Po celý středověk, raný novověk i devatenácté století nebyla otázka
postavení třetích řádů v katolické církvi z právního hlediska jednoznačně vyřešena, teprve církevní zákoník
(kodex kanonického práva) z roku 1917 právně zakotvil výjimečnost třetího řádu a dal mu přednost před
bratrstvy.22)
Pokud se na třetí řád zkusíme podívat pod zřetelem našeho vymezení termínu "bratrstvo" na počátku této
kapitoly, uvidíme, že světský třetí řád františkánů mezi takto charakterizovaná bratrstva může patřit. Tvořil
jednotlivá sdružení s pevnou organizační strukturou, statuty, odpustky i majetkem, existující pod vedením
duchovních v klášterních kostelích. Dobrovolně se v nich sdružovali laici obojího pohlaví, kteří se zaměřovali na
kult svatého Františka z Assisi. Třetí řád měl všechno, co dělalo barokní bratrstvo bratrstvem, o tom ostatně
nebylo ani v 18. století sporu. Problém byl v tom, že měl ještě něco navíc. Od ostatních bratrstev (tedy hlavně od
bratrstev fungujících při různých klášterech,
s nimiž je nejlépe srovnatelný) se lišil intenzitou své činnosti. Téměř vše, co terciářům předepisovala jejich
statuta, měli předepsáno i členové "obyčejných" bratrstev, ale ve třetím řádu je vše důkladnější.