Friday, August 01, 2008

České konfraternity 17. a 18. století samozřejmě neexistovaly ve vzduchoprázdnu. Některé z nich měly přímé
vazby na věřící v sousedních zemích, i když se většinou nejednalo o skutečnou cizinu, nýbrž o vedlejší země
Koruny české. Díky pečli -
vému zápisu faráře z Ústí nad Orlicí ve farářské relaci z roku 1700 kupříkladu víme, že v té době působila ve
městě filiální bratrstva od vo zená od konfraternity Nejsvětější Trojice v moravských Konicích a odnož jezuitské
sodality Panny Marie Bolestné ze slezské Nisy (dnes Nysa v Polsku). Lze předpokládat, že takových, dodnes
neznámých poboček bratrstev ze sousedních zemí, bylo především v okrajových částech Čech více. Ostatně v
jihočeském Lišově se nacházelo bratrstvo Panny Marie Zellské, zaměřené na kult poutního místa Mariazell ve
Štýrsku, jenž byl v baroku velmi populární.
Pražská arcidiecéze se přesně nekryla s hranicemi Českého království; kromě dvou krajů, které spadaly pod
samostatné diecéze (kraj litoměřický a královéhradecký) Praze podřízené, k ní patřilo v důsledku historického
vývoje i malé území v Horní Lužici při českých hranicích a současně i celé Kladsko. A zde se již ocitáme ve
skutečné cizině - Lužice připadla Sasku za třicetileté války a Kladsko spolu s většinou Slezska zabralo po
polovině
18. století Prusko. Přesto, že se obě tato území stala součástí nekatolických států, nadále na nich zůstávaly
katolické komunity, v Lužici menšinové, v Kladsku však ještě dlouhou dobu po
jeho odtržení od českých zemí většinové. A proto tu byla také i bratrstva. V lužické Ostřici (dnes Ostritz v
Německu) nalé záme v 17. století škapulířové bratrstvo, které bylo založeno z kláštera bosých karmelitánů u
kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně. Co se týče Kladska, tam v pobělohorské době působily více než
dvě desítky konfraternit, které příslušely pod správu pražské konzistoře. Jedno z nich, růžencové bratrstvo v
Jesenici (dnes Stary Wielisˆaw v Polsku), bylo inkorporováno k bratrstvu ve Vídni.
V souvislosti s cizinou je také třeba zmínit se o konfraternitě svaté rodiny (Ježíš, Marie, Josef) u
pražské Lorety na Hradčanech. Již jsme ji poznali jako arcibratrstvo, které mělo několik poboček po
Čechách. Její rozsah však byl mnohem větší. Správci tohoto poutního místa byli kapucíni z vedlejšího
kláštera, kteří nejen vedli zmíněnou konfraternitu, ale také do ní vstupovali jako členové. Dochované tisky
bratrstva z 18. století obsahují seznamy zemřelých členů, kde jsou příslušníci kapucínského řádu členěni
podle provincií - a z nich vyplývá, že toto bratrstvo mělo své členy také v rakouských a německých
zemích.1) Samozřejmě i naopak se obyvatelé Českého království zapisovali do bratrstev v cizině, i když
pak doma nevytvořili jejich pobočky. Docházelo k tomu především v poutních místech. Příkladem může
být bavorské poutní místo Wies, kde se v honosném rokokovém kostele uchovávajícím zázračnou sošku
mučeného Krista, scházelo bratrstvo Bičovaného Spasitele. Byla to konfraternita otevřená poutníkům a do
její mat -
riky se v roce 1749 zapsalo i 19 poutníků z Čech a v násle -
dujících letech jejich počet vzrůstal, takže v roce 1765 jich
bylo už 219.2) Není třeba ovšem dodávat, že takovéto člen -
ství v cizině bylo spíš formální záležitostí a že se nemůže srovnávat se skutečným členstvím v bratrstvu
působícím v místě bydliště.
Uvedené příklady vztahů českých bratrstev s konfraternitami a věřícími v sousedních zemích naznačují, že
tato problematika nehrála v jejich existenci příliš významnou roli. I když však přímé vztahy nebyly příliš
důležité, nelze česká bratrstva doby baroka sledovat izolovaně. Byla součástí katolické Evropy a proto je třeba
na ně pohlédnout i ze širšího evropského hlediska.