Arcibratrstva

V pramenech se pro označení některých společenství občas vyskytuje výraz arcibratrstvo (Erzbruderschaft,
archiconfraternitas). Podle církevních zásad a předpisů z 19. a 20. století náležela předpona "arci" bratrstvu,
které mohlo zakládat jiná bratrstva stejného kultu a titulu, nebo již existující takové konfraternity k sobě
připojovat (inkorporovat) s tím, že tato bratrstva automaticky získávala jeho privilegia a duchovní milosti.9) To
v zásadě platilo i v raném novověku, ovšem celá věc byla trochu složitější. Jako arcibratrstvo bývá v pramenech
ze 17. a 18. století označováno především první bratrstvo daného druhu, které většinou vzniklo
v Římě. To je třeba případ římské jezuitské sodality, od které byly odvozovány další konfraternity tohoto řádu.
Tedy v těchto případech má slovo arcibratrstvo význam "původní bratrstvo". Uvedený výraz ovšem užívala i
mnohá sdružení v Čechách, která zakládala své pobočky v jiných místech, než působila. V těchto dvou případech
znamenal termín arcibratrstvo skutečně "mateřskou" konfraternitu, která na základě papežského privilegia
inkorporuje jiná bratrstva.

Uvedené řády zakládaly svá bratrstva samozřejmě u svých klášterů, ale mimo to i u farních kostelů, kde o to
místní správce farnosti, případně majitel panství, projevil zájem. Stále si s nimi udržovaly jakýsi kontakt
(zejména svěcením škapulířů či růženců pro členy), ale vedení bratrstev spočívalo na "duchovních správcích",
tedy farářích, a řády již do něj nijak nezasahovaly. Řádová bratrstva existující u klášterů se od konfraternit
stejného zasvěcení ve farnostech v zásadě nelišila, protože všechny měly stejné stanovy, jejich členové pak
stejné povinnosti i "duchovní zisk" ze svého členství.
Dominikáni a karmelitáni šířili svá bratrstva po městských a venkovských farnostech opravdu masivně, v
barokních Čechách sídlilo z 83 růžencových bratrstev 71 u farních kostelů a v případě škapulířových bratrstev se
jich z celkového počtu 64 scházelo ve farních svatyních 60. Ostatní výše uvedené řády sice také zakládaly svá
bratrstva vedle klášterů i u farností, ale úspěchy dominikánů a karmelitánů napodobit nedokázaly. Serviti byli ve
svém řádovém životě zaměřeni na kult Kristovy matky oplakávající svého ukřižovaného syna - Panny Marie
Bolestné. Jejich řádová bratrstva šířila tento kult pod titulem Panny Marie Bolestné s černým škapulířem.
Trinitáři, jejichž činností bylo vykupování zajatých křesťanů z pohanského (tj. arabského, později tureckého)
otroctví, se zaměřovali na kult Nejsvětější Trojice a zakládali bratrstva s tímto titulem.
Privilegia na zakládání svých řádových bratrstev měly ještě další řády, které se však většinou spokojovaly s
existencí bratrstev přímo u kláštera a jen výjimečně souhlasily s vytvořením takové konfraternity jinde. Šlo
kupříkladu o františkány s opaskovými bratrstvy sv. Františka, nebo o augustiniány eremity, zakládající bratrstva
Panny Marie Utěšitelky a opasku sv. Moniky. Také společenství třetího řádu sv. Františka působila výhradně u
františkánských a kapucínských klášterů, zatímco jezuité, kteří u svých kolejí vedli mariánské družiny, v
některých případech umožňovali vznik poboček v místě, kde neměli své sídlo.

Začaly hromadit pozemkový majetek a na svých panstvích tyto kláštery vystupovaly mimo jiné jako patroni
farních kostelů, tedy rozhodovaly o jejich majetkovém zázemí a o obsazení farářem. Proto pro ně nebyl problém
iniciovat na svých panstvích vznik zbožných bratrstev, která šířila jejich kulty.
Poslední, ale současně i nejvýznamnější příčinou velkého vlivu řádů na bratrstva byl fakt, že některé řády
měly výsadní právo zakládat bratrstva se "svými" kulty, přičemž taková bratrstva sice mohly, ale nemusely samy
spravovat a vést. Šlo především o dominikány a karmelitány, ale i o servity, trinitáře a další řády, které vlastnily
papežská privilegia, na jejichž základě mohly vytvářet svá řádová bratrstva. Dominikáni s velkým rozmachem
zakládali v 17. a 18. století růžencová bratrstva. Pod tímto názvem se skrývá mariánský kult, který byl pro
dominikány kultem řádovým. Podle legendy měl zakladatel řádu svatý Dominik v roce 1212 vidění, v němž se
mu zjevila Panna Marie a poučila ho o růženci a způsobu jeho modlení. Tím mu dala "obzvláštní prostředek k
vykořenění toho času velmi rozmnoženého albigenského kacířstva (příběh se odehrává ve Francii) i k obrácení
hříšníkův".8) Podobně karmelitáni měli monopol na zakládání bratrstev škapulířových. I zde se jednalo o
mariánský kult, vztažený ovšem ke karmelitánskému řádu. Původ karmelitánského škapulíře líčí legenda
nápadně podobná legendě dominikánské. Podle ní se Panna Marie zjevila v roce 1251 řádovému generálu
svatému Šimonu Stockovi a jako dar a výsadu pro jeho řád označila hnědý škapulíř, zaručující jeho uživatelům
spasení.

Častějším způsobem vzniku bratrstev než "zdola" bylo jejich založení "shora". Pokud se pozemková
vrchnost, kupříkladu šlech tic nebo klášter, rozhodla založit v některé ze svých farností bratrstvo, získalo toto
společenství hned od počátku výhodu - většinou je zakladatel obdařil nějakým peněžním obnosem, tzv. fundací,
z jejíchž úroků mohla konfraternita ihned financovat svou činnost. Mimo to se světské, městské i církevní
vrchnosti často postaraly o nezbytné náležitosti, jako byl souhlas církevních úřadů s novým bratrstvem, případně
pro ně z Říma získaly i odpustkové privilegium. Pokud se jednalo o bratrstvo řádové, k jehož vzniku musel dát
souhlas představený některé řeholní instituce, pak se vrchnosti staraly i o tato povolení.
Šlechtičtí zakladatelé bratrstev pořádali okázalé zakládací slavnosti, při nichž se i se svými rodinami a
vrchnostenským úředním aparátem zapisovali na první místa bratrských matrik a většinou se také stávali
laickými před sta venými nových sdružení. I to mohlo být pro bratrstva výhodné, protože takoví šlechtici pak
"své" konfraternity nadále podporovali - peněžními dary, bohoslužebným náči ním a jinými potřebami,
financovali jim stavby nebo přestavby kaplí, krypt či oltá řů, objednávali pro ně obrazy, zakládali jim mešní
fundace. A samozřejmě na ně také pamatovali ve svých závětích.7)

Bratrstva řádová

Bratrstva mohla být buď součástí farní sítě, pak sídlila u farního kostela, případně, ovšem vzácněji, u
filiálního kostela v dané farnosti, nebo také u nějaké veřejné kaple. Výjimečně se s nimi setkáváme i u kaplí
soukromých, tím jsou míněny kaple zámecké. Druhou možností pro působení konfraternit byly kostely nebo
kaple v klášterech, případně poutní kostely a kaple, které bývaly často spravovány řeholní institucí. U klášterů
existovala bratrstva založená řádem, která šířila kult řádového svatého. Bratrstev existujících při farách bylo
podstatně víc než bratrstev u klášterů, z celkového počtu 652 bratrstev tvořila dvě třetiny (463, tedy 71%).
Zbytek připadal na bratrstva u klášterních svatyň.
Ve skutečnosti však měly řády na bratrstva podstatně větší vliv, než se by z těchto čísel mohlo zdát.
Existovalo totiž nezanedbatelné množství bratrstev, která byla zakládána řády, šířila jejich kulty, ale při tom
sídlila u farních nebo filiálních kostelů či kaplí a jejich duchovním správcem byl místní farář, kaplan nebo
administrátor fary. Důvody byly několikeré. Především Čechy měly po Bílé hoře citelný nedostatek farního
duchovenstva. Příčinou byla skutečnost, že většina farností byla v předbělohorské době nekatolická, a když po
neočekávaně náhlém zhroucení českého stavovského povstání přešly v první polovině 20. let 17. století do rukou
katolické církve, ta pro ně neměla dostatek vyškoleného farního kléru. Řadu farností tedy ještě ve druhé polovině
17. století spravovali řádoví kněží, řeholníci, kteří pak mohli v zakládaných bratrstvech šířit své řádové kulty.
Druhým důvodem velkého vlivu řeholních institucí na barokní bratrstva byla skutečnost, že v pobělohorských
Čechách došlo k oživení řeholního života. Kláštery, které v pohusitské a předbělohorské době jen skomíraly,
získaly v následujícím období, kdy se katolické vyznání stalo jedinou povolenou vírou v zemi, novou sílu.

Z rozboru informací o těchto schůzkách však vyplývá, že
ne všechny faráře, kteří o nich referovali, je možné podezřívat z alibismu a ze snah zdůraznit svou pracovitost a
péči o farnost.4) Uvedené schůzky v některých případech spíš naznačují, že ve farnostech byl zájem o větší
náboženskou činnost, než jakou věřícím poskytoval běh církevního roku. V některých místech, kde máme o
takovýchto aktivitách z konce 17. století zprávy, se o něco později skutečně s bratrstvy setkáváme. Někteří faráři
také současně s hlášením o těchto modlitebních a katechetických schůzkách a pobožnostech projevovali úmysl
řádné bratrstvo skutečně založit.5)
O tom, že sami věřící bez přispění duchovního mohli mít zájem o založení náboženského společenství a
dokonce za tímto účelem vyvinuli potřebnou iniciativu, svědčí zajímavý případ, k němuž došlo v roce 1722 na
Pražském hradě. V tzv. Ludvíkově křídle královského paláce tehdy sídlila účtárna české komory, důležitého
finančního úřadu českých panovníků. Její úředníci chodili den co den do práce kolem výklenku ve zdi, kam
tradice kladla kobku, v níž měl být krátce před svou mučednickou smrtí vězněn Jan Nepomucký. Barokní
mentalita se nesnažila zjišťovat to, co napadne dnešního, osvícenským racionalismem odkojeného člověka, že
totiž ona budova je mnohem mladší než příběh legendárního zpovědníka královny. Ve 20. letech 18. století byl v
Praze nepomucenský kult velice silný - v roce 1721 došlo k beatifikaci mučedníka zpovědního tajemství, a
přáním českých věřících bylo jeho svatořečení. Zřejmě pod vlivem této atmosféry se řečení úředníci účtárny
mezi sebou dohodli, že vytvoří neformální spolek za účelem nepomucenské úcty. Dalo se jich dohromady přes
dvacet a pečovali o věčné světlo, které hořelo před Nepomukovou sochou, jež zde byla umístěna. Při úmrtí
každého z nich měli dát ostatní za jeho duši sloužit mši. Společně složili celkem něco přes sto zlatých jako
kapitál, z jehož úroků se mělo světlo udržovat. Tyto peníze se později díky odkazu jednoho člena téměř
zdesateronásobily. Nešlo ovšem o bratrstvo v pravém slova smyslu, nýbrž o soukromou aktivitu, na niž
nedohlížel kněz a která nebyla kanonicky založena. Nicméně trvala až do zrušení bratrstev v 80. letech 18. století
(tehdy o spolek, respektive o jeho finance, projevila zájem úřední místa, zabývající se likvidací a majetkem
konfraternit).