Jako příklad může posloužit sama otázka členství. U běžného bratrstva se zájemce přihlásil a pokud nešlo o
osobu nepřijatelnou z mravních nebo věroučných důvodů, byl po krátkém vstupním obřadu přijat, zapsán do
členské matriky a stal se plnoprávným členem konfraternity. Jen výjimečně musel projít nějakou čekací dobou,
většinou čtvrtletní. V případě terciářů je přijímání nových členů mnohem složitější, je silně ovlivněno řádovou
praxí a v podstatě napodobuje přijímání řeholníků a řeholnic do františkánských klášterů. Uchazeč o členství,
pokud vyhovoval z hlediska pravověrnosti, musel projít roční čekací lhůtou, která byla analogií noviciátu. V
tomto období se účastnil činnosti třetího řádu, ale jen jako čekatel členství. Bylo mu uloženo uspořádat své
záležitosti, vrátit nespravedlivě nabyté věci, uspokojit věřitele apod. Po uplynutí tohoto roku mělo být jeho
dosavadní působení vyhodnoceno představenými třetího řádu, současně měl být vyzkoušen ze znalosti regulí.
Poté následoval složitý přijímací rituál, který také kopíroval vstup řeholníka do řádu. V jeho průběhu byl svěcen
hábit a františkánský opasek nového člena, ten se během ceremonie do něho převlékl a se starým šatem
symbolicky odkládal i "starý život". Následoval slib, jímž se nový člen zavazoval k dodržování regule a sliboval
poslušnost představenému třetího řádu. V závěru všichni členové vítali nového bratra či sestru objetím a slovy
"Pokoj s tebou".23)
Ve srovnávání života členů bratrstev a terciářů by bylo možné ještě dlouho pokračovat, mohli bychom
pohlédnout na jejich modlení a pobožnosti, odpustky, povinnosti členů, organizaci jednotlivých společenství
apod. Některým těmto otázkám se budeme věnovat ve čtvrté kapitole, zaměřené na členství v bratrstvech.
Celkově lze však již teď říci, že třetí řád byl ve svém konání velmi silně ovlivněn řeholním životem. Právě
motivy převzaté z řeholních ceremonií byly jedním ze základních argumentů, jež stály proti ztotožňování
terciářů s členy ostatních bratrstev a vyzdvihovaly je jako skutečný církevní řád (ve statutech františkánského
třetího řádu se o terciářích přímo praví, že "jiný v světě bydlící křesťany svým povoláním a stavem převyšují, k
duchovním řeholním osobám blížeji přistupují...").24)
Jenže proti snahám zařadit terciáře co nejblíže k řeholníkům stály důvody neméně pádné. Světští terciáři žili
ve svých domovech normálním "civilním" životem, pokud nesložili soukromě slib pohlavní zdrženlivosti (což
rozhodně nebylo podmínkou jejich členství), mohli žít i životem manželským. A především - na rozdíl od
řeholníků neskládali tzv. slavné sliby, které v katolické církvi platily za téměř nezrušitelný závazek k řeholnímu
životu a které teprve přetvořily osobu světskou ve skutečného řeholníka. Takže z hlediska života členů měl třetí
řád skutečně blíže k bratrstvům než ke klášterům. Představoval ovšem zvláštní typ bratr-stev, která nad ostatní
vynikala intenzitou náboženského života a také větším "duchovním ziskem", jenž terciářům ze členství plynul.
Na své členy kladl třetí řád větší nároky než ostatní bratrstva, snad s výjimkou jezuitských sodalit. Jedině tyto
mariánské družiny lze k františkánským třetím řádům přirovnat, přičemž však i ony nepochybně patří mezi
barokní "zbožná bratrstva".