Terciáři

Takzvané třetí řády, které se v pobělohorských Čechách objevovaly vedle náboženských bratrstev a
literátských kůrů a které bývaly spolu s nimi občas také označovány pojmem "bratrstvo", mají svůj původ
rovněž ve středověku. Některé mužské řehole zakládaly pro své příznivce z řad laiků při klášterech sdružení,
která měla umožnit věřícím přiblížit se řeholnímu životu, aniž by však vstoupili do kláštera. Název "třetí řád"
bývá odvozován od skutečnosti, že tato společenství existovala v rámci řeholní instituce vedle "prvního řádu",
tedy mužských klášterů, a "druhého řádu", klášterů ženských. "Třetí řád" byl určen pro laiky obojího pohlaví.
Své třetí řády mívali ve středověku minoriti a františkáni (observanti), dominikáni, karmelitáni, augustiniáni
eremité, premonstráti a další řehole.20) Zvláštní odrůdou třetích řádů byly tzv. řeholní terciáři, laici, kteří se
podobně jako skuteční řeholníci vzdali světa a žili v mužských nebo ženských domech v uzavřeném
společenství. V následujícím textu se ovšem budeme věnovat pouze světským třetím řádům, u kterých je třeba si
položit otázku, jak blízko vlastně měly k ostatním náboženským bratrstvům.
Terciáře nalézáme v barokních Čechách především u františkánských a kapucínských klášterů, kde působili
vedle běžných františkánských bratrstev, zasvěcených většinou sv. Františkovi z Assisi (tzv. opasková bratrstva),
sv. Antonínu Paduánskému či některým dalším světcům.21) Františkánský řád v 18. století činil velký rozdíl
mezi obyčejnými bratrstvy a tímto třetím řádem. Řeholníci považovali svůj třetí řád za plnohodnotnou součást
františkánského řeholního života a jeho zařazení mezi bratrstva chápali jako nemístnou degradaci. S oblibou se
při tom odvolávali na slova "pravý a skutečný řád", jimiž terciáře označil v konstituci z roku 1725 papež
Benedikt XIII. Argumentovali také tím, že třetí řád má od papežů schválené stanovy, že užívá řeholní hábit a že
jeho členové musí projít noviciátem, po němž skládají slib. Tím vším se skutečně terciáři odlišovali od běžných
bratrstev, jenže odborníkům na kanonické právo ani to nestačilo, aby byli ochotni uznat řeholní, či alespoň
výjimečné postavení těchto společenství.