Osudy Karla Leisnera

a Bernharda Lichtenberga mluví za všechny ostatní: Leisnera, charismatického vedoucího mládeže školou povinné v diecézi Münster a vysvěceného 25. března 1939 biskupem z Galenu na diákona (kněžský čekatel), udali po jeho vyslovení se o nepodařeném atentátu na Hitlera („Škoda, že tam vůdce nebyl.“) a už den nato, 9. listopadu 1939, byl zatčen. Po pobytech ve vězení ve Freiburgu a Mannheimu byl internován 16. března 1940 nejdřív v koncentračním táboře Sachsenhausen (u Berlína), od 14. prosince 1940 pak v koncentračním táboře Dachau (u Mnichova). Plicní tuberkulóza, kterou strádal vězeň již delší dobu, vypukla následkem namáhavých vězeňských dnů nanovo. Už smrtelně nemocnému splnili jeho druzi v utrpení v takzvaném „kněžském bloku“ jeho největší přání; Leisner byl 17. prosince 1944 tajně vysvěcen na kněze. Krátce po osvobození tábora v Dachau Američany zemřel tento nový kněz 12. srpna 1945 na následky dlouholetého věznění v sanatoriu Planegg u Mnichova.