Monday, May 19, 2008

Vzniknout jako pobočka nějakého významného arcibratrstva bylo pro nové společenství svým způsobem
výhodné. Stačil totiž zájem věřících, ochota místního faráře bratrstvo vést a - v případě legálního postupu -
souhlas vyššího úřadu církevní správy, nebylo však třeba žádat papežskou stolici o udělení odpustkového
privilegia. Na druhé straně to ovšem mělo i své stinné stránky. Vazby, které toto dceřinné společenství muselo
udržovat s mateřským bratrstvem, se časem mohly stát nepříjemnou zátěží. Proto se setkáváme i se snahami tato
pouta uvolnit. Příkladem může být škapulířová konfraternita v Ústí nad Orlicí. Byla založena na konci 17. století
jako odnož arcibratrstva u kláštera obutých karmelitánů u kostela sv. Havla na Starém Městě pražském. Toto
spojení ovšem působilo správcům bratrstva, tedy farářům z Ústí, určité obtíže. Každoročně museli v Praze žádat
o přijetí nových členů a i v dalších záležitostech byli nuceni obracet se na staroměstskou konfraternitu.
Vzhledem ke vzdálenosti obou měst to představeným bratrstva nevyhovovalo a v roce 1761 se zdejší děkan
rozhodl situaci vyřešit. Požádal karmelitány o založení samostatného bratrstva, v Římě zažádal o odpustkové
privilegium a od pražského arcibiskupa získal jeho konfirmaci. Tak zde vzniklo kanonicky založené staronové
škapulířové bratrstvo s vlastními odpustky a majetkem, do něhož se automaticky přelili členové dosavadního
společenství
Patrocinia