V tomto postgeldofovském

světě je těžké sdělit někomu, kdo tím
sám neprošel, že před pouhými pětadvaceti lety vás mohli (a mně
se to stávalo často) poplivat a proklít na ulici jen za to, jak
vypadáte a jak jste oblečeni; je těžké vysvětlit osvobozující
pocit, že každá sociální změna - bez ohledu na to, jak malá - je
ryzí revolucí proti zkostnatělému myšlení rodičů - a možná je
dokonce začátkem nového světa (a taky že jím byla, jenže ne toho,
v nějž jsme doufali). Stejně těžké je vysvětlit i úzkostnou
bolest (a strach) z vědomí, že tisíce našich vrstevníků umírají
v nesmyslné a nespravedlivé válce v jihovýchodní Asii, kde
hrozilo, že dojde k nasazení jaderných bomb (Richard Nixon
rozhodně nebyl proti). Stejně tak zklamání ze zjištění, že LSD
nejenže nespasí svět, ale je a) zatraceně nebezpečné, b)
spirituálně zavádějící a c) se vší pravděpodobností sociálním
experimentem, řízeným CIA.