Veliké a na první pohled nepřehledné množství titulů barokních bratrstev, která se vyskytovala v Čechách, je
možné rozdělit do čtyř skupin. První tvoří bratrstva pěstující kult samotného Krista a kulty s ním spojené, ve
druhé skupině jsou bratrstva mariánská, ve třetí konfraternity zasvěcené jednotlivým svatým a poslední skupinu
patrocinií bratrstev tvoří ta zasvěcení, která nebylo možné jednoznačně zařadit do některé z předchozích skupin.
První uvedená skupina, tedy kulty spojené s Kristem, zaujímala skoro pětinu ze všech českých bratrstev (bylo
jich 125 a šlo tedy o 19% z celkového počtu 652 konfraternit). Vynikala mezi nimi zvláště bratrstva s kultem
Nejsvětější Svátosti, označovaná také titulem Božího Těla. Pro potridentskou katolickou církev měl
eucharistický kult velký význam, svátost přijímání "pod jednou způsobou", tedy Těla Páně, byla nejen jednou z
nejvýznamnějších svátostí, spojující bezprostředně člověka s jeho bohem, ale současně i důkazem o katolickém
vyznání každého věřícího. Vedle bratrstev Božího Těla se Kristova osoba objevovala v titulech konfraternit
Svatého Spasitele, Dobrého Pastýře či Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Kristus se dále objevoval v titulech
bratrstev i jako součást Trojice Boží, a to především v bratrstvech trinitářů.
V patrociniích českých pobělohorských bratrstev hrály dále významnou roli motivy Ježíšovy smrti. Častá byla
především bratrstva Smrtelných úzkostí Kristových a Pěti ran Krista Pána, dále se vyskytovaly konfraternity
zasvěcené svatému Kříži, ale i Křížové cestě či Božímu hrobu. Velký význam pro bratrstva měl také kult svaté
rodiny, tedy malého Ježíše s Pannou Marií a svatým Josefem. Tato bratrstva bývala označována titulem Ježíš,
Marie, Josef.

Vzniknout jako pobočka nějakého významného arcibratrstva bylo pro nové společenství svým způsobem
výhodné. Stačil totiž zájem věřících, ochota místního faráře bratrstvo vést a - v případě legálního postupu -
souhlas vyššího úřadu církevní správy, nebylo však třeba žádat papežskou stolici o udělení odpustkového
privilegia. Na druhé straně to ovšem mělo i své stinné stránky. Vazby, které toto dceřinné společenství muselo
udržovat s mateřským bratrstvem, se časem mohly stát nepříjemnou zátěží. Proto se setkáváme i se snahami tato
pouta uvolnit. Příkladem může být škapulířová konfraternita v Ústí nad Orlicí. Byla založena na konci 17. století
jako odnož arcibratrstva u kláštera obutých karmelitánů u kostela sv. Havla na Starém Městě pražském. Toto
spojení ovšem působilo správcům bratrstva, tedy farářům z Ústí, určité obtíže. Každoročně museli v Praze žádat
o přijetí nových členů a i v dalších záležitostech byli nuceni obracet se na staroměstskou konfraternitu.
Vzhledem ke vzdálenosti obou měst to představeným bratrstva nevyhovovalo a v roce 1761 se zdejší děkan
rozhodl situaci vyřešit. Požádal karmelitány o založení samostatného bratrstva, v Římě zažádal o odpustkové
privilegium a od pražského arcibiskupa získal jeho konfirmaci. Tak zde vzniklo kanonicky založené staronové
škapulířové bratrstvo s vlastními odpustky a majetkem, do něhož se automaticky přelili členové dosavadního
společenství
Patrocinia

S pobočkami neboli filiálními bratrstvy bývá potíž v tom, že je církevní instituce někdy ani neregistrovaly a
my se o některých z nich dnes dozvídáme pouze náhodně. Záleželo na tom, jak byla tato společenství
konstituována. Pokud zažádala o souhlas a potvrzení vyšších církevních úřadů, tedy biskupské či arcibiskupské
konzistoře, pak byla kanonicky založena jak náleželo a církevní i světské orgány je samozřejmě podchytily.
Docházelo však k případům, kdy skupina věřících z určité lokality poznala nějaké bratrstvo ve vzdáleném místě,
třeba na pouti, tito lidé se do něj zapsali, doma utvořili jeho pobočku, pod vedením místního faráře se scházeli k
pobožnostem a povinnost ohlásit jeho vznik nebyla z nějakého důvodu dodržena. V takovém případě toto
bratrstvo pro církev formálně neexistovalo a jen při zvláštních příležitostech, jako byly kupř. zmíněné farářské
relace, vyšla jeho existence najevo.

Mimo to však bývala slovem arcibratrstvo označována i taková bratrstva, která žádná dceřinná bratrstva
nezakládala, ba dokonce některá z nich byla sama filiálními sdruženími. V tomto případě šlo o jiný význam
uvedeného slova. Arcibratrstvem tu bylo míněno celé široké společenství členů určitého druhu konfraternity,
kupříkladu často užívaný termín "růžencové arcibratrstvo" má vyjádřit, že všichni členové růžencových bratrstev
jsou členy jednoho velkého společenství. Proto je např. v tisku nepříliš významného růžencového bratrstva z
městečka Lochovice použita formulace Krátká zpráva o slavným arcibratrstvu Nejsvětějšího růžence ... v
chrámu Páně městys Lochovic. Označování růžencových bratrstev výrazem arcibratrstvo, známé i odjinud,
myšlenkově vycházelo z úvahy, že jelikož Panna Marie převyšuje všechny anděle a svaté, mají automaticky i její
bratrstva právo na přednostní postavení. V tomto případě tedy nebyl termín arcibratrstvo míněn z hlediska
církevního práva, nýbrž v intencích barokního smyslu pro prestiž, řád a hierarchii náboženských hodnot.10)
Nejvýznamnějším a nejčastějším z uvedených významů slova arcibratrstvo byl ovšem poukaz na možnost
určité konfraternity zakládat nebo přivtělovat jiná bratrstva jako své pobočky. Bratrstva tu vlastně využívala
princip "mateřských" a "dceřinných" společenství, podobný středověkému principu zakládání klášterů. Možná
proto se vyskytoval především u řádových bratrstev, což v praxi podporovalo jejich šíření. Ale s dceřinnými
společenstvími se můžeme setkat i u bratrstev, která nešířila řádové kulty. V barokních Čechách tedy nalézáme
filiální škapulířová a růžencová bratrstva a dokonce i filiální jezuitské sodality, ale vedle nich kupříkladu i
několik dceřinných konfraternit s titulem Ježíš, Marie, Josef, které byly odvozeny od arcibratrstva působícího u
hradčanské Lorety v Praze. Byl to důsledek obliby poutního místa, které přitahovalo návštěvníky z blízkého i
vzdáleného okolí a mimo jiné jim umožňovalo vstoupit do uvedené arcikonfraternity a po návratu domů vytvořit
její pobočku.