Obrazy z let 1650 – 1659

Betsabé s dopisem od Davida (1654; Louvre, Paříž)142 cm * 142 cm ,jako model stála opět Hendrickje.Rembrandt ji zpodobil jako skleslou bytost, zcela odevzdanou svému osudu.Zatímco jí služka osouší nohy, přemýšlí krásná Uriášova manželka Betsabé o obsahu dopisu, jenž ji vyzývá, aby odešla za králem Davidem.Rembrandt nenamaloval jen kyprý ženský akt, nevtíravě ozdobený šperky, ale vytvořil zároveň dojímavý obraz vnitřního zármutku a lidského utrpení.

Obrazy z období 1640 – 1649

Noční hlídka (1642;Rijksmuseum, Amsterodam)359 cm * 438 cm má nesprávný název.Obraz nemá nic společného s nocí, ani s hlídkou.Důkladná restaurace provedená v roce 1946 zbavila plátno zažloutlých a ztmavělých laků a definitivně vyvrátila názor, že jde o noční výjev.Toto nejslavnější Rembrandtovo dílo vzniklo na zakázku cechu arkebuzníků.


Další obrazy z let 1640 – 1649
Hendrickje na loži (asi 1640; National gallery of Scotland, Edinburgh)
Kristus v Emauzích (1648; Louvre, Paříž)
Svatá rodina (1640;Louvre, Paříž)117 cm * 91 cm
Zuzana v lázni s dvěma starci ( 1647;Stiftung Staatliche museen, Berlín)
Kristus uzdravuje nemocné, tzv. Stozlatový list (1645) – lept

Další obrazy

vytvořené před rokem 1639
Meditující učenec (asi 1631; Louvre, Paříž)
Portrét usmívající se Saskie (1633; Gemäldegalerie, Drážďany)
Svatá rodina (1631; Alte Pinakothek, Mnichov)
Vlastní podobizna (1634; Staatliche Museen, Berlin-Dahlen)
Krajina se zděným mostem (asi 1637;Rijksmuseum, Amsterodam)
Marie Tripová (1639; Rijksmuseum, Amsterodam)
Danae (Ermitáž, Leningrad), 185 cm * 203 cm
Vlastní podobizna se Saskií (1636;Gemäldegalerie, Drážďany) 161 cm * 131 cm

V roli malíře

vystupoval Rembrandt v autoportrétech jen zřídka.V jedné ze svých posledních vlastních podobizen sedí s „málštokem“ před plátnem na něž maluje starou ženu.Ale i tentokrát se představuje v jiné podobě, hraje úlohu antického malíře Zeuxida.Ten prý zemřel tak, že se zadusil nemírným smíchem, když maloval podle skutečnosti vrásčitou komickou stařenu.Možná, že se u nabízí poslední sarkastický komentář k mnoha podobiznám, které Rembrandt namaloval podle živých modelů s nepřekonatelným realismem

Pro své autoportréty Rembrandt využívá omezenou barevnou škálu,zavrhuje měňavý lesk rumělkové červeně a smaragdové zeleně, které se na jeho ostatních dílech vyskytují.Vyjadřuje se v hnědých, okrových a žlutých odstínech a tato velká barevná úspornost mu umožňuje podtrhnout výrazovou sílu malířské matérie.Hraje si s výraznou pastózností a průsvitností lazury a dosahuje tak nedostižného bohatství výrazu.Lazury mají v Rembrandtově díle prvořadé místo.Nanáší je na bílé nebo šedé pasty, aby dodal osvětleným zónám jas, jenž vyzařuje z temnot.Také stíny vytváří nanášením lazur na tmavé základní zabarvení.tato technika propůjčuje jeho dílům bohatý jas a barevným plochám nesmírnou hloubku.
Pastózní malbu provádí širokými tahy v silných nánosech nebo plátno pokrývá slabými vrstvami.Barvu nanáší štětcem, ale častěji špachtlí ve snaze dosáhnout co největšího účinku.

Na Vlastní podobizně v Pradu je v jeho osobnosti patrná změna.začíná se objevovat tajemnost a nadpřirozeno na úkor zpodobňování materiálních statků.Šperky mizí a klobouky s péry nahrazují neforemné turbany.Malíř na plátně zachovává několik předmětů zásadního významu, jako je paleta a štětce.Posléze se vytrácejí veškeré odkazy na hmotnou existenci a z všeobklopující temnoty vystupuje jen jeho obličej.Umělcovo postupné směřování do samoty lze vysledovat v jeho posledních autoportrétech.Zasněný pohled už je jen odrazem vnitřního světla.
Na Vlastní podobizně v galerii degli Uffizi se malíř představuje bez jakékoliv samolibosti. Fyzický život vyhasíná a dílo získává na hloubce vnitřního života.

Rembrandtovy autoportréty

V 17. století byl v Evropě v oblibě barokní slavnostní portrét.Bombastické zpodobnění však pro holandské měšťany nemělo smyslu.Portrét měl realistickým oděvem a výrazem odrážet jejich poklidný blahobyt.
Sem patří i Rembrandtovy vlastní podobizny.Jsou umělcovým výsadním experimentálním polem, kde může až do úplné krajnosti zkoušet, jak stáří a různé duševní stavy mohou měnit jeho vzhled.

Např. v Zimní krajině při západu slunce, právě v krajinomalbě se nejvíce přetvořil styl.Zajímavé je, že se nedaří rozpoznat, kde je jaká krajina malována.Krajiny ryl a maloval také Hercules Seghers, a toho Rembrandt miloval a měl osm jeho obrazů.Rembrandt objevil význam rukopisu, tzn., že lze tahy štětce říci více než zobrazeným předmětem, že skladba a nánosy barev mohou působit dramatičtěji než postavy.A stejně tak i u grafik.V jeho listech ubylo gest a předmětů. A přibylo černobílých kontrastů.

V roce 1632

namaloval Rembrandt jako jednu z prvních úspěšných zakázek portrét pro ctižádostivého začínajícího politika, lékaře Dr.Tulpa.V jeho první velké kompozici pojmenované jako Hodina anatomie doktora Tulpa, jejímž tématem byla pitva těla zločince, došlo k porušení řady portrétů.Postavy jsou uspořádány do pomyslné pyramidy, dopadající světlo vymezuje prostor, jemuž má být věnována pozornost, zvýrazňuje tváře přihlížejících a celkově sjednocuje dílo.Obraz dlouhou dobu zdobil jednu z místností cechu chirurgů v Amsterodamu, dnes je v galerii v Haagu.

Rembrandt

zavrhl klasickou podobu malby, maloval utrpení, ale i výjevy komické.Neměl žádný „vytříbený vkus”.Byl svou zdatností i nespoutanou energii vskutku vyjímečný.

Kromě podobizen, portrétů, biblických výjevů maloval také mytologie a krajiny.Vynikl i jako kreslíř a grafik.K nejslavnějším leptům patří tzv. Stozlatový list (Kristus uzdravující nemocné, kolem 1645) a z krajin Tři stromy.

Rembrandtova skupina, více než 20 žáků, byla v Holandsku největší, žádný jiný koherentní výtvarný názor neměl tak širokou oporu.

Vývoj jeho malby odpovídá zčásti vývoji života: začal díly plnými vyzývavosti příznačné pro mládí, pak prošel etapou společenské angažovanosti, potom se rozvinul v kompozicích napětím a posléze dosáhl nejvyšší úrovně v obrazech a grafických listech zrozených z víry, meditace a tragické velikosti, prohloubil se.Ovšem jsou tu i vyjímky: mistrovská díla Představenstvo soukenického cechu a Přísaha Batávů namaloval po náhlé smrti své družky, dalším protikladem je obraz Rodinná podobizna , vytvořený po smrti jediného syna Tita.

Rembrandt

vyšel z caravaggiovského slohu holandských následovníků Elsheimerových, avšak nestal se „drobným mistrem“, k čemuž ho předurčovalo leydenské umělecké prostředí.Již v tomto časném období využívá dost osobitě temnosvitu, který se stane jeho nejvlastnějším malířským prostředkem.Od počátku usiluje proniknout k podstatě života a lidské bytosti.Jeho podobizny jsou volnými variacemi na věčná témata o člověku.V roce 1629 začíná řada vlastních podobizen, jichž namaloval přes šedesát.
Nad svými soupeři v Amsterodamu( T. de Keyser, N. Elias, D. Santwoort) získává převahu produchovněním, které vkládá do tváří portrétovaných.

V jeho nynějším pustém příbytku

nebylo možné vytvořit pozadí pro takové veselé výjevy.Protože Rembrandt nikdy mnoho nečetl a díval se na čtení krásné literatury jenom jako na plýtvání časem, měl dosti malý výběr námětů a býval nucen vracet se k dětským vzpomínkám, v nichž ovšem nalézal téměř jen biblické příběhy, které mu vypravovala matka.
Ale Kristus, kterého teď často maloval, se nikdy nepodobal krásnému mladému prorokovi jeho italských konkurentů, který hlásá radostné poselství na nějakém palestinském pahorku mezi skalami, rozpálenými sluncem.Ne, byl to vždy člověk utrpení: Kristovo bičování – Kristus se loučí s učedníky – Kristus u chrámové zdi.
Často jsem proseděl celé hodiny v jeho ateliéru, pozoruje ho při práci, a pokaždé jsem si přitom vzpomínal na obraz, který namaloval už jako jinoch: Samson vyhrožuje tchánovi, který ho oklamal: statný muž, postižený z důvodů, které nechápe, osudem, který pokládá za nespravedlivý a kterému vzdoruje, vyhrožuje i Bohu a v chlapecké domýšlivosti volá: „Však já ti ukáži, co umím!“

Ukázka z knihy o Rembrandtovi:

Jakkoli divné se to zprvu zdálo, Hendrickjina smrt Rembrandta nijak příliš nevzrušila.Ale to nemělo příčinu v bezcitnosti, jak říkají mnozí lidé, kteří ho nikdy neviděli nebo ho znali jenom z doslechu.Stejně jako pro tělesnou bolest je také u utrpení duševního jistý bod nasycení a v posledních deseti letech osud stále zasazoval Rembrandtovi rány tak strašné, že ho zřejmě už nic nevzrušovalo.
Pracoval v oné době velmi usilovně, abych s ním byl spokojen, když jsem se na něj díval jako lékař.Zřídka vycházel z domu a těšilo ho, když ho navštívilo těch několik málo přátel, kteří mu ještě zbyli; vítával je zdvořile, by někdy i srdečně.Ale jeho myšlenky byly vždy jinde, a když jste ho oslovili, trvalo to vždy chvíli, než si uvědomil, že jste ho oslovili a čekáte odpověď.To se pak neurčitě pousmál, odpověděl nějakým „ano“ nebo „to bych ani neřekl“ a hned zase upadl do hloubavých myšlenek, kterými se snažil ohlušit svá vnitřní muka.
Radil jsem mu, aby častěji chodil na návštěvy k známým, protože i jeho malířské a leptařské práci prospěje, když si mysli ducha večer občas osvěží smíchem a žertem.Ale Rembrandt jen zavrtěl hlavou a odpověděl: „Ne, není to možné, mám mnoho práce.“
V té době mluvíval o své práci zřídka a vždy zasmušile.Ty tam byly doby vesele se usmívajícího galantního muže a doby Saskií a Hendrickjí v šatech urozených dám.

V roce 1660

Hendrickje s osmnáctiletým Titem společnost, která převzala finanční odpovědnost za umělcovy obchody, aby ho chránila před věřiteli.Avšak sběratelská vášeň Rembrandta neopustila až do smrti, při níž se lehce dostával do závislosti na spekulantech.
Hendrickje zemřela v roce 1663, pravděpodobně na mor, a Titus skonal v r.1668, zanechav po sobě dceru Titii.Krátce nato, v roce 1669, umírá i Mistr Rembrandt.Byla u něho jen patnáctiletá dcera Cornelia.

Rembrandt van Rijn je pochován ve Westerbeku.Jeho dílo patří k nejrozsáhlejším v novověkém malířství.Obsahuje asi 800 obrazů, 300 grafických listů (většinou leptů a suchých jehel) a 2000 kreseb

Biografie

Nizozemská buržoazní revoluce v druhé polovině 16. stletí vytvořila dva státy, protikladné společenským a politickým zřízením, náboženstvím, kulturou i uměním.Severní Nizozemí – Holandska – se stalo samostatným buržoazním státem, vzornou kapitalistickou kalvínskou zemí, kdežto jižní Nizozemí – španělské Nizozemí – zůstalo státem feudálním a katolickým, závislým na španělských Habsburcích.
Hlavním představitelem barokního malířství 17. stletí v jižním Nizozemí byl Petr pavel Rubens.
Proti barokně patetickému a dekorativně působivému malířství Vláma P.P.Rubense stojí realistické a hlubokou lidskostí naplněné dílo Holanďana Rembrandta van Rijna.
Narodil se v Leydenu 15. července 1606 a zemřel 4. října 1669 v Amsterodamu, žil tedy 63 let.