Velká část katolíků

reagovala od roku 1934 na omezení a ohrožení jejich víry intenzivnější účastí v církevním životě a vyjadřovala to demonstrativně při veřejných manifestacích víry, poutích a procesích. Široce ve známost vešel roku 1936 „Oldenburský křížový boj“: působivá mobilizace mas donutila národně socialistické mocipány, aby zase vrátili do školních tříd kříže, které odtud nařídili odebrat. A ještě v únoru 1939, na vrcholu Hitlerovy popularity, hlasovalo ve vnitrocírkevních hlasováních 85 % dospělých západoněmeckých návštěvníků kostelů proti národně socialistické církevní politice.

Kléru připadla uvnitř katolického prostředí role „opinion leader(a)“. Toto sociální postavení a vlastní identita duchovního pastýře zapříčinily, že se mnozí duchovní, především z kazatelen, více nebo méně otevřeně vyjadřovali k omezení oblasti církevního působení. Radikalizace nacionálně socialistického opatrovnického státu zvětšovala očividně riziko, že by mohli být kvůli tomu stíháni. Více než 12.000 světských kněží, tj. 36 % celkového počtu německého kléru, se dostalo v létech 1933 až 1945 do konfliktu s nacionálně socialistickým režimem; 407 z nich bylo převezeno do koncentračního tábora, 107 jich tam přišlo o život. 63 dalších kněží bylo popraveno nebo zavražděno.