Jiří Mikulec

Ostatně potřeba ovlivnit posmrtnou existenci své duše, vyhnout se nebo alespoň maximálně zkrátit utrpení v
očistci byla jedním z hlavních zdrojů barokní katolické zbožnosti. Proto je u všech bratrstev běžné, že duším
svých zemřelých členů věnují žijící časté modlitby, že se slouží rekviem nejen bezprostředně po úmrtí, ale že
jednou či vícekrát do roka je mše za zemřelé obětována všem zvěčnělým členům. Podpora mrtvých živými v
bratrstvech je stavěna na principu vzájemnosti. Živí se modlí za mrtvé a mají při tom jistotu, že jejich
následovníci budou stejným způsobem jednou prosit za jejich duše.18) Svým způsobem tak bratrstva přemáhala
samu smrt, mrtví nepřestávali být jejich členy a ani podíl zemřelých na duchovním prospěchu plynoucím z
bratrstva smrtí nekončil, naopak se teď zúročoval. Regule bratrstva sv. Jana Nepomuckého, které se od roku
1736 scházelo u světcova hrobu ve Svatovítské katedrále, se přímo zmiňují o mších za mrtvé jako o prostředku,
který zabraňuje, aby spojení zemřelých s konfraternitou bylo smrtí přerušeno.19)
Samozřejmě v této péči o duše zemřelých členů existovaly mezi jednotlivými bratrstvy určité rozdíly. Nebyly
však dány ani tak tím, zda bratrstvo mělo ve svém názvu zmíněný eschatologický motiv ("podpory duší v
očistci", "za šťastnou smrt") či ne, spíš to byla otázka jeho zámožnosti. Za mše, tedy i za mše za zemřelé, totiž
drtivá většina bratrstev svému "duchovnímu správci" platila, a to buď za každou jednotlivě, nebo v podobě
pevného ročního platu, do jehož výše se ovšem počet odsloužených mší tak jako tak promítal. Zámožná bratrstva
si tedy mohla dovolit mnohem více rekviem ročně, než bratrstva nemajetná. Někdy to řeší regule tak, že vyzývají
členy, aby sami dali každoročně sloužit jednu mši za mrtvé. Obvykle to bývá formulováno tak, že členové
duchovního stavu mají takovou mši sami sloužit, zámožní členové nechat sloužit a chudí se takové mše
zúčastnit. K podobnému řešení sáhlo i zmiňované bratrstvo sv. Otýlie v Praskolesích, které patřilo mezi chudá
společenství (v době zrušení byl jeho majetek vyčíslen částkou 242 zlatých). Podle stanov mělo pořádat mši za
zemřelé celkem pětkrát do roka - vždy jednou za čtvrtletí a mimo to i na den památky zesnulých (Dušiček). Jeho
regule obsahují článek, jenž zavazuje členy z duchovního stavu sloužit v tyto termíny mše za zemřelé. Vzhledem
k tomu, že se jednalo o bratrstvo venkovské, kde lze předpokládat pouze jednoho takového člena, totiž
duchovního správce konfraternity, je jasné, že toto ustanovení mělo především zajistit bezplatná sloužení oněch
předepsaných rekviem. V regulích barokních bratrstev se tedy setkáváme s různými počty těchto mší za zemřelé
- nejméně s jednou do roka, nejčastěji se čtyřmi až pěti ročně, ale výjimkou nejsou ani rekviem sloužená každý
měsíc, ba dokonce i každý týden.
Pro pomoc a podporu duším zemřelých však měla některá bratrstva vedle zmíněných modliteb členů a více či
méně často sloužených rekviem ještě další prostředky, zejména své kulty. Již jsme se zmiňovali o sv. Barboře,
Josefovi, o kultech mariánských a Kristových, které měly věřícím zajistit tzv. "šťastnou smrt". Tou je míněna
smrt klidná, při níž se umírající dokonale vyrovnal se svým osudem a v naději očekává svůj konec. Ale
především se smířil s Bohem, včas přijal patřičné svátosti - svátost zpovědi s pokáním, přijímání a svátost
posledního pomazání a v posledních chvílích svého života projevuje pravé pokání a hlubokou lítost nad svými
hříchy.