Manzarek

Jak Manzarek vzpomínal v roce 1972: "Nejdříve jsme si byli sami
sebou velmi nejistí - nevěděli jsme přesně, jak budeme znít.
Věděli jsme, že hudba bude OK, ale nebyli jsme si jistí vokály,
jejich stylem. Nevěděli jsme, jak budou sedět... ale kousek po
kousku to do sebe začínalo zapadat." Zbylí Doors debatovali
o změně jména, ale nakonec to zamítli ("Nikdo nedokázal přijít s
něčím, co by neznělo strašně nabubřele," připustil později
Krieger.). Také se rozhodli Jima nenahrazovat a převzali vokály
sami. Jak vysvětlil Ray: "Ano, mysleli jsme na to, že bychom si
našli jiného zpěváka, jenže se zdálo v podstatě nemožné přibrat
někoho jiného... a co když to nebude ten pravý? A samozřejmě by
to bylo hrozně těžké taky pro něj, protože by byl vždycky jen
náhradou za Jima."
A tak skupina vstoupila v červenci 1971 do The Doors' Workshopu a
začala pracovat na písních (včetně těch, jež byly z "LA Woman"
vyřazeny nebo se na album již nevešly), které se měly ocitnout na
dalším albu. Producentem byl Bruce Botnick, vokály převzal vesměs
Ray; druhé hlasy zpíval Robbie a na pár nahrávkách zpíval i sólo.
Zvuk doplňovalo pět basistů a dva perkusisté. Výsledek - album
"Other Voices" - bylo o hodný kus lepší, než mnozí očekávali...
ale Morrisonova absence v textech i zpěvu znamenala příliš velkou
trhlinu, která se nedala jen tak zaplnit. Přestože album dosáhlo
jednatřicátého místa americké hitparády, většina posluchačů a
kritiků se shodovala s časopisem Rolling Stone: "Je to stále
hudba Doors, hlavně kvůli svým vnějškovým atributům... pořád to
jsou Doors, ale bez duše nebo vášně; je očividné, že Jim Morrison
byl více než jen zpěvákem..."
"Myslím, že lidem bude chvíli trvat, než přivyknou tomu, co
děláme," upozornil Manzarek. "Nejdříve je to myslím bude spíš
mást... ale kousek po kousku, když budou prostě poslouchat a
půjdou po muzice..."
Alespoň publikum na koncertech bylo nadšené. Trio (plus basista
Bobby Ray) té zimy brázdilo Kanadu a Spojené státy, aby
propagovalo nové album (a kritiky byly vesměs příznivé). Na jaře
1972 se vydali do Evropy a hráli v Německu, Švýcarsku, Francii,
Belgii, Holandsku a Spojeném království, kde turné ukončili
koncertem v londýnské Imperial College. Pak se vrátili do Los
Angeles a začali pracovat na novém albu.
Nahrávání neprobíhalo dobře. Opustili The Doors' Workshop a
nastěhovali se do hollywoodského studia A&M. Také propustili
producenta Bruce Botnicka. Tentokrát mezi hostující hudebníky
patřil i vážený jazzový flétnista a saxofonista Charles Lloyd a
výsledek byl celkově mnohem jazzovější - a roztříštěnější.
Dokončené album "Full Circle" bylo vydáno v září 1972. K vadám
předcházející desky se přidaly další trhliny a celá deska je
obecně bezútěšná. V americké hitparádě dosáhla 68. příčky a
kritici tentokrát necítili potřebu brát si servítky. "Jen stěží
jsem dokázal doposlouchat do konce první stranu," přiznal kritik
časopisu Creem But Sanders. "Abych pravdu řekl, bylo mi jedno,
jestli ji doposlouchám..."