Samozřejmě byl důležitý i zájem věřících, případně i atmosféra ve farnosti, ve skutečnosti to však
býval zase správce farnosti, kdo své farníky dokázal pro myšlenku bratrstva získat a případně i navodit onu
vhodnou atmosféru. Kupříkladu děkan ze Slaného zanechal z roku 1677 jímavý zápis o vzniku zbožného
společenství sv. Václava a Ludmily. Líčí v něm stav města stíhaného živelními pohromami, bouřemi,
krupobitími a požáry, v čemž viděl boží trest za málo křesťanský život většiny obyvatel. Začal tedy pořádat
společné modlitby a pobožnosti, ke kterým shromažďoval věřící, z počátku především chudé a staré lidi a také
děti v naději, že Bůh vyslyší neustálý nářek ubohých a bezmocných a že osvobodí město od neštěstí. Tato
setkání zřejmě přinášela naději, sám děkan píše, že jim Bůh skutečně pomohl a zastavil rány dopadající na
město.