Ukázka z knihy o Rembrandtovi:

Jakkoli divné se to zprvu zdálo, Hendrickjina smrt Rembrandta nijak příliš nevzrušila.Ale to nemělo příčinu v bezcitnosti, jak říkají mnozí lidé, kteří ho nikdy neviděli nebo ho znali jenom z doslechu.Stejně jako pro tělesnou bolest je také u utrpení duševního jistý bod nasycení a v posledních deseti letech osud stále zasazoval Rembrandtovi rány tak strašné, že ho zřejmě už nic nevzrušovalo.
Pracoval v oné době velmi usilovně, abych s ním byl spokojen, když jsem se na něj díval jako lékař.Zřídka vycházel z domu a těšilo ho, když ho navštívilo těch několik málo přátel, kteří mu ještě zbyli; vítával je zdvořile, by někdy i srdečně.Ale jeho myšlenky byly vždy jinde, a když jste ho oslovili, trvalo to vždy chvíli, než si uvědomil, že jste ho oslovili a čekáte odpověď.To se pak neurčitě pousmál, odpověděl nějakým „ano“ nebo „to bych ani neřekl“ a hned zase upadl do hloubavých myšlenek, kterými se snažil ohlušit svá vnitřní muka.
Radil jsem mu, aby častěji chodil na návštěvy k známým, protože i jeho malířské a leptařské práci prospěje, když si mysli ducha večer občas osvěží smíchem a žertem.Ale Rembrandt jen zavrtěl hlavou a odpověděl: „Ne, není to možné, mám mnoho práce.“
V té době mluvíval o své práci zřídka a vždy zasmušile.Ty tam byly doby vesele se usmívajícího galantního muže a doby Saskií a Hendrickjí v šatech urozených dám.