Postupem doby se začali přidávat i další měšťané a nakonec vzniklo zmíněné sdružení. Nešlo však o
skutečné bratrstvo, nebylo kanonicky založeno, a protože mělo až příliš těsnou vazbu na osobu svého
zakladatele, po jeho smrti zaniklo.3)
Uvedená zpráva pochází ze souboru tzv. farářských relací, jedinečného pramene pro poznání církevní
organizace a náboženského života v Čechách na sklonku 17. století. Dvakrát za sebou, v letech 1677 a 1700,
museli všichni faráři pražské arcidiecéze odpovědět na rozsáhlý dotazník, jenž mimo jiné obsahoval i otázku
přímo se týkající bratrstev. Kromě jednoznačných informací o existujících konfraternitách nám tento pramen
zachytil některé případy, kdy se k založení bratrstva ve farnosti schylovalo. Existovala totiž společenství
věřících, která se pod vedením faráře scházela ke společným modlitbám nebo pobožnostem, konaným nad rámec
běžných bohoslužeb. Někdy byly doprovázeny katechetickými cvičeními. Ze zpráv o takových schůzkách ve
farnostech, na které je občas možné ve farářských relacích narazit, lze usuzovat na dvě věci. Někteří faráři cítili
potřebu vykázat před svými představenými aktivitu, a protože nemohli ve své farnosti žádnou konfraternitu
uvést, snažili se alespoň poukázat na takovou činnost.

Samozřejmě byl důležitý i zájem věřících, případně i atmosféra ve farnosti, ve skutečnosti to však
býval zase správce farnosti, kdo své farníky dokázal pro myšlenku bratrstva získat a případně i navodit onu
vhodnou atmosféru. Kupříkladu děkan ze Slaného zanechal z roku 1677 jímavý zápis o vzniku zbožného
společenství sv. Václava a Ludmily. Líčí v něm stav města stíhaného živelními pohromami, bouřemi,
krupobitími a požáry, v čemž viděl boží trest za málo křesťanský život většiny obyvatel. Začal tedy pořádat
společné modlitby a pobožnosti, ke kterým shromažďoval věřící, z počátku především chudé a staré lidi a také
děti v naději, že Bůh vyslyší neustálý nářek ubohých a bezmocných a že osvobodí město od neštěstí. Tato
setkání zřejmě přinášela naději, sám děkan píše, že jim Bůh skutečně pomohl a zastavil rány dopadající na
město.

Pokud ne kontinuitu činnosti, pak jistě kontinuitu
majetkovou, protože obě byla v době svého vzniku nadána pozemkovým vlastnictvím a tento majetek užívala až
do svého zrušení.2 ) Druhou krajnost z hlediska délky existence představuje několik bratrstev, jež vznikla
nedlouho před rušením konfraternit - kupř. piaristé v Doupově zakládají studentské bratrstvo ve druhé polovině
70. let 18. století a dva roky před rušícím výnosem Josefa II. pro ně získávají i odpustkové privilegium, v
Drahoňově Újezdě vzniká na základě starého literátského kůru bratrstvo Nejsvětějších pěti ran Krista Ježíše v
roce 1780, bratrstvo Čtrnácti pomocníků v Ústí nad Orlicí bylo založeno roku 1778 - a podobně bychom mohli
ještě pokračovat. Samozřejmě, že se tato společenství většinou nestačila ani pořádně rozvinout.
Šest a půl stovky bratrstev v Čechách přirozeně netvořilo žádný jednolitý celek. Svébytnými typy byly
zmíněné konfraternity vzniklé z literátských kůrů nebo s nimi spojené, jezuitské družiny a samozřejmě i
společenství třetího řádu, která při přísném pohledu leží někde mezi bratrstvy a řeholemi. Tyto tři skupiny ovšem
představovaly v rámci všech bratrstev v Čechách menšinu, bylo jich celkem 91. I zbývající bratrstva však měla
své zvláštní rysy, svá specifika. V zásadě tato bratrstva sice věřícím nabízela prakticky totéž a i ve společenském
životě plnila obdobné funkce, ale přece se od sebe odlišovala. Již tím, že vznikala různým způsobem u různých
kostelů a některá i pod patronací různých řádů. A nebo - což byl vůbec jejich nejnápadnější rozlišovací znak -
tím, že měla různá patrocinia, tedy zasvěcení, která nesla ve svém názvu.

Vznik, druhy a zasvěcení bratrstev

Rozmanitost převeliká - Vznik, druhy a zasvěcení bratrstev

Na základě současného stavu poznání barokních náboženských bratrstev v Čechách lze konstatovat, že zde v
časovém rozmezí od bělohorské bitvy do josefínských reforem působilo 652 bratrstev,1) přesněji řečeno
společenství, která lze do naší definice bratrstev zahrnout, tedy vlastních náboženských bratrstev, bratrstev
spojených s literátskými kůry, jezuitských sodalit a společenství františkánského a kapucínského třetího řádu.
(Mimo to zde bylo dalších 126 literátských kůrů, které se nepřeměnily v bratrstva a my se jimi tedy nebudeme
zabývat.)
Některá z těchto bratrstev existovala jen krátce, většina z nich (556) se však dočkala roku 1783 a s ním i
císařského rozhodnutí o svém zrušení. To platí i pro mariánské družiny jezuitů, které většinou přečkaly zrušení
Tovaryšstva roku 1773 a pod vedením exjezuitů či světských kněží existovaly spolu s ostatními bratrstvy ještě
dalších deset let.
Česká bratrstva vznikala v největší míře ve 2. polovině 17. a v 1. polovině 18. století, i když máme zachovány
i některé svým způsobem extrémní případy. Kupříkladu bratrstva v Mostě a v Kadani vznikla v 15. století a
zřejmě si svou kontinuitu udržela až do svého zániku.

Jako příklad může posloužit sama otázka členství. U běžného bratrstva se zájemce přihlásil a pokud nešlo o
osobu nepřijatelnou z mravních nebo věroučných důvodů, byl po krátkém vstupním obřadu přijat, zapsán do
členské matriky a stal se plnoprávným členem konfraternity. Jen výjimečně musel projít nějakou čekací dobou,
většinou čtvrtletní. V případě terciářů je přijímání nových členů mnohem složitější, je silně ovlivněno řádovou
praxí a v podstatě napodobuje přijímání řeholníků a řeholnic do františkánských klášterů. Uchazeč o členství,
pokud vyhovoval z hlediska pravověrnosti, musel projít roční čekací lhůtou, která byla analogií noviciátu. V
tomto období se účastnil činnosti třetího řádu, ale jen jako čekatel členství. Bylo mu uloženo uspořádat své
záležitosti, vrátit nespravedlivě nabyté věci, uspokojit věřitele apod. Po uplynutí tohoto roku mělo být jeho
dosavadní působení vyhodnoceno představenými třetího řádu, současně měl být vyzkoušen ze znalosti regulí.
Poté následoval složitý přijímací rituál, který také kopíroval vstup řeholníka do řádu. V jeho průběhu byl svěcen
hábit a františkánský opasek nového člena, ten se během ceremonie do něho převlékl a se starým šatem
symbolicky odkládal i "starý život". Následoval slib, jímž se nový člen zavazoval k dodržování regule a sliboval
poslušnost představenému třetího řádu. V závěru všichni členové vítali nového bratra či sestru objetím a slovy
"Pokoj s tebou".23)
Ve srovnávání života členů bratrstev a terciářů by bylo možné ještě dlouho pokračovat, mohli bychom
pohlédnout na jejich modlení a pobožnosti, odpustky, povinnosti členů, organizaci jednotlivých společenství
apod. Některým těmto otázkám se budeme věnovat ve čtvrté kapitole, zaměřené na členství v bratrstvech.
Celkově lze však již teď říci, že třetí řád byl ve svém konání velmi silně ovlivněn řeholním životem. Právě
motivy převzaté z řeholních ceremonií byly jedním ze základních argumentů, jež stály proti ztotožňování
terciářů s členy ostatních bratrstev a vyzdvihovaly je jako skutečný církevní řád (ve statutech františkánského
třetího řádu se o terciářích přímo praví, že "jiný v světě bydlící křesťany svým povoláním a stavem převyšují, k
duchovním řeholním osobám blížeji přistupují...").24)
Jenže proti snahám zařadit terciáře co nejblíže k řeholníkům stály důvody neméně pádné. Světští terciáři žili
ve svých domovech normálním "civilním" životem, pokud nesložili soukromě slib pohlavní zdrženlivosti (což
rozhodně nebylo podmínkou jejich členství), mohli žít i životem manželským. A především - na rozdíl od
řeholníků neskládali tzv. slavné sliby, které v katolické církvi platily za téměř nezrušitelný závazek k řeholnímu
životu a které teprve přetvořily osobu světskou ve skutečného řeholníka. Takže z hlediska života členů měl třetí
řád skutečně blíže k bratrstvům než ke klášterům. Představoval ovšem zvláštní typ bratr-stev, která nad ostatní
vynikala intenzitou náboženského života a také větším "duchovním ziskem", jenž terciářům ze členství plynul.
Na své členy kladl třetí řád větší nároky než ostatní bratrstva, snad s výjimkou jezuitských sodalit. Jedině tyto
mariánské družiny lze k františkánským třetím řádům přirovnat, přičemž však i ony nepochybně patří mezi
barokní "zbožná bratrstva".

Po celý středověk, raný novověk i devatenácté století nebyla otázka
postavení třetích řádů v katolické církvi z právního hlediska jednoznačně vyřešena, teprve církevní zákoník
(kodex kanonického práva) z roku 1917 právně zakotvil výjimečnost třetího řádu a dal mu přednost před
bratrstvy.22)
Pokud se na třetí řád zkusíme podívat pod zřetelem našeho vymezení termínu "bratrstvo" na počátku této
kapitoly, uvidíme, že světský třetí řád františkánů mezi takto charakterizovaná bratrstva může patřit. Tvořil
jednotlivá sdružení s pevnou organizační strukturou, statuty, odpustky i majetkem, existující pod vedením
duchovních v klášterních kostelích. Dobrovolně se v nich sdružovali laici obojího pohlaví, kteří se zaměřovali na
kult svatého Františka z Assisi. Třetí řád měl všechno, co dělalo barokní bratrstvo bratrstvem, o tom ostatně
nebylo ani v 18. století sporu. Problém byl v tom, že měl ještě něco navíc. Od ostatních bratrstev (tedy hlavně od
bratrstev fungujících při různých klášterech,
s nimiž je nejlépe srovnatelný) se lišil intenzitou své činnosti. Téměř vše, co terciářům předepisovala jejich
statuta, měli předepsáno i členové "obyčejných" bratrstev, ale ve třetím řádu je vše důkladnější.

Terciáři

Takzvané třetí řády, které se v pobělohorských Čechách objevovaly vedle náboženských bratrstev a
literátských kůrů a které bývaly spolu s nimi občas také označovány pojmem "bratrstvo", mají svůj původ
rovněž ve středověku. Některé mužské řehole zakládaly pro své příznivce z řad laiků při klášterech sdružení,
která měla umožnit věřícím přiblížit se řeholnímu životu, aniž by však vstoupili do kláštera. Název "třetí řád"
bývá odvozován od skutečnosti, že tato společenství existovala v rámci řeholní instituce vedle "prvního řádu",
tedy mužských klášterů, a "druhého řádu", klášterů ženských. "Třetí řád" byl určen pro laiky obojího pohlaví.
Své třetí řády mívali ve středověku minoriti a františkáni (observanti), dominikáni, karmelitáni, augustiniáni
eremité, premonstráti a další řehole.20) Zvláštní odrůdou třetích řádů byly tzv. řeholní terciáři, laici, kteří se
podobně jako skuteční řeholníci vzdali světa a žili v mužských nebo ženských domech v uzavřeném
společenství. V následujícím textu se ovšem budeme věnovat pouze světským třetím řádům, u kterých je třeba si
položit otázku, jak blízko vlastně měly k ostatním náboženským bratrstvům.
Terciáře nalézáme v barokních Čechách především u františkánských a kapucínských klášterů, kde působili
vedle běžných františkánských bratrstev, zasvěcených většinou sv. Františkovi z Assisi (tzv. opasková bratrstva),
sv. Antonínu Paduánskému či některým dalším světcům.21) Františkánský řád v 18. století činil velký rozdíl
mezi obyčejnými bratrstvy a tímto třetím řádem. Řeholníci považovali svůj třetí řád za plnohodnotnou součást
františkánského řeholního života a jeho zařazení mezi bratrstva chápali jako nemístnou degradaci. S oblibou se
při tom odvolávali na slova "pravý a skutečný řád", jimiž terciáře označil v konstituci z roku 1725 papež
Benedikt XIII. Argumentovali také tím, že třetí řád má od papežů schválené stanovy, že užívá řeholní hábit a že
jeho členové musí projít noviciátem, po němž skládají slib. Tím vším se skutečně terciáři odlišovali od běžných
bratrstev, jenže odborníkům na kanonické právo ani to nestačilo, aby byli ochotni uznat řeholní, či alespoň
výjimečné postavení těchto společenství.