Jiří Mikulec

V prvních třech a půl desetiletích existence bratrstva, které nám pamětnice přibližuje, se kromě více či méně
pravidelných náboženských slavností uskutečnilo také několik významných, přitom však ojedinělých akcí. Patří
mezi ně především zakládací slavnost konfraternity, která se uskutečnila v kostele sv. Benedikta v neděli 15. září
1641. Skládala se z několika mší, doprovázených kázáními v obou zemských jazycích. V jejím průběhu bylo
nové bratrstvo slavnostně prohlášeno za založené. Přítomný kardinál Harrach se jako první vlastní rukou zapsal
do knihy členů a poté se zapisovali ostatní přítomní - autor pamětnice uvádí, že v tento první den své existence
získala konfraternita na 300 členů. Najdeme mezi nimi jména příslušníků a příslušnic významných a vlivných
šlechtických rodů - Trautmannsdorfů, Vratislavů z Mitrovic, Fürstenberků, Berků z Dubé, Švamberků apod.
Duchovním správcem bratrstva se podle Harrachovy konfirmační listiny stal strahovský opat, v době založení
jím byl P. Kryšpín Fuk z Hradiště, vedle něj mělo dva další duchovní vůdce a zpovědníky z premonstrátského
řádu, jednoho pro jazykově české, druhého pro německé členy. Bratrstvo však muselo mít i své laické
představenstvo - rektora a jeho asistenty. Jejich volba se také konala v průběhu zakládací slavnosti a po ní
následovalo slavnostní uvedení rektora, hraběte Kryštofa Vratislava z Mitrovic, do funkce. Rituál spočíval v
předání odznaků úřadu novému rektorovi. Z rukou několika mladíků, pravděpodobně studentů Norbertina, přijal
hrabě Vratislav prsten, planoucí svíci, štolu, pečeť bratrstva a knihu - album členů.
Druhou slavností, u níž je třeba se ještě zastavit, bylo v roce 1650 přenesení staroboleslavského paládia z
Prahy do Boleslavi. Na konci třicetileté války se posvátný reliéf nacházel v Praze, kde v roce 1648 upadl do
rukou švédských útočníků. Vrchní velitel švédské armády falckrabě Karel Gustav ho však nezahrnul do své
bohaté kořisti, nýbrž si dopřál dvorné gesto a daroval paládium císařovně Leopoldině, manželce Ferdinanda III.
Obraz se tak dostal do Vídně a odtud byl v létě 1650 s velkou pompou převezen do Prahy. Podle pamětnice
bratrstva arcibiskup Harrach a pražští místodržící dlouho zvažovali, komu z pražského kléru svěřit jeho
slavnostní převoz z Prahy do Boleslavi. Volba nakonec padla na strahovského opata Kryšpína Fuka, a proto
dostalo v organizaci této slavnosti významnou úlohu i bratrstvo od svatého Benedikta. Neznámý analista, který
do jeho pamětnice tuto správu s uspokojením zapsal, naznačil, že tak arcibiskup odměnil aktivitu premonstrátů
při pořádání zmíněných poutí do Boleslavi v předchozích letech. Je však zřejmé, že i toto Harrachovo rozhodnutí
odráželo jeho nesmiřitelné protijezuitské postoje - přenesení posvátného reliéfu, který již v této době obecně
platil za ochrannou záštitu Českého království, kardinál svěřil představiteli řádu, který považoval za jednu z
protivah
Tovaryšstva.

Jiří Mikulec

Kromě mariánské úcty bratrstvo pěstovalo i kult sv. Josefa, Mariina manžela a pěstouna Páně. V
prvních desetiletích své existence konalo v den jeho březnového svátku procesí, které směřovalo do
karmelitánského kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně, později se zastávkou v novoměstském
kapucínském kostele sv. Josefa, který se nacházel přímo naproti sv. Benediktu (na rozdíl od něj dosud
stojí na dnešním Náměstí republiky). Toto procesí však bylo v roce 1660 zrušeno - a to kvůli řevnivosti
mezi řády a současně i v důsledku obav premonstrátů o členskou základnu své významné konfraternity.
Jednak totiž vyvrcholily spory s kapucíny, kteří odmítali pustit na svou kazatelnu premonstrátského
kazatele, a jednak toho dne údajně karmelitáni hodlali založit ve svém chrámu bratrstvo sv. Josefa,
přičemž se představení naší mariánské konfraternity obávali, že by k tomto novému bratrstvu mohla přejít
řada jejích významných členů. Tato stopa konkurenčního prostředí mezi bratrstvy v polovině 17. století je
o to zajímavější, že členství ve více bratrstvech se již tehdy vyskytovalo (viz zmíněné listy Zuzany
Černínové); později při obrovském rozmachu bratrstev v první polovině 18. století to byl naprosto běžný
jev. Starost premonstrátů o členy svého bratrstva nepochybně spočívala ve snaze udržet si ty
nejvýznamnější osobnosti (a s nimi společenský status nejvýznamnější pražské konfraternity) výlučně pro
sebe.
Bratrstvo Narození Panny Marie od sv. Benedikta konalo vedle zmíněných pravidelných pobožností a procesí
i další náboženské akce. Kupříkladu v roce 1672 tato konfraternita spolu se studenty a učiteli Norbertina
uspořádala velmi honosné procesí, které za zvuku tympánů a trumpet směřovalo od sv. Benedikta na Strahov.
Tam se připojili premonstrátští řeholníci a všichni společně pokračovali do nového theatinského působiště za
Strahovskou branou (dnešní Kajetánka, kde v té době z iniciativy nejvyššího purkrabí Bernarda Ignáce z
Martinic vznikala replika slavného bavorského poutního místa Altötting). Nemuselo však jít pouze o akce ve
vlastní režii, uvedené bratrstvo se příležitostně účastnilo i dalších náboženských svátků, pobožností a slavností.
Tak kupř. v letech 1658 a 1659 putovali jeho členové do Slaného, kde v místním františkánském kostele vznikla
loretánská kaple. Tehdy se jednalo o podnik, který pro širokou pražskou veřejnost organizovali františkáni od
Panny Marie Sněžné. V 70. letech 17. století, kdy se arcibiskup Sobek snažil ve své arcidiecézi pozvednout
svatováclavský kult, se do oslav tohoto nejvýznamnějšího zemského patrona samozřejmě zapojilo i naše
bratrstvo Narození Panny Marie. Pod vedením premonstrátů pořádalo procesí ze svého kostela na Hrad do
svatováclavské kaple.

Jiří Mikulec

Respektování jazykových poměrů v jednotlivých částech Českého království bylo pro katolickou církev 17. a 18.
století nutností, protože jen tak se mohla skutečně přiblížit k prostým věřícím. Jazykem bohoslužeb byla sice
latina, ale pro kázání, zpovědi a další úkony, stejně jako pro všední život v obci, museli být příslušníci farního
kléru znalí jazyka svých farníků. Na to církev dbala a vzhledem k jazykovým poměrům v království vedla klérus
k aktivní znalosti obou řečí.48) Přesto však občas docházelo ke sporům a ty se nevyhýbaly ani bratrstvům.
Jazyková otázka hrála roli v různých roztržkách, jako byl kupř. spor v Mnichově Hradišti, kde se česká kázání
pro růžencové bratrstvo stala tamnímu děkanovi záminkou k odmítnutí žádosti o německé exhorty pro
vrchnostenské úředníky.49) V jednom případě národnostní spor dokonce vyústil v založení nového bratrstva.
Událo se to v Praze na Malé Straně, kde se v roce 1733 začali v kostelíku sv. Jana v Oboře scházet němečtí
měšťané o nedělích a svátcích ke zpěvu náboženských písní. V následujícím roce se proti tomu postavili místní
čeští usedlíci, kterých zde tehdy byla většina, s tím, že kostel patří jim. Němci se přesunuli do kostela Panny
Marie pod řetězem při komendě johanitů, jejichž velkopřevor jim toto útočiště nabídl. Zde pak založili německé
bratrstvo Jména Panny Marie.50)


5. Při kterýchžto slavnostech Milost Boží pohledávati
se sluší - Činnost

Již v předchozí kapitole jsme mohli prostřednictvím stanov a regulí částečně nahlédnout do činnosti barokních
náboženských bratrstev. Jejich aktivity však byly mnohem širší a neomezovaly se pouze na to, co členům
předpisovaly tyto normy. K činnosti bratrstev totiž patřily nejen vlastní pobožnosti, procesí, pohřby a další
náboženské slavnosti, nýbrž i jejich spolkový život a dále některé akce spojené s křesťanskou charitativní
činností a s reprezentací. Zvláště u reprezentace, která byla výrazem onoho společenského působení konfraternit,
je zajímavé zamyslet se nad tím, jakým způsobem se vlastně bratrstva na veřejnosti prezentovala, jak o sobě
dávala vědět, jak budovala svůj pozitivní obraz v rámci společenského vědomí. Mezi okruh problémů spojených
s činností bratrstev patří i náboženská katolická symbolika, především symbolika čísel. Ovlivňovala nejen vlastní
činnost, ale v některých případech přímo podobu konfraternit.
Pro poznání těchto témat nám - vedle již zmíněných stanov a regulí - mohou posloužit další prameny, které
vznikaly přímo z činnosti konfraternit. V první řadě to jsou tzv. pamětnice, tedy vlastně kroniky bratrstev. Tam
se zapisovalo vše, co bylo pro bratrstvo považováno za důležité - informace o založení, o významných
slavnostech a svátcích, opisovaly se tam důležité dokumenty, jako kupř. zakládací a konfirmační listiny,
odpustková privilegia apod. Mimo to bývají v pamětnicích zachyceny změny laického představenstva, někdy
tam najdeme i poznámky vizitátorů. Samozřejmě úroveň pamětnic byla různá, kromě skutečně přínosných knih
existují i pamětnice s nepatrnou informační hodnotou. Pamětnice bratrstev se ale zachovaly poměrně zřídka,
takže jejich údaje je třeba doplňovat i z jiných zdrojů. Těmi mohou být kupříkladu tzv. "knihy počtů", tedy
účetní rejstříky, kam se zapisovaly příjmy a výdaje každého společenství, nebo inventáře majetku, kde bývají
zaznamenány předměty, které bratrstvo při své činnosti užívalo.

Pobožnosti, slavnosti, rituály

Navenek nejnápadnější a z hlediska každodenního života členů i nejdůležitější činnost barokních bratrstev v
Čechách představovaly náboženské aktivity. Pro jejich bližší poznání se nabízí několik dochovaných pamětnic.
Zřejmě nejhodnotnější z nich jsou anály bratrstva, o němž padla zmínka již v minulé kapitole a které můžeme
použít pro malou sondu. Ve Strahovské knihovně v Praze je dochována pamětnice bratrstva Narození Panny
Marie za šťastnou hodinku smrti.1) Tato významná pražská konfraternita působící v kostele sv. Benedikta (od
barokní přestavby v 70. letech 17. století nesl tento kostel, jenž stál zhruba na místě dnešního obchodního domu
a paláce Kotva, patrocinium sv. Norberta a Benedikta) byla úzce spjata s kanonií premonstrátů na Strahově. Ti ji
v roce 1641 založili u své koleje Norbertina. Nešlo o řádové bratrstvo takového typu, jaké jsme poznali
kupříkladu u dominikánů nebo karmelitánů, premonstráti nevlastnili privilegium na šíření svého kultu
prostřednictvím bratrstev. Jakožto řád řeholních kanovníků se od mnišských řádů přece jen odlišovali a bratrstva
pro ně neměla takový význam, jako pro řeholníky uvedených řádů. Mezi českými barokními bratrstvy se
vyskytovalo jen málo konfraternit, spjatých s některým řádovým domem premonstrátů.2) Je patrné, že tento řád
se nezaměřoval na množství, nýbrž se spíš snažil o kvalitu. U svatého Benedikta vytvořil jednu z
nejprestižnějších konfraternit 17. století v Čechách.
Uvedené bratrstvo nebylo prestižní ani tak z hlediska majetku, nýbrž hlavně s ohledem na členy a na své
veřejné působení. Výše citovaný dopis Zuzany Černínové z Chudenic se zmiňuje o členství nejvyšších zemských
úředníků a pražského arcibiskupa kardinála Harracha. Při sledování jeho osudů v prvních 36 letech existence
(pamětnice obsahuje zápisy pro léta 1641-1675) skutečně mnohokrát narazíme na představitele nejvyšších
vrstev pražské společnosti, pro jaké moderní dějepisectví užívá pojem "elity". Strahovským premonstrátům se
podařilo vtisknout bratrstvu tento charakter cílevědomým úsilím, svou roli tu sehrálo i významné postavení
Strahova v tehdejší pražské společnosti, ale současně k tomu přispěla také výrazná podpora zmíněného kardinála
Harracha. Tento pražský arcibiskup stál u samého zrodu konfraternity a i později patřil mezi její přední členy a
příznivce. Vedly ho k tomu přinejmenším dva velice pádné důvody. Bratrstvo sídlilo u Norbertina, tedy v
premonstrátském učilišti, které bylo úzce spjato s Harrachovým arcibiskupským seminářem (působily zde nižší
školy, tzv. humaniora, příslušející k semináři, na nichž vyučovali výhradně premonstráti).3) Právě v době
založení bratrstva dramaticky vrcholil neúspěšný Harrachův pokus prosadit u panovníka pro seminář univerzitní
status a v tomto ohledu lze tedy chápat kardinálovu podporu bratrstva v podstatě jako součást jeho boje za
seminář. Navíc premonstrátské luxusní bratrstvo představovalo určitou protiváhu jezuitských sodalit, což v
souvislosti s dobře známými Harrachovými antipatiemi vůči Tovaryšstvu (které ve 30. letech 17. století vzrostly
v souvislosti s arcibiskupovými střety s jezuity o vliv na pražské univerzitě)4) samo o sobě bylo pro arcibiskupa
vážným důvodem, aby ho všemožně podporoval.
Základem činnosti uvedené konfraternity bylo stejně jako všude jinde pět výročních pobožností o pěti
svátcích, rozložených na celý rok. Rok tohoto bratrstva se ovšem nekryl ani s kalendářním ani s církevním
rokem, nýbrž začínal v první polovině září, kdy se v neděli nejbližší ke svátku Narození Panny Marie (8. září)
slavíval hlavní, nebo také titulární svátek bratrstva. Na jeho oslavy se scházeli členové v největším počtu,
několika bohoslužeb se toho dne účastnili i ti nejvýznamnější a nejurozenější v plném lesku, běžně bývá
doložena přítomnost pražského arcibiskupa kardinála Harracha, stejně jako později jeho nástupců Matouše
Sobka z Bílenberka a Jana Fridricha z Valdštejna. Význam svátku podtrhovali tito nejvyšší církevní hodnostáři
Českého království tím, že většinou osobně sloužili slavnou mši. Také tu zaznívala kázání předních strahovských
kazatelů. Toho dne rovněž docházelo k obměně laického představenstva konfraternity a z kazatelny byla čtena
jména členů, kteří v uplynulém roce zemřeli.
Další čtyři slavnosti bratrstva připadaly na významné mariánské svátky, respektive na nejbližší neděle po nich
- šlo o Neposkvrněné početí (8. prosince), Očišťování (2. února), Zvěstování (25. března) a Nanebevzetí Panny
Marie (15. srpna). Oslavy těchto svátků sestávaly ze série pobožností a kázání - příkladem může být prosincový
svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie, slavený v roce 1641. V 7 hodin ráno svolal zvon členy
konfraternity k menší mši, po jejím skončení následovalo české kázání, pak slavná mše sloužená duchovním
správcem bratrstva, kterým byl strahovský opat. Poté zaznělo německé kázání a pak se konala další bohoslužba,
tentokrát u hlavního oltáře kostela. Na něm byla přes celý den vystavena k uctívání Nejsvětější Svátost.
Odpoledne před jednou hodinou zahlaholil velký zvon kostela a přítomní vyslechli další české kázání. V
podvečer následovalo kázání německé a pak se zformovalo procesí, které za zpěvu loretánské litanie zamířilo z
kostela na přilehlý hřbitov, dvakrát jej obešlo a vrátilo se zpět. V kostele se ještě konaly společné modlitby a
celou slavnost zakončilo opatovo požehnání.
Vedle uvedených výročních slavností, které byly na základě papežského privilegia obdařeny odpustky, slavilo
bratrstvo u kostela sv. Benedikta bohoslužbami a procesími i několik dalších svátků - zejména Velikonoce a také
červencový svátek Navštívení Panny Marie. Pro slavné rekviem a modlitby členů za zemřelé byla zvolena středa
v oktávu Dušiček. Velmi významnou slavnost představovala pravidelně konaná pouť do Staré Boleslavi ke
staroboleslavskému paládiu. Tradice poutí začala již v roce založení, kdy týden před vlastním zakládacím aktem
uspořádali strahovští premonstráti pro zájemce o členství tuto pouť. Jako její bezprostřední podnět je v pamětnici
uvedena snaha vyprosit pro nové společenství požehnání Panny Marie. Mariánský kult a úcta k proslulému
ochrannému obrazu byly pro tradici uvedených poutí v 17. století velmi důležité, ale současně zde hrál velkou
roli i jeden zcela světský důvod. Již od bělohorské bitvy se organizování poutí do Staré Boleslavi s vervou
ujímali jezuité. Arcibiskup Harrach, který - jak již bylo řečeno - považoval Tovaryšstvo za svého nebezpečného
rivala a který se s ním střetal ve výše zmíněných sporech o univerzitu, využil nově vytvořené bratrstvo jako
nástroj, pomocí kterého se snažil vzdorovat jezuitskému vlivu při organizování těchto poutí.5) To se mu v
podstatě podařilo, zářijové poutě bratrstva doprovázené premonstráty v charakteristických bílých hábitech se
udržely, získaly značnou popularitu mezi pražským obyvatelstvem a byly známé pod přízviskem "poutě bílých
páterů".

Jiří Mikulec

Dochované matriky členů bratrstev nám v budoucnu možná připraví nejedno překvapení. Skrývají se v
nich totiž některé dosud neznámé informace o obyvatelích Českého království doby baroka, jež mohou být
zajímavé pro genealogy i životopisce významných osobností. Kupříkladu v albu jindřichohradecké
latinské sodality Zvěstování Panny Marie, která se scházela v jezuitském kostele sv. Maří Magdalény a
která kromě studentů sdružovala také ostatní intelektuály z tohoto města, je zapsán místní varhaník,
skladatel a básník (a také významný člen jindřichohradeckého literátského kůru) Adam Michna z
Otradovic. Jde o osobnost, k jejímuž životu máme dnes poměrně málo informací, mimo jiné není známo
přesné datum jeho úmrtí v roce 1676.37) Album, které Michnu označuje za významného dobrodince
družiny, toto datum uvádí - podle zápisu jím byl 2. listopad.38)
Adam Michna z Otradovic samozřejmě není jedinou slavnou a dodnes známou osobností pobělohorských
Čech, která se podílela na činnosti nějakého bratrstva. Takových lidí lze identifikovat celou řadu. Vedle
formálního členství habsburských panovníků a příslušníků jejich rodin, kteří se při svých řídkých pobytech v
Čechách zapisovali do členských alb některých konfraternit, se v matrikách nalézá množství jmen vysokých
zemských úředníků i dalších významných příslušníků vyšší i nižší šlechty. V bratrstvech se tedy setkáme třeba s
Berky z Dubé, Černíny z Chudenic, Fürstenberky, Gallasy, Lobkovici, Martinici, Pachty z Rájova, Slavaty,
Švamberky, Šternberky, Thuny, Trautmannsdorfy, Valdštejny, Vratislavy z Mitrovic - v tomto výčtu by bylo
možné ještě dlouho pokračovat, matriky různých barokních bratrstev totiž zachycují příslušníky snad všech šlech
tických rodů usazených v 17. a 18. století v Čechách. Členství šlechticů v bratrstvech mělo v podstatě dvě
podoby. Jednak byli - jako výše uvedená Zuzana Černínová - příslušníky významných či přímo luxusních
konfraternit nebo jezuitských družin. Pak šlo o běžné spolubratry a spolusestry, kteří se obvyklým způsobem
účastnili života společenství. Mnozí šlechtici však byli členy (a často také iniciátory) bratrstev na svých
panstvích, jejichž příslušníci se rekrutovali z podřízených osob - z úředníků panství, z poddaných měšťanů, ale i
z vesničanů. V takovém případě byli tito šlechtici se svými rodinami jedinými urozenými členy bratrstev, a proto
v nich zaujímali úplně jiné postavení. Automaticky se stávali laickými představenými, ale jejich skutečná účast
na životě konfraternity byla mnohem formálnější, než v prvním případě.
Vraťme se však k významným osobnostem v bratrstvech. Také z řad kléru nalézáme v konfraternitách kromě
tisíců prostých farářů a řeholníků i ty nejvznešenější a nejvýznamnější osobnosti - pražské arcibiskupy,
kanovníky, vysoké preláty, opaty klášterů. Mariánské družiny u jezuitských kolejí vedla celá řada významných
příslušníků Tovaryšstva, mezi nimi Jan i Matěj Tannerové, Jan Kořínek, Bohuslav Balbín a mnozí další.39) Sám
Balbín, který mimo jiné v 50. letech 17. století vedl jindřichohradeckou latinskou sodalitu a byl tedy na čas jejím
duchovním správcem v době Michnova členství,40) pamatoval na jinou mariánskou družinu ve své závěti. V
roce 1681 sepsal testament ve prospěch sodality klementinských studentů (tzv. menší družina pod patrociniem
Narození Panny Marie). Odkázal jí neprodané výtisky svých knih, a to i těch, které ještě stačí do své smrti napsat
a vydat.41)

Jiří Mikulec

Lidé v bratrstvech

Nahlédneme-li do zachovaných členských matrik bratrstev, narazíme na určitý paradox. Kniha, která
zachycovala pro delší či kratší období jména všech členů konfraternity a která představovala hlavní a většinou i
jediný prostředek jejich evidence, nám o těchto lidech dnes prozradí obvykle jen velmi málo. Problém je v tom,
že ve většině případů se do matrik nezapisovalo nic než právě ta jména, a to vesměs - ve shodě s běžnou
dobovou praxí - v abecedním pořádku podle křestních jmen. Méně často a už vůbec ne systematicky bývají ke
jménům uváděny nějaké další informace (hlavně o úmrtí člena, ale někdy i místě jeho původu či povolání).
Vzhledem k tomu, že pro vedení těchto matrik neexistoval žádný jednotný model nebo předpis, liší se od sebe
jednotlivá členská alba kvantitou i kvalitou informací, které mohou o každém členovi poskytnout. Obecně platí,
že z většiny matrik není možné bez použití dalších srovnávacích pramenů ani spolehlivě určit, kolik příslušníků
bratrstvo mělo v určitém roce. Přitom dnešní historik by se potřeboval dozvědět o lidech v bratrstvech co nejvíce
- v jakém věku do konfraternit vstupovali, z jakých byli sociálních vrstev, čím se živili, z jakého území
pocházeli, ale i třeba jaké mezi nimi byly rodinné a příbuzenské vztahy. Zodpovězení těchto i mnoha dalších
otázek bude vyžadovat náročný prosopografický výzkum, na který matriky našich - ale v tomto případě nejen
našich - bratrstev dosud čekají.

Jiří Mikulec

Ti všichni sice maso jíst mohou, ale za to mají udělat nějaký dobrý skutek, čímž je míněno modlení,
almužna, nebo "jiné těla mrtvení".34)
Autoři regulí také museli počítat s různou úrovní svých členů, s jejich rozdílným vzděláním a gramotností.
Proto v případě členských modliteb tištěných v bratrských knihách uvádějí pro negramotné členy alternativu
Otčenášů, Zdrávasů a dalších základních modliteb. Mimo to se občas vyskytla i možnost nechat se zastoupit
někým jiným v případě obšírnějších pobožností a růžencových modliteb, kterých se člen nemohl zúčastnit z
vážného důvodu, třeba pro nemoc.35) Dokonce i v přísných regulích františkánských trinitářů nalézáme některé
úlevy v modlení již zmíněných církevních hodinek. Zatímco pravé řeholní hodiny začínají již o půlnoci (jitřní),
pokračují při východu slunce (prima) a končí večer (kompletář), mohli je světští terciáři s ohledem na své
povolání a vůbec na skutečnost, že nežijí v řeholním domě, vykonávat z větší části (jitřní, primu, tercii, sextu a
nonu)
kdykoliv během dopoledne a zbytek (nešpory a kompletář) od poledne.36)

Jiří Mikulec

Aby se co nejvíce přiblížil dokonalosti, dbá na to, aby nikdy nevzal jméno Panny Marie nadarmo.
Navíc mu vždy, když ho uslyší nebo sám vysloví, vzdá poctu malým úklonem hlavy.
Samozřejmě většina členů náboženských bratrstev zdaleka nedosahovala oné téměř andělské dokonalosti,
jakou jim předpisují regule jejich společenství. Narážíme zde totiž na zkreslení, které přináší práce s
historickými prameny normativního charakteru. Regule nic neříkají o tom, jaký život v bratrstvech skutečně byl,
ale vypodobňují ho tak, jaký by podle jejich tvůrců být měl. Jestliže nám výše uvedené povinnosti členů
náboženských bratrstev - účast na bohoslužbách, procesích a spolkových schůzích, pohřby spolučlenů, neustálé
modlení, upřímně prožívaná zbožnost a dodržování všech morálních nařízení - budou připadat jako značná zátěž
pro každodenní život člověka, pak si musíme uvědomit, že každé regule jsou od počátku míněny spíš jako
návody k určitému způsobu života, než jako závazné předpisy. Církev ostatně respektovala dobrovolnost členství
v bratrstvech i z teologického hlediska. Proto se v každých stanovách automaticky opakuje upozornění, že jejich
dodržování není vázáno na hřích. Jinými slovy, pokud člen nebo členka nebude dodržovat regule své
konfraternity, nedopouští se při tom hříchu, ale pouze se připravuje o všechny výhody a duchovní milosti, které
mu (jí) členství mohlo dát.
Ovšem již tvůrci regulí si velmi dobře uvědomovali, že naprosto dokonalé dodržování těchto předpisů není
prakticky realizovatelné. Stanovy bratrstev vytvářeli či navrhovali duchovní, často faráři nebo řádoví kněží v
duchovní správě, kteří z denní praxe zpovědníků velmi dobře znali lidské slabosti a nemohli si o členech dělat
velké iluze. Navíc věděli, že vzhledem k zaměstnání, cestování a dalším povinnostem mnoha lidí ani není striktní
dodržování regulí v řadě případů technicky možné. Proto se ve stanovách bratrstev na jedné straně sice
setkáváme se značnými požadavky a určitou náročností, na straně druhé to však vyvažuje snaha přizpůsobit ideál
skutečnému životu a přílišnými nároky neodradit. Prakticky každé regule proto nabízejí k řadě povinností
alternativy.
Především se jedná o možnost nahradit povinnou účast na bratrských pobožnostech buď modlitbami, nebo
vyslechnutím mše někde jinde. Díky tomu se řádnými členy bratrstva mohli stát i lidé, kteří nebydlí v místě, kde
konfraternita působí, případně i ti, kteří často pobývají na cestách. Podobně jeptišky přísné karmelitánské řehole,
které se staly členkami škapulířového bratrstva (většina konfraternit byla otevřena i řeholním osobám) a které se
z důvodu klausury nemohly účastnit předepsaných procesí, měly jako náhradu předepsánu chórovou pobožnost.
Možnost nahradit členské povinnosti jinými náboženskými úkony byla běžně využívána u pohřbů
zesnulých členů. Zde autoři regulí někdy přímo poznamenávají, že pohřbů se spolubratři a spolusestry
mají účastnit "dle možnosti". Svou nepřítomnost však musí nahradit modlitbami. Doprovázení kněze,
který je na cestě s Nejsvětější Svátostí k těžce nemocnému členovi, bylo ještě problematičtější, protože se
jednalo o záležitost momentální potřeby, která se dost dobře nedala naplánovat dopředu. Také zde platilo
"podle možnosti", přičemž v praxi to většinou fungovalo tak, jako u pražského bratrstva Božího Těla,
které sídlilo u kostela sv. Tomáše na Malé Straně. V případě, že se duchovní správce chystal k
umírajícímu, měl služebník konfraternity za povinnost rychle sehnat několik členů, kteří ponesou nad
knězem baldachýn. Průvod se zpěvem, za hlaholu zvonku a s rozžatými svícemi pak měli doprovodit
všichni členové, kteří ho potkají. Pokud by však byli příliš zaměstnáni, mají se místo toho alespoň
pomodlit Otčenáš a Zdrávas za duši umírajícího.33)
Podobné to bylo u povinností, které vyžadovaly nějakou peněžní investici. Příkladem může být již zmíněná
konfraternita
Andělů Strážných za Smrkovce. Její členové měli podle stanov
nechat alespoň jednou za svůj život sloužit mši za mrtvé u privilegovaného oltáře bratrstva. Počítalo se však s
chudými, pro něž by byl takový výdaj nad jejich možnosti. Těm stanovy ukládají náhradní povinnost
vyslechnout tři mše a při každé se pomodlit celý růženec za zemřelé. Takové úlevy v případech, kdy by se chudší
členové nemohli zhostit svých povinností, jsou v regulích barokních bratrstev obvyklé.
Další smysl pro realitu prokazují ty regule, které umožňují členům úlevy v půstech. I když půsty jako
standardní povinnost katolíka v mnoha regulích vůbec zmiňovány nejsou, měla některá bratrstva ještě svá postní
pravidla. A u nich bývají úlevy pro těhotné a kojící ženy, pro nemocné, ale i pro členy na cestách, pro čeleď,
která je živena hospodářem a nemůže si příliš vybírat nebo pro ty, kteří jsou někam pozváni a nemohou
odmítnout.

Jiří Mikulec

Nepomucenští sodálové měli svůj přívěšek nosit viditelně, pouze kněží ho měli skrývat pod
klerikou. Podobně členové bratrstva Andělů Strážných, které působilo v dnes již zaniklé farnosti Smrkovec
(Schönficht u Kynžvartu v západních Čechách), měli za povinnost nosit škapulíř s posvěceným obrázkem
Anděla Strážného.

* * *

Vedle uvedených členských povinností, které vycházely přímo z činnosti a kultu bratrstva, se většina
konfraternit snažila prostřednictvím svých regulí také působit na člověka, ovlivňovat jeho chování, měnit a
zlepšovat jeho mravní profil. Jedná se o ustanovení, která buď jen obecně nařizují mravné chování, nebo se
obracejí proti konkrétním jevům, jež tehdejší křesťanská morálka považovala za nešvary a poklesky. Členové se
jich měli vystříhat a současně bývají vyzýváni k vzájemné lásce a skutkům milosrdenství. Bratrstva - jako
většina tehdejších korporací - si vyhrazovala právo řešit spory mezi svými členy.
Pokud se na základě regulí nějakého bratrstva pokusíme rekonstruovat jakéhosi hypotetického ideálního
člena nebo členku této konfraternity, začne nám před očima vyvstávat podivně neživotná figura. A to ani
nemusíme sáhnout po předpisech terciářů, které jsou nejpodrobnější a nepřísnější. Stačí nějaké obyčejné
bratrstvo, kupříkladu Nejsvětějšího Jména Panny Marie, které se scházelo v kostele Panny Marie Bolestné
u kláštera a špitálu alžbětinek na Novém Městě pražském, kousek pod Emauzy.32) Jeho ideální člen nebo
členka je člověk silně zbožný, což dává najevo nejen pravidelnou a pečlivě dodržovanou účastí na všech
společných pobožnostech, častými zpověďmi a přijímáním, ale i stejně svědomitým vykonáváním svých
osobních modliteb, které mu regule přikazují, a samozřejmě i neochvějně ctnostným životem. Pro něj mají
regule tohoto bratrstva, stejně jako většiny bratrstev jiných, označení "čistý". V tom je obsažena pohlavní
mravnost (ne ovšem pohlavní zdrženlivost, "zákonný" manželský sex církev respektovala), ale i "čistota"
myšlenek a vyjadřování. Hypotetický ideální člen této konfraternity se ani náznakem nedopouští pomluv,
nactiutrhání a nectných řečí, není schopen klít, natož se třeba rouhat. Ústa, která vyslovují uctívané jméno
Panny Marie nesmí být nijak poskvrněna. Právě v mariánské úctě tento člen spatřuje hlavní smysl svého
života.

Jiří Mikulec

Ti pro
členy vypracovali variantu svých klášterních hodinek jakožto zvláštní "pobožnost k svatému arciotci
Benediktovi."29)
Některá bratrstva také spolubratry a spolusestry zavazovala k nošení symbolů či odznaků členství. Terciáři
měli svůj hábit, jehož vzhled byl předepsán v jejich regulích, a který nosili především při společných
pobožnostech. Ale i jinak byli povinni nosit tmavé, nezdobené odění. Co se týče ostatních bratrstev, již jsme se
zmínili o důležité duchovní funkci karmelitánského škapulíře. Na rozdíl od tzv. velkého škapulíře, tvořeného
pruhem látky s otvorem pro hlavu, jenž splýval na hruď a na záda a byl součástí řeholního hábitu, byl tzv. malý
škapulíř užívaný bratrstvy tvořen dvěma čtverhrannými kusy látky, spojenými tkanicemi. Nosil se stejně, tkanice
splývaly přes ramena tak, že jedna část škapulíře visela na hrudi a druhá na zádech. Tyto škapulíře členové
dostávali při vstupu do bratrstva, musely být posvěcené buď karmelitánem, který k tomu měl oprávnění, nebo
farářem - duchovním správcem konfraternity, pokud mu představený karmelitánského kláštera toto oprávnění
udělil. Členové byli zavázáni nosit škapulíř ve dne i v noci buď přímo na holém těle, nebo na spodním prádle.
Měli o něj náležitě pečovat, v případě roztrhání ho spravit nebo si udělat či koupit nový. Ten již nemusel být
znovu posvěcen, protože posvěcení prvního škapulíře při vstupu člena se automaticky přenášelo i na nový. Starý
zničený škapulíř měl být spálen.30)
Škapulíře užívali i členové jiných bratrstev spojených s kulty šířenými řády. Serviti zakládali po celé zemi
bratrstva Panny Marie Bolestné s černým škapulířem, theatini pěstovali kult Panny Marie s nebesky modrým
škapulířem a jednu tuto konfraternitu měli ve svém malostranském kostele.
Jiným odznakem členství v bratrstvech byl opasek - v Čechách ho užívala kupříkladu bratrstva zasvěcená sv.
Františkovi z Assisi (ta bývají někdy přímo označována jako bratrstva opasková), nebo bratrstva svaté Moniky.
V obou případech byl opasek, stejně jako výše zmíněný škapulíř, součástí hábitu řádů, které tyto bratrstva
zakládaly, tedy františkánů či minoritů a bosých augustiniánů (eremitů). A samozřejmě šlo o připomínky
uctívaných světců, ve druhém případě i o úctu mariánskou. Augustiniánská bratrstva totiž existovala pod
zasvěcením Panny Marie Utěšitelky a svaté Moniky. Svatá Monika byla matkou svatého Augustina, původce
augustiniánské řehole, a podle legendy ji sama Panna Marie vyzvala k nošení černého šatu přepásaného černým
koženým opaskem, jaký nosila sama po Kristově smrti. Členové bratrstev svaté Moniky měli podle regulí stále
nosit černý kožený opasek, jenž musel být posvěcen knězem. Směli jej odkládat pouze na noc, ale ne daleko od
svého lože. Mimo jiných milostí jim tento opasek zaručoval čtyřicetidenní odpustky pokaždé, když ho "s myslí
obrácenou k Bohu a jeho svaté matce políbí".31)
Nošení symbolů sice bylo nejčastější u bratrstev zakládaných řeholemi, ale vyskytovalo se i u konfraternit
farních, které žádné vazby na řády neměly. Příkladem mohou být dvě pražská bratrstva svatého Jana
Nepomuckého, která svým členům v 18. století nařizovala nosit světcův obrázek zavěšený na hrudi (zřejmě tím
byla míněna nějaká medaile s vyobrazením světce, ostatně zprávy o takových kovových přívěšcích máme i od
jiných bratrstev).

Jiří Mikulec

Některá významná a bohatá bratrstva (kupř. bratrstvo
Smrtelných úzkostí Kristových v jezuitském kostele sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně nebo bratrstvo sv.
Otýlie u sv. Ducha na Starém Městě pražském) disponovala dokonce i vlastní kryptou, do které své zemřelé
ukládala.27)
Souhrnně lze konstatovat, že barokní bratrstva toho svým členům nabízela poměrně dost - od slavných
bohoslužeb a procesí až po okázalé pohřby, od společenského styku až po niternou a intimní zbožnost, od
reprezentace v životě společenském až po vzájemnou podporu v životě posmrtném. Záleželo jen na každém, co
pro něj bylo z toho všeho významné, čím ho jeho konfraternita upoutala.

Povinnosti členů

Členství v náboženském bratrstvu pochopitelně přinášelo i určité povinnosti. Některých jsme se již dotkli při
pohledu na regule konfraternity v Praskolesích. Stručně shrnuto, členové se měli účastnit všech akcí bratrstva -
bohoslužeb, procesí, měli doprovázet kněze na cestě s Božím Tělem k umírajícímu a zemřelého do hrobu, měli
se modlit za zemřelé, ale také se účastnit výroční spolkové schůze, kde byli ustanovováni laičtí představení
bratrstva a kde proběhla inventura majetku. Mimo to měli členové do spolkové pokladny platit pravidelné
příspěvky (čtyřikrát do roka po třech krejcarech). Velice podobné povinnosti přinášelo členství ve většině
ostatních bratrstev. Někde byly navíc předepsány každodenní modlitby (právě o nich se zmiňovala Zuzana
Černínová ve výše citované pasáži z dopisu synovi). Ty byly různé - některá bratrstva měla pro tento účel svou
zvláštní modlitbu, která byla otištěna v členské knížečce vedle regulí a odpustků, jiná se spokojovala s určitým
počtem Otčenášů, Zdrávasů či jiných obecně známých modliteb. Růžencová bratrstva svým členům zpravidla
ukládala pomodlit se každý týden tzv. žaltář Panny Marie, tedy velký růženec obsahující celkem 168 modliteb
(3 x Věřím v Boha, 15 Otčenášů a 150 Zdrávasů). Největší povinnosti měli v tomto ohledu členové
františkánských třetích řádů. Součástí jejich úzké vazby na františkánskou řeholi byl závazek dodržovat
"církevní hodinky", dobu ke čtení breviáře rozloženou na celý den - jitřní, primu, tercii, sextu, nonu, nešpory a
kompletář. Regule nařizují, že ti členové, kteří se vyznají v breviáři (především kněží), se budou modlit breviář,
ostatní pak mají na každou "hodinku" předepsané kombinace několika modliteb (kupř. na jitřní jednou Věřím v
Boha, dvanáct Otčenášů a Zdrávasů a jednou Sláva otci).28) Dodržování církevních hodinek sice bylo
specialitou třetích řádů, jejichž členové je měli jako svou povinnost, ale i některá další bratrstva s vazbou na
řeholní instituci mají takové pobožnosti alespoň doporučené. Příkladem může být bratrstvo svatého Benedikta,
které při Emauzském klášteře na Novém Městě pražském založili v roce 1734 montserratští benediktini.

Jiří Mikulec

Tak je jeho duše připravena na setkání se svým stvořitelem.20)
Některá bratrstva, zejména škapulířová a růžencová, poskytovala svým členům možnost úplně se vyhnout
očistci, pochmurnému místu určenému duším, které tam před vstupem do království nebeského musí v mukách
dokonat své pokání za hříchy spáchané v pozemském životě. Posvěcený karmelitánský škapulíř pokládala církev
za svátostinu a papež Jan XXII. ho ve 14. století obdařil tzv. sobotní bulou,21) která karmelitánskému škapulíři
přinesla neobyčejně významnou milost. Bylo zde ustanoveno, že pokud ti, kdo tento škapulíř během svého
života nosí, zacházejí s ním s náležitou úctou a modlí se denně předepsané modlitby, zemřou s ním na těle,
budou hned v první sobotu po své smrti vyvedeni z očistce přímo do ráje. Pokud takto zemřou po náležitě
vykonané generální zpovědi, vůbec se do očistce nedostanou.22) Také růžencové konfraternity byly obdařeny
papežským privilegiem, podle něhož všichni umírající členové, kteří obdrželi od duchovního správce bratrstva
tzv. generální absoluci a zemřeli s posvěcenou svíčkou v ruce, byli z hlediska hříchů ve stavu stejné nevinnosti,
jako při svém narození a vyhnuli se tedy utrpení v očistci.23) Pro katolíka z doby baroka, pro nějž byla víra v
očistec jedním ze základních článků jeho vyznání, musela být taková milost velmi lákavá - jistě ne nadarmo
čteme na členském lístku škapulířového bratrstva u poutního kostela na Makové hoře (nedaleko Příbrami) tuto
výzvu: "Neprodlívej tedy duše křesťanská do tohoto bratrstva svatého přijíti, v kterém můžeš jistě zahynutí
věčného ujíti ..."
Každý člen náboženských bratrstev měl tedy jistotu, že se mu po smrti dostane veliké podpory při jeho
očistcovém trápení, případně že se mu dokonce podaří se očistci vyhnout. To byl sám o sobě jistě velmi silný
motiv pro členství, alespoň pro ty jedince, kteří citlivě vnímali ono "memento mori", které v době baroka tak
často zaznívalo z kazatelen. Bratrstva však věřícím současně umožňovala postarat se o svůj posmrtný osud ještě
za života, prostřednictvím odpustků. Odpustky představují, zjednodušeně řečeno, prominutí úplné (v případě tzv.
plnomocných odpustků) nebo částečné (odpustky stodenní, šedesátidenní apod.) tzv. časného trestu za hříchy,
které již byly odpuštěny při zpovědi. V praxi to znamenalo odpuštění či zkrácení pokání, které měl katolík za své
hříchy provádět zde na zemi či které ho čekalo po smrti v očistci.24) Odpustky byly důležitým nástrojem
katolické církve, který prošel na Tridentském koncilu v 16. století důkladnou reformou. Ve středověku vyvolával
jejich prodej široký odpor, který byl jedním z katalyzátorů heretických hnutí. V době baroka již obchodování s
odpustky nepřicházelo v úvahu, věřící je mohli získat pouze splněním různých náboženských povinností, které
papežská kurie odpustky obdařila. Členství v náboženském bratrstvu představovalo pro každého zájemce mocný
zdroj odpustků.

Jiří Mikulec

Ostatně potřeba ovlivnit posmrtnou existenci své duše, vyhnout se nebo alespoň maximálně zkrátit utrpení v
očistci byla jedním z hlavních zdrojů barokní katolické zbožnosti. Proto je u všech bratrstev běžné, že duším
svých zemřelých členů věnují žijící časté modlitby, že se slouží rekviem nejen bezprostředně po úmrtí, ale že
jednou či vícekrát do roka je mše za zemřelé obětována všem zvěčnělým členům. Podpora mrtvých živými v
bratrstvech je stavěna na principu vzájemnosti. Živí se modlí za mrtvé a mají při tom jistotu, že jejich
následovníci budou stejným způsobem jednou prosit za jejich duše.18) Svým způsobem tak bratrstva přemáhala
samu smrt, mrtví nepřestávali být jejich členy a ani podíl zemřelých na duchovním prospěchu plynoucím z
bratrstva smrtí nekončil, naopak se teď zúročoval. Regule bratrstva sv. Jana Nepomuckého, které se od roku
1736 scházelo u světcova hrobu ve Svatovítské katedrále, se přímo zmiňují o mších za mrtvé jako o prostředku,
který zabraňuje, aby spojení zemřelých s konfraternitou bylo smrtí přerušeno.19)
Samozřejmě v této péči o duše zemřelých členů existovaly mezi jednotlivými bratrstvy určité rozdíly. Nebyly
však dány ani tak tím, zda bratrstvo mělo ve svém názvu zmíněný eschatologický motiv ("podpory duší v
očistci", "za šťastnou smrt") či ne, spíš to byla otázka jeho zámožnosti. Za mše, tedy i za mše za zemřelé, totiž
drtivá většina bratrstev svému "duchovnímu správci" platila, a to buď za každou jednotlivě, nebo v podobě
pevného ročního platu, do jehož výše se ovšem počet odsloužených mší tak jako tak promítal. Zámožná bratrstva
si tedy mohla dovolit mnohem více rekviem ročně, než bratrstva nemajetná. Někdy to řeší regule tak, že vyzývají
členy, aby sami dali každoročně sloužit jednu mši za mrtvé. Obvykle to bývá formulováno tak, že členové
duchovního stavu mají takovou mši sami sloužit, zámožní členové nechat sloužit a chudí se takové mše
zúčastnit. K podobnému řešení sáhlo i zmiňované bratrstvo sv. Otýlie v Praskolesích, které patřilo mezi chudá
společenství (v době zrušení byl jeho majetek vyčíslen částkou 242 zlatých). Podle stanov mělo pořádat mši za
zemřelé celkem pětkrát do roka - vždy jednou za čtvrtletí a mimo to i na den památky zesnulých (Dušiček). Jeho
regule obsahují článek, jenž zavazuje členy z duchovního stavu sloužit v tyto termíny mše za zemřelé. Vzhledem
k tomu, že se jednalo o bratrstvo venkovské, kde lze předpokládat pouze jednoho takového člena, totiž
duchovního správce konfraternity, je jasné, že toto ustanovení mělo především zajistit bezplatná sloužení oněch
předepsaných rekviem. V regulích barokních bratrstev se tedy setkáváme s různými počty těchto mší za zemřelé
- nejméně s jednou do roka, nejčastěji se čtyřmi až pěti ročně, ale výjimkou nejsou ani rekviem sloužená každý
měsíc, ba dokonce i každý týden.
Pro pomoc a podporu duším zemřelých však měla některá bratrstva vedle zmíněných modliteb členů a více či
méně často sloužených rekviem ještě další prostředky, zejména své kulty. Již jsme se zmiňovali o sv. Barboře,
Josefovi, o kultech mariánských a Kristových, které měly věřícím zajistit tzv. "šťastnou smrt". Tou je míněna
smrt klidná, při níž se umírající dokonale vyrovnal se svým osudem a v naději očekává svůj konec. Ale
především se smířil s Bohem, včas přijal patřičné svátosti - svátost zpovědi s pokáním, přijímání a svátost
posledního pomazání a v posledních chvílích svého života projevuje pravé pokání a hlubokou lítost nad svými
hříchy.