Elektra

využila vzedmutou vlnu zájmu vydáním další desky
"Greatest Hits", která byla nakonec platinová - a celý katalog
skupiny se náhle začal prodávat jako horké párky. Mnozí z kupců
byli v době Jimovy smrti teprve na obecné škole. Jeho podobizny
se znovu objevovaly na tričkách a plakátech (což je trend, který
trvá dodnes) a stále se objevují nové knihy - v době, kdy vzniká
tento text, je na pultech knihkupectví přes tucet svazků od nebo
o Jimu Morrisonovi a Doors.
Rok po vydání knihy Hopkinse a Sugermana si na bobtnajícím
morrisonovském průmyslu přihrál polívčičku i časopis Rolling
Stone. "Je žhavý, je sexy, je mrtvý," prohlašoval jejich titulek.
Článek dodával, že Jimův apel spočíval ve faktu, že mladí vždy
potřebují "idol, který by nebyl řvavě čistý". Což Jim zcela jistě
nebyl. To ovšem nijak neodradilo poutníky, kteří se vydávali
k jeho pařížskému hrobu, jako by byl nějaký hipsterský svatý.
Potloukali se po hřbitově, nemírně pili (a užívali další látky) a
připíjeli Ještěrčímu králi. Správa hřbitova i policie musela tuto
část hřbitova několikrát vyklidit (uvědomíme-li si, že šlo hlavně
o skupiny feťáků, člověk musí se správou soucítit). Morrisonův
hrob není možné minout - náhrobek i celé okolí je pokryto tolika
grafitti, že to tam vypadá spíše jako v Jižním Bronxu než
v Paříži; Jimovu bustu (mimochodem velmi ohyzdnou) už dávno
ukradl nějaký sběratel suvenýrů. Je to pěkně zaneřáděné místo
posledního odpočinku.
Všechen tento zájem přirozeně znamenal pro zbytek Doors tlak, aby
se znovu zformovali, a to na delší dobu. Skupina to až do dnešní
doby moudře odmítá - nicméně ačkoliv všichni pokračovali
v samostatných hudebních projektech, žádný z nich nedosáhl nějak
zvlášť zaznamenáníhodného úspěchu. A v kredenci už žádné nevydané
pásky nezbyly.