Začali se objevovat zvěsti,

že ex-Doors spolupracují na jakémsi
projektu, a John Densmore je v létě 1977 potvrdil: "Zkoumali jsme
ty zatracený básničky dobrej rok nebo tak, ale posledních pár
měsíců k tomu přistupujeme fakt vážně a scházíme se několikrát
týdně. Doufáme, že příští měsíc nebo dva na tom budeme dělat pět
dní v týdnu a budeme to mít na Vánoce hotový, ale... víte, on je
to náš nápad. Není to nic jako ta alba Jimiho Hendrixe, která
vyšla po jeho smrti, takový to jamování v zákulisí s nějakým
jazzovým saxofonistou; a taky to není ten případ, kdy nahrávací
společnost zaloví v archivech, vyhrabe nějaký starý pásky a vydá
je v novém kabátě. Tohle je album Jimovy poezie - nedostal se
k tomu, aby je dokončil, a tak to teď Ray, Robbie a já děláme za
něj. Nebude to žádné bla bla, žádná upovídaná desetiminutovka.
Bude to něco jako biografie; jeho dětství, puberta, mládí,
veřejný život. Všechno se to dělalo na šestnáctistopý magnetofon,
a tak jsme pod ty básně napsali nějakou novou hudbu a připojili
jsme trochu staršího materiálu plus pár skutečných příhod, které
vyprávěl o tom, jak dělal své filmy, a vůbec o svém životě.
Dělají z toho něco jako biografii, a tak je to tak trochu
tematické. Jde o Jimův život, vážně."