Právní normy

Katolická církev jakožto církev "obecná", měla oproti národním nekatolickým církvím a sektám jeden
významný zvláštní rys. Šlo o nadnárodní instituci s centrální správou, pevně stanovenou hierarchií a v
neposlední řadě i s jednotným církevním zákonodárstvím. To je jeden z důvodů, proč byla náboženská bratrstva
ve všech katolických zemích velmi podobná, založená na stejných základech, řídila se stejnými právními
normami.
Převratnou událost v dějinách katolické církve představuje tridentský koncil, který s několika velkými
přestávkami zasedal v letech 1545-1563. Tento církevní sněm byl vlastně reakcí katolické církve na vznik a
rychlé šíření reformace, která znamenala definitivní rozštěpení západoevropského křesťanství. Šlo na něm v
podstatě o vnitřní obnovu katolické církve, která měla být z hlediska dogmatického i organizačního vybavena
pro zápas s nekatolickými konfesemi. Koncil reformoval všechny hlavní stránky náboženského života a vyslovil
se k řadě problémů, které protestanti vytýkali katolické církvi. Jeho dekrety se týkají kupříkladu odpustků, úcty k
Panně Marii a svatým, biskupských pravomocí, manželského práva a celé řady dalších záležitostí. Koncil
rozhodoval o množství sporných otázek a bratrstva mezi ně v podstatě patřila. Odborníci na církevní právo s
nimi mívali problémy, protože v církvi vlastně neexistoval žádný všeobecně závazný předpis pro jejich činnost.
Provinciální a diecézní synody v řadě evropských diecézí se v 15. a první polovině 16. století musely opakovaně
zabývat otázkami týkajícími se zařazení bratrstev do církevního života, jejich právním postavením i
majetkovými záležitostmi.3)
Tridentinum ovšem uvedené záležitosti nevyřešilo. Problémy zbožných bratrstev byly ve srovnání s jinými
spornými oblastmi církevního života, natož s obrovským problémem zvaným reformace, vysloveně
zanedbatelné. Proto bratrstva na koncilu zaujala čistě okrajové postavení. V dokumentech koncilu se o nich
hovoří celkem dvakrát, a to v písemnostech z 22. sezení v roce 1562. Zde byla zařazena mezi tzv. "pia loca"
(doslova "zbožná místa"), tedy mezi náboženské instituce ve smyslu církevního práva. Tím byla oficiálně
uznána příslušnost bratrstev mezi církevní instituce, které se vymykají světskému právu. Současně je koncil na
témž sezení výslovně uvedl mezi těmi církevními institucemi, které spadají pod biskupské "ius visitandi", tedy
která mají biskupové povinnost kontrolovat a prověřovat jejich činnost.4)
Malý zájem Tridentského koncilu o náboženská bratrstva svědčí o tom, že v polovině 16. století se s touto
formou laické zbožnosti ještě v katolické církvi příliš nepočítalo. Stará středověká bratrstva (pokud, jako kupř. v
českých zemích, pouze neživořila) byla zaběhlými institucemi, bojovné jezuitské sodality teprve vznikaly a
církev si dosud neuvědomovala, jaký obrovský potenciál laické angažovanosti v náboženském životě jí mohou
bratrstva nabídnout.