycky, dokonce i když tu ještě byl. Byl větší než
život, a tak byl k smíchu. Vysmívali se mu u dvora, ale lid jej
miloval."

Začali se objevovat zvěsti,

že ex-Doors spolupracují na jakémsi
projektu, a John Densmore je v létě 1977 potvrdil: "Zkoumali jsme
ty zatracený básničky dobrej rok nebo tak, ale posledních pár
měsíců k tomu přistupujeme fakt vážně a scházíme se několikrát
týdně. Doufáme, že příští měsíc nebo dva na tom budeme dělat pět
dní v týdnu a budeme to mít na Vánoce hotový, ale... víte, on je
to náš nápad. Není to nic jako ta alba Jimiho Hendrixe, která
vyšla po jeho smrti, takový to jamování v zákulisí s nějakým
jazzovým saxofonistou; a taky to není ten případ, kdy nahrávací
společnost zaloví v archivech, vyhrabe nějaký starý pásky a vydá
je v novém kabátě. Tohle je album Jimovy poezie - nedostal se
k tomu, aby je dokončil, a tak to teď Ray, Robbie a já děláme za
něj. Nebude to žádné bla bla, žádná upovídaná desetiminutovka.
Bude to něco jako biografie; jeho dětství, puberta, mládí,
veřejný život. Všechno se to dělalo na šestnáctistopý magnetofon,
a tak jsme pod ty básně napsali nějakou novou hudbu a připojili
jsme trochu staršího materiálu plus pár skutečných příhod, které
vyprávěl o tom, jak dělal své filmy, a vůbec o svém životě.
Dělají z toho něco jako biografii, a tak je to tak trochu
tematické. Jde o Jimův život, vážně."

Jenže za zády

zbylých Doors se stále ještě vznášel Jimův duch a
zdálo se, že ať udělají nebo se pokusí udělat cokoliv, vždy na ně
padne Morrisonův stín. Byl čas se s tím vyrovnat... ačkoliv
prostředkem k tomu měla paradoxně být ta složka Jimova díla,
kterou se od Doors vždy snažil oddělovat - jeho poezie. (Den před
tím, než zemřel, poslal Morrison telegram svému redaktorovi u
Simon & Schuster, kde se chystali vydat The Lords a The New
Creatures v jednom svazku a prosadit je na masovém trhu. Telegram
se týkal navrhované změny obálky; podle pověstí z ní chtěl
Morrison nechat odstranit svou fotografii i jakoukoliv zmínku
o Doors. Existují ovšem vážné pochyby o tom, že by nakladatelství
s něčím takovým souhlasilo.
Morrison před smrtí nahrál několik cenných hodin recitace své
poezie, ta ale nikdy nebyla vydána. Myšlenka na tuto skutečnost
dlouho hlodala v Densmorově mysli. John vzpomíná: "A tak jsem
zavolal Johnu Haneymu, který ty frekvence zvučil, a zeptal jsem
se ho: ,Co se stalo s pásky, na kterých je Jimova poezie? Máš
nějaké kopie?' A ten maník odpověděl: ,Líp než to. Mám originály.
Hele, nechcete sem přijet, poslechnout si to a podívat se, co by
se s tím dalo dělat?' A tak to začalo."

do užšího kola rozhodování o zpěvákovi postoupili Kevin Coyne,
Howard Werth a Jess Roden (podle některých pověstí se uvažovalo i
o Iggym Popovi, který si prý kvůli tomu nabarvil vlasy na
černo... ); nakonec se rozhodli pro Rodena. Svou novou skupinu
nazvali The Butts Band, na klávesy přibrali Phillipa Chena a na
baskytaru Roye Davise a začali zkoušet a na začátku roku 1973 i
nahrávat. Jejich (dost nudné) debutové album "The Butts Band"
z roku 1974 se nahrávalo zčásti na Jamajce a NME označil
výsledek, který je značně ovlivněn reggae, za "marginálně
slibný". Ale Roden, kterému se moc nechtělo do Los Angeles,
skupinu po krátkém britském turné opustil, a ostatní -
k nesnesení stresovaní skutečností, že Krieger a Densmore žijí na
jiném kontinentě než zbytek - odešli také. Následujícího roku se
o to Krieger pokusili znovu s novým Butts Bandem: zpěv a kytara
Michael Stuff, na klávesy Alex Richman, na bicí Mike Berkowitz a
u baskytary Karl Ruckner. Ale albu, které z této sestavy vzešlo
("Hear And Now"), se dostalo ještě horších kritik než předešlému
a skupina se zanedlouho rozpadla. Obě alba vyšla u Blue Thumbs
Records (v Británii první desku vydal label Island).
V roce 1976 se s novou skupinou - Nite City - vynořil Ray
Manzarek. Vydržela do konce roku 1977 a do té doby vyprodukovala
dvě alba (basista Nigel Harrison skončil u Blondie). První deska
sklidila v Los Angeles obrovský úspěch (nikde jinde však ne),
druhá vyšla jen v Německu. V roce 1977 se po období zdánlivé
pasivity objevil i Krieger a zformoval vlastní jazzrockovou
sestavu. Nahrála jedno album - "Robby Krieger & Friends" - na
jazzovém labelu Blue Note. Ačkoliv se všichni tři Doors dodnes
čas od času objevují na různých deskách, mají už jiné zájmy:
Densmore se už několik let snaží o hereckou kariéru, zatímco
Manzarek přesunul těžiště svého zájmu k produkci (nejúspěšnější
v tomto ohledu byl jako producent losangeleské skupiny, která si
říkala X) a spolu s dřívějším pomocníkem v kanceláři Doors Danny
Sugermanem (o kterém ještě zanedlouho uslyšíme) si založil
manažerskou a produkční firmu.

Zpětně vzato,

" ,Full Circle' byla tak trochu katastrofa,"
připustil později Densmore, "ale dali jsme do toho tehdy srdce.
Tenkrát začínalo jít skládání písní všem na nervy. Kterou píseň
teď budeme dělat? Ray na to měl svůj názor, Robbie svůj, a
všechno bylo dost nervózní; právě to je myslím důvod, proč album
nedopadlo moc dobře." Kriegerova vzpomínka na postmorrisonovská
alba je ještě otevřenější: "Doufali jsme, že něčeho dosáhneme,
ale nikdy to moc nedopadlo. Už v tom nebyla žádná rovnováha. Byli
jsme naprosto v hajzlu."
Dosud si to nicméně nepřiznali. Všichni ale věděli, že pokud mají
pokračovat, musí se něco udělat se zpěvem; potřebovali řádného
sólového vokalistu. Na podzim 1972 se vydali do Londýna na
konkurs zpěváků. (Proč zrovna do Londýna? Kdo ví... ) Manzarekovi
se tam ani trochu nelíbilo, a tak se brzy rozhodl, že je toho
právě tak dost. Oznámil, že konkurs ruší, a odletěl do Los
Angeles. Jak řekl pozdějí: "Chtěli jsme si dobít tvůrčí baterie,
právě jako Jim, když odjel do Paříže... ale ono to nefungovalo.
Byl čas s Doors skončit."

Manzarek

Jak Manzarek vzpomínal v roce 1972: "Nejdříve jsme si byli sami
sebou velmi nejistí - nevěděli jsme přesně, jak budeme znít.
Věděli jsme, že hudba bude OK, ale nebyli jsme si jistí vokály,
jejich stylem. Nevěděli jsme, jak budou sedět... ale kousek po
kousku to do sebe začínalo zapadat." Zbylí Doors debatovali
o změně jména, ale nakonec to zamítli ("Nikdo nedokázal přijít s
něčím, co by neznělo strašně nabubřele," připustil později
Krieger.). Také se rozhodli Jima nenahrazovat a převzali vokály
sami. Jak vysvětlil Ray: "Ano, mysleli jsme na to, že bychom si
našli jiného zpěváka, jenže se zdálo v podstatě nemožné přibrat
někoho jiného... a co když to nebude ten pravý? A samozřejmě by
to bylo hrozně těžké taky pro něj, protože by byl vždycky jen
náhradou za Jima."
A tak skupina vstoupila v červenci 1971 do The Doors' Workshopu a
začala pracovat na písních (včetně těch, jež byly z "LA Woman"
vyřazeny nebo se na album již nevešly), které se měly ocitnout na
dalším albu. Producentem byl Bruce Botnick, vokály převzal vesměs
Ray; druhé hlasy zpíval Robbie a na pár nahrávkách zpíval i sólo.
Zvuk doplňovalo pět basistů a dva perkusisté. Výsledek - album
"Other Voices" - bylo o hodný kus lepší, než mnozí očekávali...
ale Morrisonova absence v textech i zpěvu znamenala příliš velkou
trhlinu, která se nedala jen tak zaplnit. Přestože album dosáhlo
jednatřicátého místa americké hitparády, většina posluchačů a
kritiků se shodovala s časopisem Rolling Stone: "Je to stále
hudba Doors, hlavně kvůli svým vnějškovým atributům... pořád to
jsou Doors, ale bez duše nebo vášně; je očividné, že Jim Morrison
byl více než jen zpěvákem..."
"Myslím, že lidem bude chvíli trvat, než přivyknou tomu, co
děláme," upozornil Manzarek. "Nejdříve je to myslím bude spíš
mást... ale kousek po kousku, když budou prostě poslouchat a
půjdou po muzice..."
Alespoň publikum na koncertech bylo nadšené. Trio (plus basista
Bobby Ray) té zimy brázdilo Kanadu a Spojené státy, aby
propagovalo nové album (a kritiky byly vesměs příznivé). Na jaře
1972 se vydali do Evropy a hráli v Německu, Švýcarsku, Francii,
Belgii, Holandsku a Spojeném království, kde turné ukončili
koncertem v londýnské Imperial College. Pak se vrátili do Los
Angeles a začali pracovat na novém albu.
Nahrávání neprobíhalo dobře. Opustili The Doors' Workshop a
nastěhovali se do hollywoodského studia A&M. Také propustili
producenta Bruce Botnicka. Tentokrát mezi hostující hudebníky
patřil i vážený jazzový flétnista a saxofonista Charles Lloyd a
výsledek byl celkově mnohem jazzovější - a roztříštěnější.
Dokončené album "Full Circle" bylo vydáno v září 1972. K vadám
předcházející desky se přidaly další trhliny a celá deska je
obecně bezútěšná. V americké hitparádě dosáhla 68. příčky a
kritici tentokrát necítili potřebu brát si servítky. "Jen stěží
jsem dokázal doposlouchat do konce první stranu," přiznal kritik
časopisu Creem But Sanders. "Abych pravdu řekl, bylo mi jedno,
jestli ji doposlouchám..."