A Morrison nebyl jen šamanem-vyvolávačem - on to myslel vážně:

"Občas s oblibou nahlížím na historii rock'n'rollu jako na
počátek antického dramatu, které začalo kdysi na mlatu. Původně
ho tvořila tančící a zpívající skupina věřících. Pak - jednoho
dne - z davu vyskočil jeden člověk a začal napodobovat boha."
Pokud sám napodoboval nějakého boha, pak bezpochyby Dionýsa;
jestli byl blázen, pak svatý blázen. Jak v publikaci Cool: A
Hipster's Directory (Vermilion, 1982) poznamenal Gene Sculatti,
měl "odvahu dělat si blázna sám ze sebe, často a veřejně."
Morrison podobně jako William Blake věřil, že "cesta výstřednosti
vede k paláci moudrosti"; naneštěstí se tímto citátem řídil
stejně upřímně nejen v umění, ale i ve svém osobním životě.
A není nic výstřednějšího než výstřednost: Jim pil obvykle tolik,
že by to většinu lidí spolehlivě dopravilo do nemocnice; na ulici
k němu přistupovali neznámí lidé a dávali mu tablety, které
polykal, aniž se staral, o co vůbec jde. Za volantem se hnal
jednosměrkami rychlostí sto kilomerů v hodině; jako chodec vždy
na přechodu vyčkával, až se přepne semafor a auta se dají do
pohybu.