projekt

Jejich projekt se ukázal být dost obtížný - bez Jima, který by
pořídil dodatečné přihrávky; museli pracovat s tím, co měli.
"Znovu k nám sestoupil Jim," řekl Densmore. "Tentokrát to je,
jako by říkal: ,OK, tentokrát jsou přehrávky na vás!" Nakonec se
Densmorova předpověď o Vánocích jako datu vydání ukázala
strašlivě optimistická. "Dostali jsme se do problémů," přiznal
později Manzarek a Krieger dodal: "Ve skutečnosti je to album
natolik revoluční, co se způsobu jeho vytvoření týče, že jsme si
ve skutečnosti žádné termíny neměli dávat. Nešlo předem určit,
jak dlouho nám co bude trvat... nakonec to, o čem jsme říkali:
,Jasně, tohle bude trvat víc než měsíc,' trvalo měsíce tři." Jak
vysvětlil Manzarek: "Neměli jsme model práce, kterým bychom se
mohli řídit, protože takovouhle desku před námi nikdy nikdo
neudělal."
"An American Prayer" byla nakonec vydána v listopadu 1978. Byla
připsána Jimu Morrisonovi; nápis "hudba Doors" zabíral na obalu
jen o něco menší plochu. Nic z poezie na desce nikdo předtím
nečetl ani neslyšel - vyjma titulní nahrávky, která byla už
předtím vydána v omezeném nákladu pěti set kusů. Jak vysvětlil
Manzarek, zařadili ji tam, protože ji četlo jen tak málo lidí:
",An American Prayer' byla soukromým vydáním, které Jim rozdal
přátelům a některým fanouškům, a během let za mnou chodila
spousta lidí a ptala se: ,Jak bych mohl získat výtisk? Slyšel
jsem o tom a chtěl bych si to přečíst.' A tak jsme přirozeně měli
za to, že by se měla dát na album. Byla tak dobrá, že jsme měli
pocit, že by si zasloužila větší publicitu než pouhých 500 kopií,
které jsou bůhvikde."
Pak dodal: "Doufám, že lidé, kteří si tohle album poslechnou,
budou mít na paměti, že jde o unikátní experiment... není to nic,
na co byste měli nasadit přenosku předtím, než se dáte do umývání
nádobí nebo opravy auta. Musíte si sednout a poslouchat. Jinak to
nemá cenu. Vyžaduje to jen čtyřicet minut vašeho času, a když
tomu těch čytřicet minut dáte, zavedeme vás někam, kde jste ještě
nikdy nebyli."
A dozajista jde o zajímavý dodatek ke kánonu Doors - působí
dojmem dlouhé improvizace. Ale i když podklad možná dal Jimově
poezii komerčnější a přijatelnější podobu a získal jí větší
publikum, než by snad měla, také ještě více ztížil rozlišování
mezi Morrisonem-básníkem a Morrisonem-textařem Doors. A není to
tak komerční - jak poukázal Manzarek, sotva by se tomu dalo říkat
podkladová hudba. Ale většina kritiků měla pocit, že jde o cenný
projekt, a téměř jednomyslně zdvihla palec.
Ale co poezie? Ve svých nejhorších okamžicích ("Death and my cock
are the world"*) Morrison jen jednoduše vzbuzuje rozpaky; v těch
nejlepších vládne ryzím humorem, zasvěceným pohledem a obrovskou
silou... znásobenou tím, že slyšíte, jak své dílo sám recituje.
Dokonce i v poezii byl Morrison performerem. Když rocková
básnířka Patti Smith (která se sama od Jima naučila pár triků)
psala kritiku alba pro Creem, uvedla: "Za starozákonních časů by
možná byl Mojžíšem, Samsonem nebo nejlepším z šílených biblických
proroků. Dnes se takové intenzivní drama zdá staromódní. Je
staromódní svou vášní a nevinností, jako West Side Story nebo
Hrozny hněvu. Jenže on byl staromódní - v tom nejdoslovnějším
významu - vždycky, dokonce i když tu ještě byl. Byl větší než
život, a tak byl k smíchu. Vysmívali se mu u dvora, ale lid jej
miloval."