Barokní zbožná bratrstva dobře zapadají do tohoto duchovně společenského rámce náboženského života.
Nabízela věřícím téměř ideální spojení náboženského prožitku se společenským životem, spojovala v sobě
duchovní a světské prvky i zmíněný stereotyp a současně vycházela vstříc potřebě lidí sdružovat se a při tom
demonstrovat svůj společenský status a prestiž. Ve stavovské společnosti 17. a 18. století, pro niž byly
charakteristické obrovské bariéry mezi jednotlivými společenskými vrstvami, ostatně náboženská bratrstva
představují velmi zajímavý faktor. Byla totiž otevřena příslušníkům všech společenských vrstev a mohlo se tedy
stát (a nezřídka se skutečně i stávalo), že v nich byl vedle šlechtice a příslušníků městského patriciátu členem i
chudý měšťan či dokonce vesničan. V rámci konfraternity byla zdůrazněna rovnost jejích členů před Bo hem,
plnění povinností přinášelo duchovní prospěch všem bez rozdílu stavu. Všechny členy spojovaly společné
projevy zbožnosti, milo sr denství i kajícnosti. Samozřejmě v rámci jednotlivých bratrstev zůstávaly určité
společenské přehrady i nadále, urození a bohatí členové dostávali přednost při zapisování do členských matrik,
bývali řazeni na přední místo v soupisech zemřelých, ale hlavně v bratrstvech zastávali význam nější po sta vení
než ostat ní (běžně se stá va li laickými představenými kon fra ter nity).12) Přesto však pro řadu lidí mohlo být
toto společné sdílení bratrstva s výše postavenými velmi lákavé. Kupříkladu u bratrstev pro venkovské poddané
obyvatelstvo, která pod patrociniem sv. Izidora sedláka organizovali jezuité, bylo významné už to, že poddaní,
příslušníci velmi nízké a často opovrhované společenské vrstvy, se jakožto členové takového náboženského
společenství ocitali při náboženských slavnostech ve významném postavení, na jaké jinak nebyli
zvyklí.13)
Něco o důvodech, které vzbuzovaly u katolíků 17. a 18. století zájem o tato společenství a přiváděly je do
nich, nám může napovědět pohled do jejich statut či regulí. Tyto předpisy, které určovaly rámec pro existenci a
činnost každého bratrstva, představovaly nezbytnou podmínku pro jeho církevní uznání. Regule byly často
vydávány tiskem, někdy samostatně, ale nejčastěji jako součást členských lístků nebo knížek, které dostávali
členové při vstupu do konfraternity. Zachovalo se jich poměrně značné množství a jistě nebude nezajímavé se s
jedněmi takovými regulemi blíže seznámit. Někdy mezi 40.-60. lety 18. století vyšly v podobě třicetistránkové
knížečky regule pro členy bratrstva sv. Otýlie, sídlícího v Praskolesích.14) V této vsi v tehdejším podbrdském
kraji, která se nachází poblíž Berouna, vzniklo roku 1681 bratrstvo, inkorporované k bratrstvu sv. Otýlie na
Starém Městě pražském v kostele sv. Ducha. Podle zpráv z konce 17. století byl mezi místními farníky o nové
bratrstvo zájem a konfraternita se utěšeně rozrůstala.15) Zmíněný tisk sepsal v českém jazyce administrátor
zdejší farnosti Jan Trnka, jenž byl současně také duchovním představeným uvedeného bratrstva. Regule mají 17
článků, které se týkají v podstatě tří základních oblastí. První čtyři články jsou věnovány přijímání nových členů,
dalších
devět náboženským aktivitám členů a čtyři organizaci konfra ternity.
Z první oblasti týkající se vstupu do konfraternity je zajímavá zvláště otevřenost bratrstva, deklarovaná hned v
úvodních článcích regulí. Přijímání nových členů je zde vymezeno pouze dvěma podmínkami - musí jít o
katolíky a současně o lidi přijatelné pro společenství z hlediska jejich osobního života (odvrženi mají být ti, u
nichž "by se obávati bylo patrného pohoršení"). Jinak je bratrstvo přístupné všem - mužům i ženám bez ohledu
na jejich věk, povolání a společenské postavení (přijímají se "katoličtí lidé jakéhokoliv řádu"), členové ani
nemusí pocházet z farnosti, kde bratrstvo sídlí. Každý vstupující ovšem musí být zapsán do matriky členů.
Teprve tímto zápisem se zájemce o členství stává skutečným a řádným členem bratrstva.
Články regulí věnované náboženské činnosti se v prvé řadě týkají pobožností konfraternity. Členové jsou
zavazováni účastnit se společných mší, procesí a dalších akcí, přičemž účast je štědře odměňována odpustky.
Mezi nábožensky orientované články regulí patří i ustanovení, které umožňuje vyobcovat ze společenství
každého, kdo by propadl nekatolickému bludu, nechoval se "po dle bratrské lásky a katolické církve" či prostě
nedodržoval regule. Nejvíce článků týkajících se náboženské praxe je věnováno otázkám spojeným se smrtí.
Členové bratrstva mají doprovázet kněze nesoucího Nejsvětější Svátost k umírajícímu členovi, jsou zavázáni
účastnit se pohřbů svých spolubratrů a spolusester, bratrstvo za své peníze hradí pohřby chudých členů, pořádá
za zemřelého zádušní mši a za všechny své mrtvé členy nechává při svých zádušních mších hořet velkou
"dušičkovou" svíci.
Poslední tematický okruh regulí - organizace konfraternity - se zabývá každoročním členským
shromážděním, revizí majetku, volbou laického představenstva bratrstva, řešením případných sporů mezi členy a
celé regule končí výzvou, aby tyto články členové ve svém vlastní zájmu zachovávali. Následuje text
odpustkového privilegia, které papež Pavel V. v roce 1616 udělil "mateřskému" arcibratrstvu sv. Otýlie u sv.
Ducha v Praze a které se automaticky vztahovalo i jeho "dceřinné" konfraternity.
Z uvedených regulí vyplývá několik motivů, které mohly barokního člověka lákat a třeba ho i přimět ke
vstupu. Především jde o velkou intenzitu náboženského života, o možnost rozvíjet intimní zbožnost a v jejím
rámci třeba i nacházet citový a osobní vztah k patronu bratrstva jako svému ochránci. Ochranná funkce svatých
jako záštity proti nejrůznějším pohromám, proti kterým člověk sám nic nezmohl, byla posilou nejen pro členy
bratrstev, ale i pro většinu ostatních katolíků. Podíl na činnosti bratrstva jim však mohl dodávat pocit, že již sama
účast na "svatém díle" se pozitivně promítne do jejich každodenního života.
Některá bratrstva se časem domohla i relikvií pocházejících buď přímo z těla světce, nebo s jeho osobou a
životem spojených. Tak kupříkladu bratrstvo Jména Panny Marie, které působilo
v 18. století v kostele johanitů (maltézských rytířů) na Malé Straně, mělo jako ostatek kus závoje Panny Marie,
který mu - podle dobového mínění - přitahoval značné množství členů.16) Podobně bratrstvo Ježíše, Panny
Marie a sv. Anny u pražských staroměstských minoritů v kostele svatého Jakuba vlastnilo ostatek svaté Anny a
kousek z pláště sv. Josefa, které byly každé úterý vystavovány "k pobožnému uctění".17) Samozřejmě vypjatá
zbožnost a nalézání až mystického vztahu ke svatému patronu nebyly pro každého. Byl by omyl představovat si
každého barokního člověka jako mátohu, která upadá z jednoho extatického vytržení do druhého a nežije zcela v
realitě. Vedle lidí s hlubokou potřebou niterného duchovního života existovali lidé nábožensky méně citliví.
Pochopitelně i ti nacházeli cestu do bratrstev, a to nejen z důvodů společenských. Muselo je sem přitahovat něco,
co se týká každého člověka a co sledované regule velmi silně re flektují. Totiž smrt.
Konfraternita v Praskolesích věnovala smrti a posmrtnému životu značnou pozornost. Každý její člen si mohl
být jistý, že jeho duši se po smrti dostane obrovské podpory v podobě mnoha modliteb všech členů a celé řady
zádušních mší. Mnohem větší podpory, než jaké se mohlo dostat jiným věřícím, kteří nebyli členy žádné
konfraternity. Nedejme se mýlit skutečností, že toto bratrstvo bylo ustanoveno přímo jako zádušní. Péče o duše
ze mřelých byla jednou z hlavních náplní všech bratrstev, i když ve svém titulu přímo nenesla toto označení.