Mnozí

mají za to, že to Stone přehnal i po sexuální stránce. Meg
Ryanová (jako Pamela) hned na začátku odmítla jednu postelovou
scénu a nahota na plátně jí očividně působí problémy. (Ryanová
dělá v roli co může, ale je omezována skutečností, že scénář
redukuje vztah Jima a Pamely na lásku z pouťové odrhovačky. "Má
role se měla vyvíjet, ale nedošlo k tomu. Byla to jen prázdná
bublina," stěžovala si později.) Když se na začátku projektu
Kilmera ptali, jaká je Stonova "vize" Morrisona, připustil, že to
byly ,kozy a LSD'. A "koz" jsou tu vskutku přehršle: ve scénách
z koncertů je tolik nahých těl, až by si jeden mohl myslet, že se
u vchodu povinně odkládalo šatstvo.
Po uvedení autobiografie Rona Kovice Narozen čtvrtého července
byl Stone obviněn, že Kovicovo vyprávění "přebásnil"; režisér
uznal, že "říkal malé lži, aby odhalil velké pravdy". Mnoho lidí
(včetně Kennealyové a Manzareka) se domnívalo, že při vykreslení
Jimova příběhu postupoval režisér stejně. Ale jaké "velké pravdy"
se Stone snažil odhalit tady?

Měl navíc velkou schopnost ničit stejně jako inspirovat. Velmi
vyzývavá postava, které si vážím. Nevážím si toho, že cítil
potřebu škodit lidem. Myslím, že je těžší zůstat sám sebou, a
přesto si získat respekt druhých. Tohle asi nebyla zrovna jeho
parketa." Přestože se Kilmer ponořil do role tak hluboko, nebál
se, že by se stal obětí Morrisonových démonů. "Nenosím v sobě
jeho spory, takže nechodím po barech a neoživuji je. Nebojím se,
že by mě čekal podobný osud."
Ne všechny Kilmerovo ztvárnění Jima přesvědčilo. Jimovo bývalé
děvče Eve Babitzová se v časopise Esquire ptala: "Co může Val
Kilmer vědět o tom, jaké to je, být celý život tlustý, jednoho
léta si vzít LSD a vzbudit se jako princ? Val Kilmer byl princ
pořád, takže v něm nemůže být ten žár; pokud jste se nikdy
nebrodili v bahně, pak to neznáte."
Ale navzdory skvělému Kilmerovu výkonu (nebo snad právě proto, že
je tak přesný) vyvolává výsledný film zneklidňující a depresivní
dojem. Stone se soustřeďuje na Morrisonovu degeneraci, a to málo,
co ukáže z Jimova šarmu a nadání, je zastíněno jeho pádem do
spárů alkoholu. Vidíme spíše sexy rockovou hvězdu, která příliš
pije, nikoliv symbol opoziční kultury. A sledovat na plátně, jak
se Jim upíjí k smrti, není moc velká zábava, stejně jako to
nebyla zábava v jeho skutečném životě.

Do té doby

již Stone pochopitelně našel svého "Jima", a to ve
Valu Kilmerovi, klasicky vzdělaném kalifornském herci, jehož
nejvýraznějšími filmovými rolemi byli do té doby Iceman, rival
Toma Cruise v Top Gun, a bojovný kašpar Madmartigan v pohádkovém
dobrodružství Rona Howarda Willow (během tohoto filmu se Kilmer
seznámil se svou budoucí manželkou Joanne Whalleyovou). Ať už má
Stoneův film jakékoliv nedostatky (a není jich málo), vina
rozhodně neleží na Kilmerově zosobnění Morrisona - je to
neuvěřitelné převtělení.
Kilmer - který trval na tom, aby ho během natáčení oslovovali
",Jime" - studoval celé hodiny (spíše dny) živé nahrávky Doors a
všechny pásky rozhovorů s Jimem, které sehnal, aby zachytil
všechny Morrisonovy charakteristické hlasové nuance. Výsledkem
bylo - oproti všem očekáváním - že Kilmer nazpíval pro film
všechny vokály - Morrisonův zpěv slyšíme pouze tehdy, když jsou
písně Doors hrány v pozadí. Při koncertních scénách měl Kilmer
v uších dvě sluchátka a Rothchild vzpomíná: "Val slyšel vlastní
předem nahraný vokál a říkal: ,Teď bych chtěl pustit Jimův
vokál.' Jindy zase: ,Do levého ucha mi dejte Jima a do pravého
mě.' Na kameru zpíval Val živě. Je to zázrak. Je skvělý."
Vokální vtělení bylo čímsi víc, s čím Stone při výběru
představitele nepočítal. "Jsem si jistý, že když Oliver o filmu
přemýšlel, tohle si nepředstavoval," nechal se později slyšet
Kilmer. "Ale dostal jsem se velmi blízko. Občas je to dokonce
těžké rozlišit, a na to jsem opravdu pyšný. Dokonce jsem jednou
oklamal i manažera Doors. Ptal jsem se ho ,Je tohle New Orleans,
Chicago nebo Rochester? Já si nemůžu vzpomenout.' A přitom to
vůbec nebyl Morrison." Koncertní materiál z filmu je připsán
Doors "s přidanými vokály Vala Kilmera", i když to nemá valný
význam, protože na album se soundtrackem se žádná taková skladba
nedostala.
Pokud je hlasová přesnost neuvěřitelná, pak fyzické ztvárnění
postavy bylo až strašidelné. "Občas jsem se otočil, vzhlédl, a
stál tam Jim," řekl později Rothchild Jane Garciové. "Val se mnou
pracoval několik měsíců, a jak čas plynul, vplouval do toho stále
víc a víc. Kolikrát jsem mu bez nejmenšího váhání říkal ,Jime'.
Tak moc mi ho připomínal. Byl v nahrávací kabině a měl stejný
postoj jako Jim, a věci držel stejným způsobem a stejně zpíval, a
já vzhlédl a řekl jsem: ,To je Jim.'" Jerry Hopkins popisuje
podobný zážitek, když s Kilmerem a Stonem strávil jeden večer, a
Bobby Krieger měl za to, že Kilmer zná Morrisona lépe, než Jim
znal sám sebe.
Kilmer si ale o postavě, kterou hrál, nedělal žádné iluze.
"Nebyla to žádná legrace, být v jeho kůži, protože měl vskutku
bolestný život - bolest si způsoboval sám, nebo s ní možná už
přišel na svět... Ale byl velmi neposedný, a to mě s ním spojuje.
Měl hereckého ducha. Jinak řečeno: byl schizofrenní. Byl to pošuk
do morku kostí. Také toužil po respektu na poli mrtvého média -
poezie. To mě také vždy zajímalo a velmi lehce se dokážu vžít do
zklamání, které přijde, když se vám nepovede báseň." Kilmerovi
také vyšel svazek básní, takže Jimovy zkušenosti z této oblasti
osobně znal. "Vím, jaké to je, napsat špatnou báseň. Přitom se
vám ta myšlenka pořád líbí, ale nemůžete ji ze sebe dostat a jste
ztraceni.

Harari

se po zakoupení filmových práv spojil z bývalým
producentem Doors Paulem Rothchildem a požádal ho, zda by se
neujal produkce filmové hudby, protože měl pocit, že jeho účast -
a účast zbylých členů skupiny - je pro úspěch snímku nezbytná.
Ale Doors nebyli přesvědčeni o tom, že je pro projekt Harari
vhodný. Jak Rothchild vzpomíná: "Zavolal mi Ray Manzarek a řekl
mi: ,Navštíví tě chlápek, který má opci na film o nás. Nepusť ho
k tomu. Zdržuj to.' Tak jsem to udělal. Sasha mi pořád volal a
chodil za mnou a po pár měsících jsem nakonec zavolal Rayovi a
povídal jsem, ,Rayi, ten chlap je do toho blázen. Otevřeme mu
dveře a uvidíme, co bude.' A tak ho nechali."
Manzarek a Jerry Hopkins spolupracovali na scénáři, ale projekt
byl pozdržen kvůli problémům se zákonem. Jimova pozůstalost -
včetně práv na jeho psanou tvorbu - byla nyní společně spravována
Morrisonovou a Coursonovou rodinou (Jim vše odkázal Pamele, ale
ta zemřela bez poslední vůle; v roce 1979 soudní pře určila
společnou správu Jimovy pozůstalosti - i když, jak Jerry Hopkins
podotkl, bylo ironické, že Jimovými písemnostmi disponovali
bývalý ředitel střední školy a admirál na penzi). Obě rodiny
odmítly spolupracovat na jakémkoliv filmu - což sice neznamenalo,
že je projekt odsouzen k zániku, nicméně situace nebyla příznivá
(hollywoodští producenti se kvůli hrozbě soudního procesu
nevzdávají).

FILM A SOUNDTRACK

Ačkoliv byly Morrisonovy filmové aspirace spíše umělecké (ve
stylu Jean-Luca Goddarda, abychom byli konkrétní), jeho životní
příběh byl prostý: jednoduchá hollywoodská story. James Dean ve
stylu hippies? Něco takového nemohlo nezaujmout. Přestože
hollywoodský producent Sasha Harari koupil filmová práva na
Hopkinsovu a Sugermanovu knihu Nikdo to tu nepřežije už v roce
1981, trvalo dalších deset let, než se projekt uskutečnil.
V mezidobí se o roli Morrisona zajímali John Travolta, Richard
Gere a Charlie Sheen, o režii projevili zájem Brian de Palma,
Martin Scorsese, Ron Howard a Francis Ford Coppola. Travolta byl
rolí prý tak uchvácený, že se celé hodiny učil Morrisonovy pohyby
na jevišti (z videokazet, které mu poskytli samotní Doors).
Skupina jím byla nadšena natolik, že dokonce vážně zvažovala
možnost (ač to zní nepravděpodobně) vydat se s Travoltou jako
zpěvákem znovu na turné. Podle Densmora od toho nakonec upustili,
protože Travolta byl příliš "milý" na to, než aby byl přesvědčivý
- chyběla mu Morrisonova břitkost.

Pamelin život

I další Pamelin život mluví proti tomu, že by se Jim skrýval.
Rychle sklouzla do závislosti na heroinu, několikrát se pokusila
o sebevraždu - z toho jednou vjela svou dodávkou přímo do
oděvního obchodu Themis, který jí Jim koupil těsně před odjezdem
do Francie. 25. dubna 1974, tři roky po Jimově smrti, zemřela ve
svém hollywoodském bytě na předávkování heroinem; očividně se
nedokázala vyrovnat s Jimovou smrtí a začít vlastní život.
Neexistuje žádná známka toho, že by jej tajně navštěvovala, a je
nepravděpodobné, že by souhlasila s postupem, který by měl za
následek konec jejich vztahu. Právě její život coby truchlící
vdovy je v mnoha směrech tím největším důkazem, že je Jim mrtev."
Tento názor se opakuje v prohlášení Raye Manzareka z roku 1980:
"Lze-li považovat Pamelu za indikátor, pak je Jim mrtev. Ona to
nepředstírala. Byla to naprosto zlomená žena. Jim představoval
celý její život a ona byla zničená, takže podle její reakce a
podle toho, že rakev byla pohřbena do země a nikdo nic nenamítal,
mám za to, že Jim byl mrtev. Ale... kdo ví?" Opravdu: kdo ví?
Vždycky je tu jedno procento naděje; jestli opravdu chcete,
můžete tomu věřit.
Ale Seymore nebyl jediným, kdo se snažil v Paříži vyhrabat nějaká
fakta. Film režiséra Olivera Stona zaměstnal spoustu badatelů,
kteří zkoumali každý aspekt Jimova života, aby poskytli Stonovi
materiál pro jeho film o Jimovi, který se měl jmenovat prostě The
Doors. Šaman se vrací domů, do Hollywoodu.
The Doors

Jedním z těch,

které ta myšlenka nesnesitelně trápila, byl
fotožurnalista Bob Seymore. Kdybych tak, uvažoval Seymore,
dokázal žijícího Jima Morrisona vypátrat a vyfotit - vydělal bych
jmění a byl by to základ kariéry neohroženého fotopátrače. Prvním
krokem k vystopování Morrisona samozřejmě bylo dokázat, že není
mrtvý. Jak vylíčil ve své knize The End (Omnibus, 1991),
odcestoval do Paříže a sledoval stopu, jak to jen šlo - přes hory
úředních záznamů -, a získal konkrétnější dokumentaci (z archívů
pařížské policie) než kdokoliv před ním. (Oficiální vyšetřování
Jimovy smrti nikdy neproběhlo.)
Seymoreova kniha zkoumá mnohé podivnosti a nevyřešené otázky,
které Morrisonovu smrt obklopují; aby Pamela dokázala identitu
mrtvoly, předložila policii Morrisonův starý pas. Nikdy ale nebyl
nalezen jeho platný pas. Proč jeho rodina a ostatní Doors nechali
jeho tělo v tak chudém, ubohém hrobě? (Abychom byli spravedliví:
skupina za udržování hrobu zaplatila velkou sumu... údajně je ale
nezaplatili oni, ale někdo neznámý). Proč nebyla Pamela pohřbena
vedle Jima? Kdo byl tím tajemným mužem, jenž "byl s Jimem, když
zemřel", jenž telefonoval Jimovu redaktorovi Jonathanu Dolgerovi
a ptal se na telegram, který Jim Dolgerovi poslal den před svou
smrtí?
Seymore je přesvědčen, že existují lidé, kteří vědí více než
říkají, a že události z 3. července 1971 jsou jaksi zamlžovány.
Má ale za to, že se toto zamlžování nejspíš vztahuje
k Morrisonovu užívání nelegálních drog - že Jimova osudná srdeční
příhoda byla ve skutečnosti vyvolána drogami (přičemž tou drogou
měl být kokain, nebo snad dokonce heroin - který byl tenkrát
v Paříži módnější. Je dost dobře možné, že si Jim vzal heroin
v domnění, že jde o kokain, a jeho oslabené tělo se s tímto
posledním předávkováním prostě nevyrovnalo.)
"Možná byl celý mýtus o žijícím Jimu Morrisonovi vytvořen
úmyslně, aby udržel zájem o The Doors a jejich hudbu," uzavírá.
"Je to atraktivní mýtus a nahrávací společnosti se kvůli svým
tržbám už dopustily mnohem horších věcí. Kdyby se mne někdo
zeptal, jestli si myslím, že je Jim Morrison dosud naživu,
odpověděl bych, že taková pravděpodobnost dosahuje jen něco kolem
jednoho procenta. To proto, že jedinými lidmi, kteří viděli tělo,
byla Pam a zaměstnanci pohotovosti, a proto, že identifikace byla
provedena s odkazem na starý pas. Policie to akceptovala a neměla
důvod, proč by se chovala jinak. Stačilo jim Pamelino slovo, že
jde o Jima Morrisona.
Nedokážu si představit Jima a Pam, jak složitě shánějí opravdové
tělo, je ale docela možné, že v bytě zemřel nějaký jejich přítel
a oni si náhle uvědomili, že to nabízí příležitost zmizet, na niž
Jim tak dlouho čekal. Ale to je jen domněnka - koneckonců, kdyby
chtěl Jim ode všeho odejít, mohl prostě zůstat ve Francii, kde
nebyl zdaleka tak známý. Také by se tak nemusel rozcházet s
Pamelou.

Doors

To platilo až do okamžiku, než se objevil záznam Doors, hrajících
v roce 1968 v dánské televizní show skladby "The WASP" a "Love Me
Two Times". To vyvolalo hon po dalších nahrávkách z vystoupení,
které zmizely v sedmdesátých letech - a vynořily se
v losangeleském skladišti. Nahrávky zaznamenávaly období tří let
('68-'71) a zbylí Doors i producent Paul Rothchild (který se ke
skupině připojil poprvé od roku 1970) byli rozhodnuti nevydávat
znovu nic z materiálu, který vyšel na "Absolutely Live" (byť by
se objevil v lepších nebo zajímavějších verzích).
Když materiál konečně v roce 1983 vyšel, měl formu minialba a
jmenoval se "Alive She Cried". Konečně tak zpřístupnil jejich
verzi Van Morrisonovy "Glorie" (ústřední kousek koncertů skupiny
od dob ve "Whiskey"...), byť byla naneštěstí nahrána na zvukové
zkoušce, a tak jí schází nutná odezva publika. Za zmínku stojí
také coververze "Little Red Rooster" Willieho Dixona, v němž
hraje John Sebastian na harmoniku a Robbie exceluje na slide
kytaru, a zadumaná, bluesová "Moonlight Drive". Je to cenný
počin, i když není plně "autentický" - Krieger připustil, že
skupina udělala na páscích pár drobných "vylepšení" a opravila
staré chyby.
Ani to ještě nebyl konec legitimní produkce Doors. V roce 1987
vyšlo další koncertní album "Live At The Hollywood Bowl". Možná
by mělo být označeno za minialbum, protože celé trvá jen
devatenáct minut. Vzhledem k tomu, že čtyři minuty z toho už
vyšly na "Absolutely Live", album nepředstavuje zrovna dobrou
investici. Ke kladům patří, že obsahuje ohromující osmiminutovou
verzi "Light My Fire"; k záporům pak zpočátku slibná verze
"Spanish Caravan", která skončí, sotva začne (trvá pouhou jednu
minutu a devatenáct sekund). Celý projekt vzbuzuje dojem, že byl
posbírán bez zvláštního uvažování - a tak "Alive She Cried"
zůstává bez jakýchkoliv pochybností ze všech tří koncertních alb
Doors tím nejlepším.
"Hollywood Bowl" byla vydána zároveň i na kompaktním disku, což
je další ukazatel stoupající popularity nového média. Na CD už -
až na dvě výjimky - vyšel celý katalog Doors, poté co jej
Rothchild, Botnick a zbylí Doors digitálně remasterovali.
Výjimkami jsou "An American Prayer" (přestože se nedá přímo
mluvit o albu Doors, je součástí kánonu... a v době vzniku tohoto
textu ještě stále nemá podobu CD) a "Absolutely Live". Bylo
rozhodnuto "Absolutely Live" na CD nevydávat a místo toho
zkompilovat všechen koncertní materiál Doors na jedno CD s názvem
"American Nights". Když byla kompilace v červenci 1991 konečně
vydána, název se změnil na sušší "In Concert", dvojCD, obsahující
všechen materiál ze tří koncertních alb (bez "Spanish Caravan")
plus verzi "Roadhouse Blues" z "American Prayer" a dosud
nevydanou verzi "The End" z Hollywood Bowl.
Není ale pochyb, že pozdní popularitu Doors způsobilo tajemství,
obklopující Morrisonovu smrt. Mnozí chtěli věřit, že je ještě
naživu, že bezpochyby dosud píše poezii a žije prostým rolnickým
životem, někde daleko, skryt před svými zbožňovateli. Opravdu
prostě zmizel? Morrison dlouho obdivoval francouzského básníka
Arthura Rimbauda (dokonce byl znám tím, že se podepisoval jeho
jménem), jenž se k úspěchu rovněž otočil zády a začal nový život
kdesi jinde. Mnozí z Jimových fandů (nových i starých) tomu
chtěli věřit. Mohl to zinscenovat, tvrdí - bohatý byl dost. A
nelze popřít romantickou přitažlivost té myšlenky - copak by
nebylo fantastické, kdyby to byla pravda? A znovu, uvědomme si,
že dodnes existují lidé, kteří věří, že naživu je James Dean,
Adolf Hitler i Amelia Earhartová.

Elektra

využila vzedmutou vlnu zájmu vydáním další desky
"Greatest Hits", která byla nakonec platinová - a celý katalog
skupiny se náhle začal prodávat jako horké párky. Mnozí z kupců
byli v době Jimovy smrti teprve na obecné škole. Jeho podobizny
se znovu objevovaly na tričkách a plakátech (což je trend, který
trvá dodnes) a stále se objevují nové knihy - v době, kdy vzniká
tento text, je na pultech knihkupectví přes tucet svazků od nebo
o Jimu Morrisonovi a Doors.
Rok po vydání knihy Hopkinse a Sugermana si na bobtnajícím
morrisonovském průmyslu přihrál polívčičku i časopis Rolling
Stone. "Je žhavý, je sexy, je mrtvý," prohlašoval jejich titulek.
Článek dodával, že Jimův apel spočíval ve faktu, že mladí vždy
potřebují "idol, který by nebyl řvavě čistý". Což Jim zcela jistě
nebyl. To ovšem nijak neodradilo poutníky, kteří se vydávali
k jeho pařížskému hrobu, jako by byl nějaký hipsterský svatý.
Potloukali se po hřbitově, nemírně pili (a užívali další látky) a
připíjeli Ještěrčímu králi. Správa hřbitova i policie musela tuto
část hřbitova několikrát vyklidit (uvědomíme-li si, že šlo hlavně
o skupiny feťáků, člověk musí se správou soucítit). Morrisonův
hrob není možné minout - náhrobek i celé okolí je pokryto tolika
grafitti, že to tam vypadá spíše jako v Jižním Bronxu než
v Paříži; Jimovu bustu (mimochodem velmi ohyzdnou) už dávno
ukradl nějaký sběratel suvenýrů. Je to pěkně zaneřáděné místo
posledního odpočinku.
Všechen tento zájem přirozeně znamenal pro zbytek Doors tlak, aby
se znovu zformovali, a to na delší dobu. Skupina to až do dnešní
doby moudře odmítá - nicméně ačkoliv všichni pokračovali
v samostatných hudebních projektech, žádný z nich nedosáhl nějak
zvlášť zaznamenáníhodného úspěchu. A v kredenci už žádné nevydané
pásky nezbyly.

Ačkoliv

je kniha pokladnicí dosud neznámých a málo známých
skutečností, historky o muzikantských liduškách jsou pro mnohé
čtenáře (včetně mne) trochu příliš nechutné, a Morrisonova i
Coursonova rodina se okamžitě spojily se svými právníky. Jac
Holzman zatratil knihu jako celek: "Ta knížka není ničím jiným
než přežvykováním už řečeného - není seriózní. Je příliš
monumentální a často má sklony dělat senzaci z těch aspektů
Jimova charakteru, které by bylo lépe ignorovat. Pověsti kolem
jeho smrti? Nejenže jsou úchylné, ale i neuvěřitelné. Danny
Sugerman - jak to říci taktně? - nebyl s Jimem v tak těsném
vztahu, jak v této knize naznačuje... Pochybuji, že vůbec někdo
znal Jima takhle dobře."
Jenomže skandály bezpochyby způsobily velký prodej knihy, přiměly
Hollywood zajímat se o případný film o Doors a následně ovlivnily
vydavatele a jejich budoucí pojetí biografií rockových hvězd;
bezpochyby také povzbudily Alberta Goldmana ve víře, že ubohost
je jízdenkou na vrchol - trik, který od té doby použil na Elvise
a Johna Lennona (v současnosti pracuje na vlastní "verzi"
Morrisonova příběhu).

V červnu 1980 vyšla kniha No One Here Gets Out Alive (Nikdo to tu
nepřežije) od Jerryho Hopkinse a Danny Sugermana. Hopkins dělal
interview s Morrisonem pro Rolling Stone a jel s Doors do Mexika;
jeho první kniha - Elvis (která dodnes patří k nejlepším
Presleyho biografiím) - byla z části věnována Jimu Morrisonovi
"za nápad"; krátce po Jimově smrti oznámil, že pracuje na knize
o Doors. První verzi knihy ale několik nakladatelů odmítlo - pro
její přílišnou délku a proto, že byla "příliš suchá". V tom
okamžiku do děje vstoupil Danny Sugerman, který byl za zlatých
časů "spolupracovníkem managementu" Doors, třebaže mu ještě
nabylo ani dvacet. Intenzivně na Hopkinsově rukopisu pracoval,
přidal další materiál (pochybné autenticity), týkající se
především Morrisonových sexuálních a drogových aktivit, a
rozhodným způsobem zvýšil skandálnost textu. Po konečné verzi
chňapli Warner Bros (kteří knihu předtím dvakrát odmítli); stal
se z ní nečekaný bestseller. "Myslím, že Morrison byl bohem
moderní doby. Nebo, k sakru, přinejmenším Pán!" napsal Sugerman
v úvodu, a od toho okamžiku se hranice mezi faktem a legendou
rozmlžuje; mýtem, který kniha prosazuje nejtvrdojíšněji a apeluje
tak na romanticky zaměřené čtenáře, je myšlenka, že by Morrison
ještě mohl být naživu. Někde. Autoři píšou o Morrisonově "údajné"
smrti.

exdoors

Ačkoliv se předtím nepublikovaná poezie od té doby již objevila
díky Franku Lisciandrovi (A Feast Of Friends) a rodině Pamely
Coursonové (Wilderness : The Lost Wriitings The American Night:
Lost Writings Vol. 11), je třeba mít na paměti, že - spolu s pěti
sty výtisky An American Prayer - The Lords a The New Creatures
jsou jedinou sbírkou, kterou Morrison sám schválil. Když byly
tyto knihy (soukromě) vydány poprvé, Jim prý prohlásil: "Teď můžu
umřít šťastný."
Jedním z bonusů pro fandy Doors na "An American Prayer" bylo
zařazení do té doby nevydané koncertní verze "Roadhouse Blues" a
přiznání, že v trezoru je ještě minimálně jedna nahrávka
("Gloria"). A vzhledem k tomu, že na albu bylo jen malé procento
(méně než 10%) nahrávek poezie, které Jim pořídil, nebylo
natočení pokračování nijak vyloučeno (leda že by ostatní nahrávky
byly podprůměrné nebo jinak nepoužitelné); úspěch desky dozajista
Manzareka přesvědčil, že trh je dosud nevydanému materiálu Doors
otevřen. Upozornil, že další projekt bude v plném rozsahu
dokumentem o Doors: "Máme asi tak 15 kilometrů pásků s Doors. Teď
se vše skrývá za kulisami, ale bude to pravděpodobně jeden
z našich příštích projektů... ale důvod, proč se to skrývá, je,
že se to - stejně jako toto album - bude muset udělat pořádně." I
po patnácti letech se tento projekt nejspíše ještě stále
"skrývá".
Ale - byť bylo album nominováno na cenu Grammy za nejlepší
mluvené album (nevyhrálo) - ne každý si myslel, že "American
Prayer" skutečně byl "pořádně udělán" - Paul Rothchild zavrhl
album jako "znásilnění. Podle mně to, co udělali s ,An American
Prayer', je, jako byste vzali obraz od Picassa, rozstříhali jej
na stovky malých kousíčků a ty rozprostřeli na zeď supermarketu.
Je to první komerční výprodej Jima Morrisona..." Nebude
posledním...
Ale i další materiál Doors, který se vynořil, byl podobně
zajímavý. V roce 1979 Francis Ford Coppola konečně dokončil svůj
film z Vietnamu Apocalypse Now. Coppola chtěl mít ve svém filmu
hudbu Doors už dlouho - dokonce se obrátil na Manzareka, aby mu
filmovou hudbu udělal, ale sešlo z toho (také natočil scénu -
která byla z konečné verze filmu vystřižena - v níž Marlon Brando
v roli Kurtze učí svou domorodou armádu verše "Light My Fire"!).
Nakonec si Coppola pro úvod a závěr filmu zvolil původní nahrávku
Doors "The End"; když Coppola píseň remixoval pro film, objevil
na master pásku vokální part, který Paul Rothchild v roce 1967
(úmyslně) pohřbil do podkladových zvuků nahrávky: "Během celé té
dlouhé rágové části Jim volá ,kill, kill, kill'*, a v jiném úseku
,fuck, fuck, fuck', a zdůrazňuje tak rytmus..." Soundtrack
z Apocalypse Now byl také nominován na Grammy za nejlepší
světovou mluvenou desku. Ani on ji nezískal...
Pozdní koncertní alba

projekt

Jejich projekt se ukázal být dost obtížný - bez Jima, který by
pořídil dodatečné přihrávky; museli pracovat s tím, co měli.
"Znovu k nám sestoupil Jim," řekl Densmore. "Tentokrát to je,
jako by říkal: ,OK, tentokrát jsou přehrávky na vás!" Nakonec se
Densmorova předpověď o Vánocích jako datu vydání ukázala
strašlivě optimistická. "Dostali jsme se do problémů," přiznal
později Manzarek a Krieger dodal: "Ve skutečnosti je to album
natolik revoluční, co se způsobu jeho vytvoření týče, že jsme si
ve skutečnosti žádné termíny neměli dávat. Nešlo předem určit,
jak dlouho nám co bude trvat... nakonec to, o čem jsme říkali:
,Jasně, tohle bude trvat víc než měsíc,' trvalo měsíce tři." Jak
vysvětlil Manzarek: "Neměli jsme model práce, kterým bychom se
mohli řídit, protože takovouhle desku před námi nikdy nikdo
neudělal."
"An American Prayer" byla nakonec vydána v listopadu 1978. Byla
připsána Jimu Morrisonovi; nápis "hudba Doors" zabíral na obalu
jen o něco menší plochu. Nic z poezie na desce nikdo předtím
nečetl ani neslyšel - vyjma titulní nahrávky, která byla už
předtím vydána v omezeném nákladu pěti set kusů. Jak vysvětlil
Manzarek, zařadili ji tam, protože ji četlo jen tak málo lidí:
",An American Prayer' byla soukromým vydáním, které Jim rozdal
přátelům a některým fanouškům, a během let za mnou chodila
spousta lidí a ptala se: ,Jak bych mohl získat výtisk? Slyšel
jsem o tom a chtěl bych si to přečíst.' A tak jsme přirozeně měli
za to, že by se měla dát na album. Byla tak dobrá, že jsme měli
pocit, že by si zasloužila větší publicitu než pouhých 500 kopií,
které jsou bůhvikde."
Pak dodal: "Doufám, že lidé, kteří si tohle album poslechnou,
budou mít na paměti, že jde o unikátní experiment... není to nic,
na co byste měli nasadit přenosku předtím, než se dáte do umývání
nádobí nebo opravy auta. Musíte si sednout a poslouchat. Jinak to
nemá cenu. Vyžaduje to jen čtyřicet minut vašeho času, a když
tomu těch čytřicet minut dáte, zavedeme vás někam, kde jste ještě
nikdy nebyli."
A dozajista jde o zajímavý dodatek ke kánonu Doors - působí
dojmem dlouhé improvizace. Ale i když podklad možná dal Jimově
poezii komerčnější a přijatelnější podobu a získal jí větší
publikum, než by snad měla, také ještě více ztížil rozlišování
mezi Morrisonem-básníkem a Morrisonem-textařem Doors. A není to
tak komerční - jak poukázal Manzarek, sotva by se tomu dalo říkat
podkladová hudba. Ale většina kritiků měla pocit, že jde o cenný
projekt, a téměř jednomyslně zdvihla palec.
Ale co poezie? Ve svých nejhorších okamžicích ("Death and my cock
are the world"*) Morrison jen jednoduše vzbuzuje rozpaky; v těch
nejlepších vládne ryzím humorem, zasvěceným pohledem a obrovskou
silou... znásobenou tím, že slyšíte, jak své dílo sám recituje.
Dokonce i v poezii byl Morrison performerem. Když rocková
básnířka Patti Smith (která se sama od Jima naučila pár triků)
psala kritiku alba pro Creem, uvedla: "Za starozákonních časů by
možná byl Mojžíšem, Samsonem nebo nejlepším z šílených biblických
proroků. Dnes se takové intenzivní drama zdá staromódní. Je
staromódní svou vášní a nevinností, jako West Side Story nebo
Hrozny hněvu. Jenže on byl staromódní - v tom nejdoslovnějším
významu - vždycky, dokonce i když tu ještě byl. Byl větší než
život, a tak byl k smíchu. Vysmívali se mu u dvora, ale lid jej
miloval."

Začali se objevovat zvěsti,

že ex-Doors spolupracují na jakémsi
projektu, a John Densmore je v létě 1977 potvrdil: "Zkoumali jsme
ty zatracený básničky dobrej rok nebo tak, ale posledních pár
měsíců k tomu přistupujeme fakt vážně a scházíme se několikrát
týdně. Doufáme, že příští měsíc nebo dva na tom budeme dělat pět
dní v týdnu a budeme to mít na Vánoce hotový, ale... víte, on je
to náš nápad. Není to nic jako ta alba Jimiho Hendrixe, která
vyšla po jeho smrti, takový to jamování v zákulisí s nějakým
jazzovým saxofonistou; a taky to není ten případ, kdy nahrávací
společnost zaloví v archivech, vyhrabe nějaký starý pásky a vydá
je v novém kabátě. Tohle je album Jimovy poezie - nedostal se
k tomu, aby je dokončil, a tak to teď Ray, Robbie a já děláme za
něj. Nebude to žádné bla bla, žádná upovídaná desetiminutovka.
Bude to něco jako biografie; jeho dětství, puberta, mládí,
veřejný život. Všechno se to dělalo na šestnáctistopý magnetofon,
a tak jsme pod ty básně napsali nějakou novou hudbu a připojili
jsme trochu staršího materiálu plus pár skutečných příhod, které
vyprávěl o tom, jak dělal své filmy, a vůbec o svém životě.
Dělají z toho něco jako biografii, a tak je to tak trochu
tematické. Jde o Jimův život, vážně."

Jenže za zády

zbylých Doors se stále ještě vznášel Jimův duch a
zdálo se, že ať udělají nebo se pokusí udělat cokoliv, vždy na ně
padne Morrisonův stín. Byl čas se s tím vyrovnat... ačkoliv
prostředkem k tomu měla paradoxně být ta složka Jimova díla,
kterou se od Doors vždy snažil oddělovat - jeho poezie. (Den před
tím, než zemřel, poslal Morrison telegram svému redaktorovi u
Simon & Schuster, kde se chystali vydat The Lords a The New
Creatures v jednom svazku a prosadit je na masovém trhu. Telegram
se týkal navrhované změny obálky; podle pověstí z ní chtěl
Morrison nechat odstranit svou fotografii i jakoukoliv zmínku
o Doors. Existují ovšem vážné pochyby o tom, že by nakladatelství
s něčím takovým souhlasilo.
Morrison před smrtí nahrál několik cenných hodin recitace své
poezie, ta ale nikdy nebyla vydána. Myšlenka na tuto skutečnost
dlouho hlodala v Densmorově mysli. John vzpomíná: "A tak jsem
zavolal Johnu Haneymu, který ty frekvence zvučil, a zeptal jsem
se ho: ,Co se stalo s pásky, na kterých je Jimova poezie? Máš
nějaké kopie?' A ten maník odpověděl: ,Líp než to. Mám originály.
Hele, nechcete sem přijet, poslechnout si to a podívat se, co by
se s tím dalo dělat?' A tak to začalo."

do užšího kola rozhodování o zpěvákovi postoupili Kevin Coyne,
Howard Werth a Jess Roden (podle některých pověstí se uvažovalo i
o Iggym Popovi, který si prý kvůli tomu nabarvil vlasy na
černo... ); nakonec se rozhodli pro Rodena. Svou novou skupinu
nazvali The Butts Band, na klávesy přibrali Phillipa Chena a na
baskytaru Roye Davise a začali zkoušet a na začátku roku 1973 i
nahrávat. Jejich (dost nudné) debutové album "The Butts Band"
z roku 1974 se nahrávalo zčásti na Jamajce a NME označil
výsledek, který je značně ovlivněn reggae, za "marginálně
slibný". Ale Roden, kterému se moc nechtělo do Los Angeles,
skupinu po krátkém britském turné opustil, a ostatní -
k nesnesení stresovaní skutečností, že Krieger a Densmore žijí na
jiném kontinentě než zbytek - odešli také. Následujícího roku se
o to Krieger pokusili znovu s novým Butts Bandem: zpěv a kytara
Michael Stuff, na klávesy Alex Richman, na bicí Mike Berkowitz a
u baskytary Karl Ruckner. Ale albu, které z této sestavy vzešlo
("Hear And Now"), se dostalo ještě horších kritik než předešlému
a skupina se zanedlouho rozpadla. Obě alba vyšla u Blue Thumbs
Records (v Británii první desku vydal label Island).
V roce 1976 se s novou skupinou - Nite City - vynořil Ray
Manzarek. Vydržela do konce roku 1977 a do té doby vyprodukovala
dvě alba (basista Nigel Harrison skončil u Blondie). První deska
sklidila v Los Angeles obrovský úspěch (nikde jinde však ne),
druhá vyšla jen v Německu. V roce 1977 se po období zdánlivé
pasivity objevil i Krieger a zformoval vlastní jazzrockovou
sestavu. Nahrála jedno album - "Robby Krieger & Friends" - na
jazzovém labelu Blue Note. Ačkoliv se všichni tři Doors dodnes
čas od času objevují na různých deskách, mají už jiné zájmy:
Densmore se už několik let snaží o hereckou kariéru, zatímco
Manzarek přesunul těžiště svého zájmu k produkci (nejúspěšnější
v tomto ohledu byl jako producent losangeleské skupiny, která si
říkala X) a spolu s dřívějším pomocníkem v kanceláři Doors Danny
Sugermanem (o kterém ještě zanedlouho uslyšíme) si založil
manažerskou a produkční firmu.