Monday, April 07, 2008

Častějším způsobem vzniku bratrstev než "zdola" bylo jejich založení "shora". Pokud se pozemková
vrchnost, kupříkladu šlech tic nebo klášter, rozhodla založit v některé ze svých farností bratrstvo, získalo toto
společenství hned od počátku výhodu - většinou je zakladatel obdařil nějakým peněžním obnosem, tzv. fundací,
z jejíchž úroků mohla konfraternita ihned financovat svou činnost. Mimo to se světské, městské i církevní
vrchnosti často postaraly o nezbytné náležitosti, jako byl souhlas církevních úřadů s novým bratrstvem, případně
pro ně z Říma získaly i odpustkové privilegium. Pokud se jednalo o bratrstvo řádové, k jehož vzniku musel dát
souhlas představený některé řeholní instituce, pak se vrchnosti staraly i o tato povolení.
Šlechtičtí zakladatelé bratrstev pořádali okázalé zakládací slavnosti, při nichž se i se svými rodinami a
vrchnostenským úředním aparátem zapisovali na první místa bratrských matrik a většinou se také stávali
laickými před sta venými nových sdružení. I to mohlo být pro bratrstva výhodné, protože takoví šlechtici pak
"své" konfraternity nadále podporovali - peněžními dary, bohoslužebným náči ním a jinými potřebami,
financovali jim stavby nebo přestavby kaplí, krypt či oltá řů, objednávali pro ně obrazy, zakládali jim mešní
fundace. A samozřejmě na ně také pamatovali ve svých závětích.7)

Bratrstva řádová

Bratrstva mohla být buď součástí farní sítě, pak sídlila u farního kostela, případně, ovšem vzácněji, u
filiálního kostela v dané farnosti, nebo také u nějaké veřejné kaple. Výjimečně se s nimi setkáváme i u kaplí
soukromých, tím jsou míněny kaple zámecké. Druhou možností pro působení konfraternit byly kostely nebo
kaple v klášterech, případně poutní kostely a kaple, které bývaly často spravovány řeholní institucí. U klášterů
existovala bratrstva založená řádem, která šířila kult řádového svatého. Bratrstev existujících při farách bylo
podstatně víc než bratrstev u klášterů, z celkového počtu 652 bratrstev tvořila dvě třetiny (463, tedy 71%).
Zbytek připadal na bratrstva u klášterních svatyň.
Ve skutečnosti však měly řády na bratrstva podstatně větší vliv, než se by z těchto čísel mohlo zdát.
Existovalo totiž nezanedbatelné množství bratrstev, která byla zakládána řády, šířila jejich kulty, ale při tom
sídlila u farních nebo filiálních kostelů či kaplí a jejich duchovním správcem byl místní farář, kaplan nebo
administrátor fary. Důvody byly několikeré. Především Čechy měly po Bílé hoře citelný nedostatek farního
duchovenstva. Příčinou byla skutečnost, že většina farností byla v předbělohorské době nekatolická, a když po
neočekávaně náhlém zhroucení českého stavovského povstání přešly v první polovině 20. let 17. století do rukou
katolické církve, ta pro ně neměla dostatek vyškoleného farního kléru. Řadu farností tedy ještě ve druhé polovině
17. století spravovali řádoví kněží, řeholníci, kteří pak mohli v zakládaných bratrstvech šířit své řádové kulty.
Druhým důvodem velkého vlivu řeholních institucí na barokní bratrstva byla skutečnost, že v pobělohorských
Čechách došlo k oživení řeholního života. Kláštery, které v pohusitské a předbělohorské době jen skomíraly,
získaly v následujícím období, kdy se katolické vyznání stalo jedinou povolenou vírou v zemi, novou sílu.