Na tomto společenském a politickém pozadí vznikly tisíce skupin,
inspirovaných Beatles a Dylanem; každá z nich měla ke stavu světa
co říct, ale Doors se ze stáda vydělovali - v jejich hudbě se
objevovaly vlivy, zřetelně se lišící od obvyklých bluesových
riffů a hippiesovských klišé; měli ostřejší hrany a spíše než ke
svým souputníkům ze západního pobřeží USA měli blíž k newyorským
Velvet Underground. Byli prostě jiní.
A ta odlišnost spočívala zejména ve zpěvákovi Jimu Morrisonovi.
Tím nechci snižovat přínos ostatních Doors - jejich podpora
vytvářela Morrisonovu vidění dokonalý sdělný kanál a zvuk, který
se ničemu (z té doby) nepodobal, zvuk, který vás přinutil k tomu,
že jste seděli jako přibití a poslouchali. Ale vidění samo -
slova, obrazy, politika, celý přístup - bylo (především, ne-li
výhradně) Morrisonovo.