Syntaktický rozbor

De Marsay přišel za Lucienem a oba dandyové zatáhli básníka na veselé diner do anglické kavárny, kde se všichni tři opili.


CHRONOLOGIE = určování, určení časového pořadí, doby vzniku; uspořádání podle časové posloupnosti kauzálního charakteru (příčina  důsledek).
+ DOLOŽENO POSTUPNÉM USPOŘÁDÁNÍ DĚJE UKÁZKY

Dynamika vypravování a zvláštní druhy větné skladby
snaha postihnout:
• postupnost a dynamiku smyslového vnímání a myšlenkových složek, jak se vybavují
• děj, ke kterému v každém okamžiku může dojít
• chvíle, ve kterých stále nedochází k očekávanému vývoji dění

Jazyk:

= užití spisovných i nespisovných forem jazyka - podle tématu, s mírou:
Slovník
• dějová slovesa (činný rod), přídavná jména, podstatná jména
• konkrétní pojmenování (ne strom, ale dub...)
Syntax
„když“ - neočekávaný, překvapující děj, „dokud“ - délka trvání, „sotvaže“ - děj po němž bezprostředně něco následuje, „zatímco“ - souběžnost.. = věty časové
• maximální rozmanitost
• věty oznamovací, tázací, rozkazovací, zvolací - napětí, spád, - podle postoje mluvčího
• jednodušší, volnější větná stavba
• složitější stavba souvětí - uvolnění

Řeč vypravěče a postav

1. nejčastěji podoba přímé řeči (+ uvozovací věta se slovesem mluvení, myšlení)
• ich forma (vlastní pohled, postava je charakterizována slovem „JÁ“)
• er forma, postava se může stát spoluvypravěčem („ON(a)“)
2. nevlastní přímá řeč (není graficky vyčleněna uvozovkami) - znaky viz přímá
3. řeč polopřímá převádí obsah řeči postavy do řeči vypravěče (př. Žalovaný se cítí nevinen. Nezabil Juraje Hordubala, spal...). Ponechává si projevy psychologie postavy, objektivní odstup, typické výrazové prostředky
4. řeč nepřímá - uvozovací věta, o promluvách postav informuje vypravěč
5. vnitřní monolog - vyjádření myšlenkových procesů postavy, citů, duševního světa psýché

Kompozice:

= kompoziční složitost vypravování (nutnost charakteristiky osob, popisu prostředí...)
Slohové postupy
Vyprávěcí, dominantní + popisný, charakterizační, úvahový i prostě informační
(prolínání a střídání)

Vyprávěcí postup
• Vytváření KAUZÁLNÍ (postupné) / RETROSPEKTIVNÍ (vzpomínkové) dějové linie (+ dodatečné podání určité dějové složky)
• Možnost přerušení dějové linie (vedlejší příběhy...) - retardační účinek (zvýšení napětí čtenáře)
• Děje paralelní se mohou vyprávět za sebou - vyjádření složitosti děje, napětí
• SUBJEKTIVNĚ ZABARVENÝ POPIS = volný sled smyslového vnímání a smyslových dojmů (líčení dějů...)
• Personifikující slovesa, příd. jm. odvozená od sloves, pod. jm. dějová, jmenné jednočlenné věty

* EXPOZICE (uvedení do situace)
* ZÁPLETKA
* STUPŇOVÁNÍ, VYVRCHOLENÍ
* ROZUZLENÍ

Vypravování a vyprávěcí postupy

VYPRAVOVÁNÍ A VYPRÁVĚCÍ POSTUPY jsou podstatnou složkou literatury umělecké, základem děl epických, pověstí, pohádek, povídek a románů. Uplatňují se také v tvorbě publicistické, někdy i v odborných pracích (historická tematika, životopisné partie...).
Vypravování jazykově zobrazuje události (jedinečné, které se stávají jednou) , příběhy se zápletkami a s jejich rozuzlením

Naturalismus vzniká ve světě dříve: E. ZOLA, G. DE MAUPASSANT
Émile ZOLA
tvůrce a hlavní představitel NATURALISMU
inspirován Balsacovou „LIDSKOU KOMEDIÍ“ sestavil cyklus románů, z nichž nejznámější jsou:
„ZABIJÁK“
• prostředí alkoholismem poznamenaných dělníků
„GERMINAL“
„NANA“

Guy de MAUPASSANT
mistr krátkých epických útvarů a spolutvůrce moderní novely, zároveň jeden z prvních naturalistů
„KULIČKA“
• naturalistická povídka

Naturalismus

Naturalismus je krajní pól kritického realismu, zveličující negativní stránky lidského života. Snaží se zkoumat společnost a zobrazovat člověka v podmínkách, ve kterých žije. Člověka chápe jako tvora sociálně a fyziologicky determinovaného působením dědičnosti, vlivem prostředí a rasou, které jej nutí k pasivitě a ubírá člověku vůli, protože osud mu je předurčen a nemůže ho nikterak změnit. Hrdinové nemají obecný charakter, ale jsou redukováni na svůj „temperament“, citovou a rozumovou složku. Zvýrazněná je paralela mezi člověkem a zvířetem a autor počínání svého hrdiny nestranně pozoruje.
Znaky: absolutní determinace, člověk je v okamžiku narození pevně definovaná osobnost
1) Determinace rasou (život je určen rasovým původem)
2) Determinace prostředím (člověk je ovlivněn prostředím ve kterém žije)
3) Determinace genetická (osud člověka je pevně dán od narození)
Metody:
1) Zlá náhoda: Hrdina bojuje za osvobození ze své determinace, ale je zlou náhodou vrácen na začátek. Má ukázat marnou naivitu hrdinů.
2) Paralela člověk-zvíře: Staví vedle sebe člověka a zvíře a ukazuje, že člověk není o nic cennější.

Fjodor Michajlovič DOSTOJEVSKIJ

mistr mikropsychologické analýzy svých románových hrdinů - analýza lidského nitra, souboj dobra a zla v člověku

„CHUDÍ LIDÉ“ = vylíčení prostředí nejubožejších vrstev městské společnosti
• odmítání násilí, východiskem musí být pokora, smíření
„BĚSI“ = ztráta náboženské víry a vypjatý individualismus vedou k radikální revoluci a rozvratu osobnosti - proti násilí, podobné „O boji duchovním“ od Chelčického
„IDIOT“
• Děj:hlavní hrdina kníže Myškin navenek působí jako idiot, protože se snaží být dobrým a pomáhat lidem, ale je zneužíván
„BRATŘI KARAMAZOVI“ = řeší problém otcovraždy
„ZLOČIN A TREST“ = úspěšné psychologické dílo - odmítnutí přebujelého liberálního individualismu
• Děj: Příběh studenta Raskolnikova, který, ač je inteligentní a nadaný, je ve společnosti nedoceněn, cítí se ukřivděn, protože plevelu společnosti se narozdíl od něj daří dobře. Z tohoto důvodu zavraždí lichvářku a její sestru, aby získal majetek, což považuje za spravedlivé. Policie však zatkne někoho jiného, ale jeho svědomí ho donutí se policii přiznat. Je odsouzen k vyhnanství na Sibiř se svou dívkou.

Lev Nikolajevič TOLSTOJ

snaha o jeho maximální zachycení hutného popisu proudu vědomí - obrazy přecházející z reálné roviny do roviny snové a fantastické
„VOJNA A MÍR“
• velká historická epopej, jejž děj se odehrává v letech 1805 - 1815 na různých místech Evropy za Napoleonských válek, scény ze soukromého života střídají velkolepé popisy historických událostí, do nichž jsou vloženy historické a filozofické úvahy
• toto dílo je naplněním Tolstého koncepce prostého člověka a jeho úlohy v dějinách

„ANNA KARENINA“ = psychologická analýza života ženy v carském systému devatenáctého století.
• Děj:román popisuje dva milostné a rodinné osudy - vztah ženy státního úředníka Anny Kareninové k důstojníku Vronskému, který nešťastná žena řeší sebevraždou, osud jejího manžela a syna na jedné straně a šťastné, i když těžce vybojované manželství mladého statkáře Levina s Kitty, zprvu zamilovanou do Vronského, na straně druhé. Svět Anny Kareninové je světem krize duchovních hodnot.

RUSKÝ REALISMUS

Ruská realistická literatura navazuje na díla Puškina a Gogolova a na literaturu revolučních demokratů. Silnými stránkami ruského realismu bylo hluboké vidění sociálních konfliktů a pronikavá psychologická analýza románových postav.

Ivan Serejevič TURGENĚV
Vynikající zachycení přírodních obrazců v kontrastu se životem mužiků na ruských vesnicích.
„LOVCOVY ZÁPISKY“ = o lovci, který se toulal Ruskem, vidí kontrast mezi krásnou přírodou a životem mužiků (chudoba, ruský peon)
„OTCOVÉ A DĚTI“
• nihilismus - odmítání všech hodnot a pravidel společnosti
• zachycení proměny ruské společnosti v polovině minulého století na konfliktu starší a mladší generace

Gus tave FLAUBERT

jeho dílo nepodává komplexní obraz doby jako dílo Balsacovo, ale soustřeďuje se hlavně na nitro člověka, na jeho citové vztahy a duševní rozpoložení - PSYCHOLOGICKÝ POPIS, při kterém dbá na přesné slovní vystižení a dokonalý tvar. Hrdinové se uzavírají do sebe, prožívají své osobní krize v odtržení od společenského pohybu
„PANÍ BOVARYOVÁ“ = ichforma, označeno za pornografický román
• Děj: Madamme Bovary si hledá milence, neuspokojena manželstvím,
„CITOVÁ VÝCHOVA“ = mladý muž se snaží dostat do vyšší společnost a činí tak přes postele starších dam, následně zklamán a vyšší společnost opouští, protože rozhodují jen známosti a peníze
„SALAMBO“ = historie Punských válek, bitva o Kartágo

+ Émile ZOLA, Guy de MAUPASSANT

„LESK A BÍDA KURTIZÁN“

• Děj: Tento román líčí Lucienovo nové dobývání Paříže. Lucien dobývá Paříž nikoli uměním, jak bylo jeho původním záměrem, ale chladnokrevnou vypočítavostí a sobectvím. Zůstává slabochem, neustále pronásledovaný vidinou stáří bez vážnosti a majetku, proto v kritickém okamžiku nejistoty zradí onoho záhadného muže a sám spáchá sebevraždu
• snaha ukázat provázanost vysoké společnosti s podsvětím, jež získává peníze z nelegálních obchodů (kurtizány - organizace lehkých žen)

„ZTRACENÉ ILUZE“

Děj: V tomto románu líčí osudy dvou přátel z jednoho francouzského města, Davida a Luciena. Zatímco David se snaží o poctivou práci ve zděděné tiskárně, odjíždí Lucien, usilující o přiznání šlechtického titulu (po matce), do Paříže, aby ji dobyl svým básnickým uměním. Intriky, jimiž chce proniknout do prodejného pařížského světa umění a novin, neumí vhodně použít, a tak na sebe prudký společenský pád nenechá dlouho čekat. Ponížený Lucien se vrací zpět domů, kde najde přítelův podnik v úpadku, způsobeném jeho falešně vystavenými směnkami v Paříži. Potkává záhadného muže, kterým není nikdo jiný než trestanec z „Otce Goriota“ a odjíždí s ním znovu do Paříže.

Volná trilogie románů:

„OTEC GORIOT“
• silně kriticko-realistický román - útoky na morálku doby
• Děj: Otec Goriot rozdal všechno nahromaděné jmění svým milovaným dcerám, které však na otce ve vyšší společnosti zcela zapomněly. Dožívá svůj život v penzionu jedné vdovy, kde bydlí i student práv z venkova Evžen. Zatímco Goriotův osud se naplňuje a on finančně zruinován v opuštěnosti umírá, Evženova hvězda stoupá. Pod vlivem jistého uprchlého trestance upouští od dobrých předsevzetí a stává se milencem jedné ze sobeckých dcer Goriotových, od které očekává pomoc, nezbytnou pro vzestup v pařížské společnosti.

FRANCOUZSKÝ REALISMUS

Má svá specifika: zachování jistých prvků romantismu (vliv Stendhala).
Honoré de BALSAC
Jeden z největších realistů, kronikář Francie první poloviny devatenáctého století známý svým velmi svérázným společenským vystupováním a pobuřujícím životním stylem.
Snaha zachytit současnou společnost v celistvosti, zajímá se o povahu člověka jako produkt společenských vztahů, střetů zájmů a přání, charakter člověka zasazeného do prostředí, které ho spoluutváří a není tedy pouhou kulisou děje
„LIDSKÁ KOMEDIE“ - cyklus románů a povídek s autorovým pohledem na společnost, které spojuje jedno ústřední téma - morálka francouzské společnosti 19. století - život je pouze hořká fraška, komedie stojící na prkotinách.

Přední evropští autoři a jejich díla

Charles DICKENS
považován za největšího anglického romanopisce, byl vynikajícím vypravěčem a dokázal čtenáře vtáhnout do popisovaného příběhu. Vybíral románové hrdiny ze sociálně slabých vrstev, jejichž vývoj barvitě popisoval s pravdivým líčením prostředí, v kterém se pohybují (sirotčinec, chudobinec, zločinecké prostředí)
„KRONIKA PICKWICKOVA KLUBU“
• první román patřící mezi hlavní díla světového humoristického románu
• příběh pana Pickwicka, který založil turistický klub - poznávání lidí - kritika poměrů v Anglii
„OLIVER TWIST“
„MIKULÁŠ NICKLEBY“
• zachycení viktoriánské Anglie - prohlubující se bída a narůstání zločinnosti, způsobené neutěšenými sociálními podmínkami
„DAVID COPPERFIELD“
• vrcholné dílo tohoto období s autobiografickými rysy
• Dickens stále ještě věří v lidskou dobrotu a laskavost, idealizace mezilidských vztahů

V druhé polovině devatenáctého století jsou jeho obrazy společenského života propracovanější a kritičtější.
„PONURÝ DŮM“
„MALÁ DORRITKA“
• kritika vězení pro dlužníky jako krutého a nemilosrdného společenského zla

ANGLICKÝ REALISMUS

Daniel DEFOE
Považován za PRVNÍHO REALISTICKÉHO AUTORA - 17. století; předchůdce realistů
„ROBINSON CRUSOE“
• popis života na ostrově

Počátky anglického realismu najdeme už v 17. a 18. století v měšťanském románu, ale vyvrcholil pak v kritickém realismu:

Devatenácté století

je obdobím obrovského rozvoje přírodních věd a techniky, což mělo přirozeně vliv na vědy společenské, které začínají s metodami přírodních věd pracovat. Pro realismus je podstatný vznik nové filosofické školy, tzv. pozitivizmu, který hlásá, že skutečné je jen to, co lze poznat smysly a rozumem.
• Realismus popisný naplnil požadavek pravdivého pozorování a popisování společnosti, nikoliv však požadavek vědecké analýzy společnosti. (40. léta 19. století)
• Realismus kritický naplnil oba dva požadavky - popisuje, ale i kritizuje s cílem hledat nápravu chyb, vybírá si vhodná témata, pracuje s typizací (vybírá si běžné, typické) a s fakty - používal metodu zvláštního výběru faktů (vybíral si pouze fakta, která chtěl zdůraznit), zobrazuje pravdu a neuznává literární tabu. (90. léta 19. století)

Hlavní znaky realismu

Realismus se opírá o přesné a všestranné studium života jednotlivce a společnosti. Zabývá se člověkem uprostřed společnosti, formovaným a deformovaným společenskými vztahy. V tomto bodě se zásadně odlišuje od předchozích uměleckých směrů, které zpodobovaly člověka zpravidla výjimečného buď charakterovými vlastnostmi nebo společenským postavením. Realistický hrdina není člověkem hotovým, ale vyvíjí se v závislosti na prostředí. Realita se snaží podat co nejvěrnější umělecký obraz skutečnosti, kterou však nekopíruje, ale vybírá z ní určité jevy, typizuje je a předvádí na nich myšlení a jednání lidí, charakteristické pro danou epochu. K látce přistupuje s odstupem - objektivně, stojí jakoby nad ní, neúčastněn děje.

Realismus v evropských literaturách 19. století
Vypravování



a) Realismus – vývojová stádia a hlavní znaky.
b) Přední autoři anglického, francouzského a ruského realismu 19. století.
c) Vysvětlete co je to naturalismus, u kterých autorů a jak se projevuje.
d) Pohovořte o vypravování, vyprávěcích postupech, řečí autora a postav, slohových postupech ve vypravování, slovníku a syntaxi ve vypravování.
e) Syntakticky rozeberte poslední výpověď ukázky. Co je chronologie – doložte na ukázce.

balsac

Michal mu plivl do obličeje.
„Tady máš honorář za ty své články proti d’Arthezovi. Kdyby každý jednal ve svém případě nebo v případě svých přátel jako já, byl by tisk tím, čím být má: svatou a váženou institucí!“
Lucien se zapotácel. Zachytil se Rastignaca a jemu i de Marsayovi řekl: „Pánové, doufám, že mi neodmítnete dělat svědky. Ale napřed si vyrovnám účet, aby nebylo odvolání.“
Lucien vyťal Michalovi prudký políček. To Michal nečekal. Dandyové a přátelé Michalovi se vrhli mezi republikána a royalistu, aby jejich srážka snad nezvrhla ve vulgárnosti. Rastignac sebral Luciena a odváděl ho k sobě do ulice Taitbout, poněvadž bydlil v samé blízkosti výjevu, k němuž došlo na bulváru Gand. Bylo právě kolem páté hodiny, v době diner, a tak se zde lidé neshlukli, jak při takových příležitostech vždycky bývá. De Marsay přišel za Lucienem a oba dandyové zatáhli básníka na veselé diner do anglické kavárny, kde se všichni tři opili.