Jednání o Říšském konkordátu

vedl na základě starších předloh od dubna 1933 vicekancléř Franz von Papen s hlavním státním tajemníkem Pacellim, dřívějším nunciem v Mnichově a Berlíně a pozdějším papežem Piem XII. a s prelátem Ludwigem Kaasem, v Římě se zdržujícím politikem Centra. Mezi souhlasem frakce Centra v Říšském sněmu se „Zmocňovacím zákonem“ a nadějí na Říšský konkordát nebylo souvislosti. Opakovaně hrozilo, že budou jednání přerušena. „Uvnitř papežské stolice bylo vesměs počítáno s tím, že národní socialisté nedodrží Hitlerovou vládou nutně požadovanou smlouvu – její 3. int. dohodu, která by jim zabezpečila získání prestiže. Na závěr konečně rozhodla úvaha, že se Říšským konkordátem sice nebude moci zabránit obávanému boji církve, snad ale bude možno mít po jeho zahájení obranné linie podle mezinárodního práva, příznivé pro církev a německé katolíky.“ (Rudolf Morsey) „S vysloveným uznáním zemských konkordátů a mlčenlivým převzetím právním pozic, které přijala církev ve Výmarské ústavě, pronikl kousek liberální ústavní tradice…do práva „Třetí říše“…Už tímto právním stavem se stal Říšský konkordát politickým rušivým faktorem v režimu…Stát byl nejen povinen k určitým výkonům a poskytnutí přiměřeného svobodného prostoru, ale byl i omezen všeobecně ve své svobodě jednání, jeho sebeuskutečnění v nacionálně socialistickém smyslu bylo brzděno.“ (Heinz Hürten)