Z rozboru informací o těchto schůzkách však vyplývá, že
ne všechny faráře, kteří o nich referovali, je možné podezřívat z alibismu a ze snah zdůraznit svou pracovitost a
péči o farnost.4) Uvedené schůzky v některých případech spíš naznačují, že ve farnostech byl zájem o větší
náboženskou činnost, než jakou věřícím poskytoval běh církevního roku. V některých místech, kde máme o
takovýchto aktivitách z konce 17. století zprávy, se o něco později skutečně s bratrstvy setkáváme. Někteří faráři
také současně s hlášením o těchto modlitebních a katechetických schůzkách a pobožnostech projevovali úmysl
řádné bratrstvo skutečně založit.5)
O tom, že sami věřící bez přispění duchovního mohli mít zájem o založení náboženského společenství a
dokonce za tímto účelem vyvinuli potřebnou iniciativu, svědčí zajímavý případ, k němuž došlo v roce 1722 na
Pražském hradě. V tzv. Ludvíkově křídle královského paláce tehdy sídlila účtárna české komory, důležitého
finančního úřadu českých panovníků. Její úředníci chodili den co den do práce kolem výklenku ve zdi, kam
tradice kladla kobku, v níž měl být krátce před svou mučednickou smrtí vězněn Jan Nepomucký. Barokní
mentalita se nesnažila zjišťovat to, co napadne dnešního, osvícenským racionalismem odkojeného člověka, že
totiž ona budova je mnohem mladší než příběh legendárního zpovědníka královny. Ve 20. letech 18. století byl v
Praze nepomucenský kult velice silný - v roce 1721 došlo k beatifikaci mučedníka zpovědního tajemství, a
přáním českých věřících bylo jeho svatořečení. Zřejmě pod vlivem této atmosféry se řečení úředníci účtárny
mezi sebou dohodli, že vytvoří neformální spolek za účelem nepomucenské úcty. Dalo se jich dohromady přes
dvacet a pečovali o věčné světlo, které hořelo před Nepomukovou sochou, jež zde byla umístěna. Při úmrtí
každého z nich měli dát ostatní za jeho duši sloužit mši. Společně složili celkem něco přes sto zlatých jako
kapitál, z jehož úroků se mělo světlo udržovat. Tyto peníze se později díky odkazu jednoho člena téměř
zdesateronásobily. Nešlo ovšem o bratrstvo v pravém slova smyslu, nýbrž o soukromou aktivitu, na niž
nedohlížel kněz a která nebyla kanonicky založena. Nicméně trvala až do zrušení bratrstev v 80. letech 18. století
(tehdy o spolek, respektive o jeho finance, projevila zájem úřední místa, zabývající se likvidací a majetkem
konfraternit).