Do té doby

již Stone pochopitelně našel svého "Jima", a to ve
Valu Kilmerovi, klasicky vzdělaném kalifornském herci, jehož
nejvýraznějšími filmovými rolemi byli do té doby Iceman, rival
Toma Cruise v Top Gun, a bojovný kašpar Madmartigan v pohádkovém
dobrodružství Rona Howarda Willow (během tohoto filmu se Kilmer
seznámil se svou budoucí manželkou Joanne Whalleyovou). Ať už má
Stoneův film jakékoliv nedostatky (a není jich málo), vina
rozhodně neleží na Kilmerově zosobnění Morrisona - je to
neuvěřitelné převtělení.
Kilmer - který trval na tom, aby ho během natáčení oslovovali
",Jime" - studoval celé hodiny (spíše dny) živé nahrávky Doors a
všechny pásky rozhovorů s Jimem, které sehnal, aby zachytil
všechny Morrisonovy charakteristické hlasové nuance. Výsledkem
bylo - oproti všem očekáváním - že Kilmer nazpíval pro film
všechny vokály - Morrisonův zpěv slyšíme pouze tehdy, když jsou
písně Doors hrány v pozadí. Při koncertních scénách měl Kilmer
v uších dvě sluchátka a Rothchild vzpomíná: "Val slyšel vlastní
předem nahraný vokál a říkal: ,Teď bych chtěl pustit Jimův
vokál.' Jindy zase: ,Do levého ucha mi dejte Jima a do pravého
mě.' Na kameru zpíval Val živě. Je to zázrak. Je skvělý."
Vokální vtělení bylo čímsi víc, s čím Stone při výběru
představitele nepočítal. "Jsem si jistý, že když Oliver o filmu
přemýšlel, tohle si nepředstavoval," nechal se později slyšet
Kilmer. "Ale dostal jsem se velmi blízko. Občas je to dokonce
těžké rozlišit, a na to jsem opravdu pyšný. Dokonce jsem jednou
oklamal i manažera Doors. Ptal jsem se ho ,Je tohle New Orleans,
Chicago nebo Rochester? Já si nemůžu vzpomenout.' A přitom to
vůbec nebyl Morrison." Koncertní materiál z filmu je připsán
Doors "s přidanými vokály Vala Kilmera", i když to nemá valný
význam, protože na album se soundtrackem se žádná taková skladba
nedostala.
Pokud je hlasová přesnost neuvěřitelná, pak fyzické ztvárnění
postavy bylo až strašidelné. "Občas jsem se otočil, vzhlédl, a
stál tam Jim," řekl později Rothchild Jane Garciové. "Val se mnou
pracoval několik měsíců, a jak čas plynul, vplouval do toho stále
víc a víc. Kolikrát jsem mu bez nejmenšího váhání říkal ,Jime'.
Tak moc mi ho připomínal. Byl v nahrávací kabině a měl stejný
postoj jako Jim, a věci držel stejným způsobem a stejně zpíval, a
já vzhlédl a řekl jsem: ,To je Jim.'" Jerry Hopkins popisuje
podobný zážitek, když s Kilmerem a Stonem strávil jeden večer, a
Bobby Krieger měl za to, že Kilmer zná Morrisona lépe, než Jim
znal sám sebe.
Kilmer si ale o postavě, kterou hrál, nedělal žádné iluze.
"Nebyla to žádná legrace, být v jeho kůži, protože měl vskutku
bolestný život - bolest si způsoboval sám, nebo s ní možná už
přišel na svět... Ale byl velmi neposedný, a to mě s ním spojuje.
Měl hereckého ducha. Jinak řečeno: byl schizofrenní. Byl to pošuk
do morku kostí. Také toužil po respektu na poli mrtvého média -
poezie. To mě také vždy zajímalo a velmi lehce se dokážu vžít do
zklamání, které přijde, když se vám nepovede báseň." Kilmerovi
také vyšel svazek básní, takže Jimovy zkušenosti z této oblasti
osobně znal. "Vím, jaké to je, napsat špatnou báseň. Přitom se
vám ta myšlenka pořád líbí, ale nemůžete ji ze sebe dostat a jste
ztraceni.