Jiří Mikulec

Ti pro
členy vypracovali variantu svých klášterních hodinek jakožto zvláštní "pobožnost k svatému arciotci
Benediktovi."29)
Některá bratrstva také spolubratry a spolusestry zavazovala k nošení symbolů či odznaků členství. Terciáři
měli svůj hábit, jehož vzhled byl předepsán v jejich regulích, a který nosili především při společných
pobožnostech. Ale i jinak byli povinni nosit tmavé, nezdobené odění. Co se týče ostatních bratrstev, již jsme se
zmínili o důležité duchovní funkci karmelitánského škapulíře. Na rozdíl od tzv. velkého škapulíře, tvořeného
pruhem látky s otvorem pro hlavu, jenž splýval na hruď a na záda a byl součástí řeholního hábitu, byl tzv. malý
škapulíř užívaný bratrstvy tvořen dvěma čtverhrannými kusy látky, spojenými tkanicemi. Nosil se stejně, tkanice
splývaly přes ramena tak, že jedna část škapulíře visela na hrudi a druhá na zádech. Tyto škapulíře členové
dostávali při vstupu do bratrstva, musely být posvěcené buď karmelitánem, který k tomu měl oprávnění, nebo
farářem - duchovním správcem konfraternity, pokud mu představený karmelitánského kláštera toto oprávnění
udělil. Členové byli zavázáni nosit škapulíř ve dne i v noci buď přímo na holém těle, nebo na spodním prádle.
Měli o něj náležitě pečovat, v případě roztrhání ho spravit nebo si udělat či koupit nový. Ten již nemusel být
znovu posvěcen, protože posvěcení prvního škapulíře při vstupu člena se automaticky přenášelo i na nový. Starý
zničený škapulíř měl být spálen.30)
Škapulíře užívali i členové jiných bratrstev spojených s kulty šířenými řády. Serviti zakládali po celé zemi
bratrstva Panny Marie Bolestné s černým škapulířem, theatini pěstovali kult Panny Marie s nebesky modrým
škapulířem a jednu tuto konfraternitu měli ve svém malostranském kostele.
Jiným odznakem členství v bratrstvech byl opasek - v Čechách ho užívala kupříkladu bratrstva zasvěcená sv.
Františkovi z Assisi (ta bývají někdy přímo označována jako bratrstva opasková), nebo bratrstva svaté Moniky.
V obou případech byl opasek, stejně jako výše zmíněný škapulíř, součástí hábitu řádů, které tyto bratrstva
zakládaly, tedy františkánů či minoritů a bosých augustiniánů (eremitů). A samozřejmě šlo o připomínky
uctívaných světců, ve druhém případě i o úctu mariánskou. Augustiniánská bratrstva totiž existovala pod
zasvěcením Panny Marie Utěšitelky a svaté Moniky. Svatá Monika byla matkou svatého Augustina, původce
augustiniánské řehole, a podle legendy ji sama Panna Marie vyzvala k nošení černého šatu přepásaného černým
koženým opaskem, jaký nosila sama po Kristově smrti. Členové bratrstev svaté Moniky měli podle regulí stále
nosit černý kožený opasek, jenž musel být posvěcen knězem. Směli jej odkládat pouze na noc, ale ne daleko od
svého lože. Mimo jiných milostí jim tento opasek zaručoval čtyřicetidenní odpustky pokaždé, když ho "s myslí
obrácenou k Bohu a jeho svaté matce políbí".31)
Nošení symbolů sice bylo nejčastější u bratrstev zakládaných řeholemi, ale vyskytovalo se i u konfraternit
farních, které žádné vazby na řády neměly. Příkladem mohou být dvě pražská bratrstva svatého Jana
Nepomuckého, která svým členům v 18. století nařizovala nosit světcův obrázek zavěšený na hrudi (zřejmě tím
byla míněna nějaká medaile s vyobrazením světce, ostatně zprávy o takových kovových přívěšcích máme i od
jiných bratrstev).